Chata Refuge de l'Aigle (Orlí útočiště) byla usazena v nadmořské výšce 3 450 m na skále Aigle nad údolím Romanche poblíž severního svahu pohoří Meije již v roce 1913 (některé zdroje uvádějí 1911). Od začátku sloužila jako útočiště horolezcům, dnes je však kompletně zrekonstruována a vejde se do ní až 30 dobrodruhů s lany, skobami a cepíny.
Chata Refuge de l'Aigle leží v srdci Národního parku Écrins, nad obcí La Grave. Vlastně jde o jednu z nejstarších horských chat postavených Francouzskou federací alpských a horských klubů (FFCAM) a spravovaných Francouzským alpským klubem v Briançonu. Toto synonymum silných a dojemných zážitků však bylo kompletně zrekonstruováno, načež získalo prestižní ocenění „Constructive Alps 2015“. Švýcarsko-lichtenštejnská cena je udělována mimořádným architektonickým projektům za trvalou stavbu a sanaci v Alpách.
)
Osobitý vzhled francouzského útočiště určeného pro horolezce přitom vznikl díky použití střešních a fasádních panelů FX.12 značky PREFA Aluminiumprodukte, která se na stavby v náročných horských podmínkách specializuje. Však posuďte, rychlost větru až 215 km/h, teplotní rozdíly až 40 °C a extrémní sněhová zátěž, to jsou výzvy pro otrlé. Nezbytná byla maximální preciznost, špičkové materiály špičkové provedení. Architektonický tým vedl francouzský odborník na alpskou architekturu Jacques Félix-Faure, který je sám vášnivým horolezcem.
)
Ve výšce 3450 metrů tak vzniklo něco na způsob Noemovy Archy, akorát v mnohem menším měřítku a s odlišným významem. Félix-Faure z ateliéru C 17 – Architekten přišel s nápadem ponechat staré prvky a ty pak obklopit moderní přístavbou, která se postará o lehký vizuální kontrast. „Původní dřevo a trámy staré boudy jsme nechali zajistit novými základy a dřevěnou konstrukci jsme dali nově opláštit tak, aby stavba spolehlivě odolávala větru i rozmarům počasí a zajišťovala bezpečí těm, kdo jsou uvnitř. Stavba tak působí doslova jako Noemova archa na rozbouřeném moři,“ řekl architekt a vysvětlil tak souvislosti.
)
Tato v podstatě horská bouda přitom budí dojem, že tančí na vlnách masivu Écrin pouhých 500 m pod vrcholem La Meije. Strohá venkovní architektura byla doplněna jednoduchým interiérem v námořnickém stylu, který sám o sobě tak trochu evokuje archu, případně ponorku. Jedno ale určitě zmizelo, totiž nocleh na slámě jako před sto lety.
„V horské boudě jsou k dispozici tři úrovně na spaní pro 30 osob na ploše 65 m2 a sítě, ve kterých si může od boje s živly odpočinout dalších 12 horolezců, kteří v boudě hledají ochranu,“ podotkl Félix-Faure. Při zařizování interiéru šlo hlavně o milý a přátelský vzhled, jelikož horolezectví je vlastně především o přátelství. Navíc jde o to, aby pozornost návštěvníků upoutávalo okolí chaty, nikoli její vnitřní vybavení. Ostatně tak tomu bylo i dříve.
)
)
„U projektů, jako je tento, pracují téměř všichni na hraně svých možností,“ vyjádřil Félix-Faure respekt svému dvacetičlennému týmu, který montoval části konstrukce již v údolí a poté je v balících o hmotnosti 650 kg vrtulníkem dopravoval na vrchol. „To jde pouze s takovým stavebním materiálem, jako je odlehčený hliník. Tento je navíc ještě extrémně odolný. Žádný jiný materiál by toto nedovolil,“ doplnil Félix-Faure a dodal: „Vysoko nahoře je vše obtížné. Pokud má 20 lidí pracovat na takovém projektu ve výšce 3450 m, musí každý přesně vědět, co a kdy má dělat. Nesmí se marnit čas a k tomu je nutné neustále dbát na bezpečnost.“
Zdroj: archiweb.cz, petzl.com, oisans.com
