Existují odvážné experimenty architektury, které se i přes úvodní rozpaky do historie zapíší chvalně. Jsou experimenty, které úplně úspěšné nejsou. A pak je tu ještě Romanita. Unikátní panelová stavba z moldavského Kišiněva, která si i mezi neúspěšnými projekty vytváří svou svébytnou kategorii.
Dům připomínající květ
Na okraji parku Valea Trandafirilor v moldavském Kišiněvě stojí stavba, kterou lze jen těžko přehlédnout. Z mohutného betonového dříku se do stran rozevírají jednotlivá podlaží s balkony, takže celý dům připomíná květ. Anebo taky nepovedený vícepatrový dort, případně přistávající UFO. Místní ale upřednostňují spíše ty příměry o „květu“.
Právě díky němu dostala stavba přezdívku Romanita, Romaška, tedy „heřmánek“ či „sedmikráska“. Celý tolik neobvyklý věžák patří k nejvýraznějším pozůstatkům pozdně sovětské architektury v moldavské metropoli. Přitahuje k sobě pozornost, vyvolává odpor neznalých a občas i trochu děsí. Původně měl ale působit opačně, pozitivně. Dojmem architektonického klenotu hlavního města.
)
)
Něco se cestou k realizaci nepovedlo
Ta slavně neslavná Romanita vznikala mezi lety 1978 a 1986, podle projektu architekta Olega Vronského a inženýra A. Mariana. Impulzem k výstavbě prý byl nedostatek bydlení, se kterým se Kišiněv stejně jako řada dalších rychle rostoucích měst Sovětského svazu potýkal. Vidíte? I v SSSR měli bytové krize. Tady je chtěli vyřešit unikátním projektem městského bydlení pro malé a mladé rodiny.
Jenže se cestou od projektu k realizaci něco nepovedlo.
Příliš mnoho změn
Projektu se totiž z pozice vedení chopili soudruzi, kteří usoudili, že největší krizi bydlení jsou momentálně vystaveni právě oni sami. Romanita se tedy dočkala prvního zásahu do plánů výstavby. Nápad, že by luxusně koncipované byty pro politické vedení doplnilo ještě kino a otáčející se restaurace v podstřeší, ale nakonec nevyšel. Lidem se to moc nelíbilo.
Následně byl projekt znovu změněn. Romanita měla být nově sanatoriem pro zaměstnance sovětského ministerstva výstavby. A pak přišla další změna – budova měla posílit devizový trh tím, že by se stala hotelem. Architekt Vronský z těch kreativních zásahů moc nadšený nebyl. Zvlášť když se to celé uzavřelo s tím, že jeho budova nebude sloužit, jak si představoval, mladým rodinám. Ale že se z ní stanou studentské koleje.
)
Znamenalo to další zásah do plánů a kompletní restrukturalizaci vnitřního vybavení. Navíc se tu studenti dlouho neohřáli. Romanita byla totiž znovu zařazena jinam, tentokrát do bytového fondu Kišiněva. A stala se, ke své smůle, odvážným socialistickým experimentem kolektivního bydlení. Nové dispozice velmi přesně odrážely sovětskou bytovou politiku. Projektanti museli počítat s plochou pouhých šesti metrů čtverečních na člověka.
Základem toho pokusu s lidskou důstojností se proto staly malé obytné jednotky se dvěma místnostmi, předsíní a koupelnou, zatímco kuchyně a některé další prostory byly na patře společné. Květ heřmánku (či sedmikrásky) nakonec vykvetl a betonový kolos o výšce 77 metrů, s dvaadvaceti nadzemními podlažími, vyrostl.
V době svého vzniku patřila Romanita k nejvyšším obytným stavbám Kišiněva a nabízela přibližně 165 bytových jednotek.
)
Nenaplněné vize a zklamání
Romanita měla být součástí většího komplexu se sportovní halou, jídelnou či kavárnou, parkovištěm a další infrastrukturou. Ale velká část původního plánu nikdy nebyla uskutečněna. Plánovalo se v pětiletkách a na tohle už nezbyly prostředky.
Po rozpadu Sovětského svazu se změnily také poměry uvnitř domu. Původní sociální bydlení bylo postupně privatizováno a jednotlivé prostory se změnily na soukromé byty.
Do roku 1997 byla Romanita oficiálně vedena jako ubytovna, poté znovu získala status obytného domu. Jenže malé byty navržené podle sovětských prostorových norem přestaly obyvatelům vyhovovat. Někteří proto začali rozšiřovat své domácnosti na terasy a balkony. Na původně jednotné fasádě postupně vyrostla směs improvizovaných přístaveb z cihel, tvárnic, desek a dalších materiálů.
Tyto neautorizované zásahy nejen výrazně změnily vzhled domu, ale představují také bezpečnostní problém. Dodatečné konstrukce zvyšují zatížení stavby a u přístaveb vybudovaných bez jednotného projektu a z často nekvalitních materiálů lze jen obtížně předvídat jejich dlouhodobé přežití.
)
V Kišiněvu se shodnou na tom, že Romanita má své kouzlo. Jenže i kouzlo vyžaduje servis a péči. Tady za pětatřicet let od dokončení degradovaly povrchy, okna, venkovní betonové konstrukce i části vnitřních instalací. Problematické je místy také zábradlí. Samotná hlavní konstrukce je přitom podle dostupných hodnocení stále stabilní.
Problémem domu tak není pouze jeho stáří, ale především zanedbaná údržba, nekontrolované stavební zásahy a skutečnost, že způsob bydlení navržený podle pravidel 70. let minulého století už současným nárokům neodpovídá. Proto se stále častěji hovoří o demolici. Romanita mohla skutečně rozkvést, kdyby se soudruzi nepletli architektům do práce. Ale bohužel se tak nestalo.
Zdroj: atlasobscura.com, socialistmodernism.com, SOSbrutalism.org
