Čtyřnohým mazlíčkům přisuzujeme mnohé z lidských emocí a z výrazu jejich němých tváří často mylně usuzujeme, co si nejspíš myslí. Je s podivem, že nás něco takového většinou nenapadne u pokojových květin. I ty svým vlastním způsobem totiž pociťují blízkost lidí a za určitých okolností se dokonce mohou „cítit“ osaměle.
Pohádku o Pyšné princezně si teď po svátcích asi všichni pamatujeme, a zrovna tak i radu zahradníka-prince Miroslava, že květina vadne lidskou pýchou. Úplně tak dramatické to s rostlinami a jejich hodnocením lidských charakterů nejspíš nebude, byť jistý vliv by forma, frekvence a hlasitost lidské komunikace na květiny mít mohla. Nejspíš. Vědeckých studií a experimentů, které se něco takového pokusily doložit, je hned několik. První se datují ke konci 19. století, a nejčerstvější je z roku 2018. Zapomenout bychom přitom neměli ani domorodou praxi z Tichomoří, kde šamani údajně dokáží (trvá jim to hezkých pár měsíců) „ukřičet“ strom až k vývratu, nebo na zmínky zpěvech Zelených písní z Asie, jež naopak dle tradovaných legend pomáhají rostlinkám růst. Jak to tedy je?
Vibracemi ke spokojenosti
Zvuk je ze své fyzikální povahy mechanické vlnění, projevuje se jako vibrace. A když mají vibrace „tu správnou“ frekvenci, mohou ledacos rozkmitat. Teoreticky i buňky rostlinných pletiv, což může a nemusí být pro květinu přínosné. Jaký by asi mohl být mechanismus? Třeba ve vibracemi urychleném procesu látkové výměny, metabolismu. Který pak může stimulovat nějakou žádoucí reakci rostliny na okolní prostředí. Nebo reakci nežádoucí, závadnou, stresovou. U paprik, rajčat, okurků a jahod například vystavení buněčných membrán zvuku o frekvenci 1000 Hz vedlo k navýšení odolnosti proti mikrobiálním patogenům, a u rýže zvuky v rozmezí 0,8-1,5 kHz stimulovaly větší odolnost proti suchu. Tedy, v laboratorním uspořádání to tak aspoň vypadalo.
)
I když se u podobných pokusů jeví určitý potenciál do budoucna, zatím to nebude nic, na co byste chtěli vsadit vlastní kalhoty. Záleží tedy i na tom, co rostliny slyší? Zatím si ani nejsme jistí způsobem, jakým orgánem by rostliny mohly zvuk vnímat. Takže spíš než to, jestli rostlině spíláme nebo ji vychvalujeme, mohou ony vibrace sehrát roli při tom, jak moc se na jejích listech usazuje prach, a tedy, jak dobře pak dokáže respirovat a transpirovat. A možná i to, že po čas, který s nimi trávíme, se jim budou spíše vyhýbat různí škůdci. Rozdíl to nebude moc patrný, ale může – teoreticky – vyniknout ve srovnání s rostlinami totožnému druhu, na které nikdo nemluví nebo jim nezpívá. Naopak průkazně se zatím jeví, že květiny rostoucí v konstantně hlučném prostředí rostou robustněji a tvoří silnější stonky. Snad jako důsledek vytrvalých otřesů-vibrací jejich prostředí.
)
Co poslouchají květiny rády?
Dosavadní testy, nápadně připomínající Pláničkovu metodu ze Slunce, seno,…, při níž se rostlinám pouštěl metal i vážná hudba, aby se ukázalo, co za žánr se jim víc líbí, jsou zatím slušně řečeno neprůkazné. Stejně tak nejasně působí rozdíly v tom, zda květinám prospívá spíše ženský nebo mužský hlas. Nicméně oni lehce afektovaní zahradníci, kteří své budoucí rekordní dýni čtou před spaním pohádky, úplně daleko od pravdy nebudou. Což nás vlastně vede i k té osamělosti rostlin. Zhruba od prosince 2019 jsme totiž našim pokojovkám dopřávali na etapy zvýšenou porci naší přítomnosti. Nejrůznější formy karantén a omezení sociálních kontaktů násobilo čas, který jsme trávili doma. A dá se odtušit, že pokud skutečně dojde k nějakému tomu rozvolnění pandemického blázince, rostliny ztratí i pozitiva vyplývající z naší přítomnosti.
Vzduch bez lidí kytkám nevoní
Obecně mohou tedy „pocítit samotu“, protože v jejich těsném okolí ubude zvuků a vibrací, které jsme jim v hojné míře dopřávali tím, že jsme kolem nich chodili. Rádio nebo televize, zdroje hluku na pozadí, pro ně také v prázdné domácnosti utichnou. O dost výraznější a chcete-li horší, by pro rostliny v květináčích mohl být pokles koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší. Průměrný člověk ho do svého okolí vydýchá zhruba 1,04 kilogramu za den, a rostlinky fungující v režimu fotosyntézy tento pasivní příjem uhlíku velmi ochotně zužitkovávají svým růstem. Když se tohle klima naší absencí promění, poklesne koncentrace vydýchávaného CO2 o dvě třetiny (protože už doma budeme jenom spát), odrazí se to nejspíš i na pokojovkách.
)
Jinak pro představu: koncentrace oxidu uhličitého, přepočítané na jednotky ppm (částic na jeden milion celku) obvykle v zabydlené, vyhřáté zimní domácnosti kolísají mezi 1200-2400 ppm, zatímco zdravotně-hygienicky doporučené koncentrace by se měly pohybovat jen kolem 400-1000 ppm. A je zajímavé, že zelené rostliny obvykle nejlépe prosperují v takovém klimatu, kdy pro nás samotné je vzduch nezdravě těžký a zatuchlý. Takový, který už úplně nevítáme a z něhož už nás bolí hlava. O tuhle vzdušně-uhlíkovou masáž je ale připravíme, jakmile přestaneme trávit čas zavření mezi čtyřmi stěnami bytu či domu (anebo začneme více větrat, což je jen rozumné). Dost pravděpodobně pak dojde i k tomu, že se u nás – až zmizíme do pracovního procesu – doma zešeří. Proč taky svítit v každém pokoji, že? Jenže bez dotace umělého osvětlení se květinám už nemusí dařit tak dobře.
)
Konec skleníkových tropů
Podstatný je i celkový úbytek péče, proměna režimu údržby. Nemuseli jste sice kolem pokojovek poletovat jako pilné včeličky, ale dokud jste trávili čas víceméně jen doma, určitě jste si jich více všímali. To, že v pravý čas uštípnete suchý lístek, pootočíte květináč listy blíže k oknu, odstraníte mšici anebo zalijete rostlinu tehdy, kdy to potřebuje (a ne až v podvečer, až se vrátíte z roboty), může být pro komfort růstu kritické. Jejich volání po péči sice vyslyšíte, ale až s časovým odstupem. Dokud představovaly pokojovky jediné střípky přírody a zeleně v našich životech, mohly se těšit z velmi osobního servisu, který jim bude scházet. A samozřejmě, ještě výraznější dopad na rostliny pak může mít pokles teploty, který se s případnou lidskou nepřítomností v domácnosti pojí.
Nejde jen o to, že sami sáláme nějaké to teplo do okolí, ale hlavně o to, jak si umíme zatopit. Dost často totiž domácnost vyhříváme na velmi neekonomických 23-26°C. To je v podstatě skleníkové klima, které zvláště rostlinky z tropů zbožňují. Ale když zavřeme náš domácí home-office a vyrazíme zpátky do zaměstnání v kanceláři, utáhneme nejspíš termostat na úspornější výkon. A pokojovkám tím příhodná tropická sezóna - spojená se záplavou tepla, světla a snadno dostupného oxidu uhličitého - rychle skončí. Zkrátka a dobře, rostliny usazené v květináčích a krášlících naše domácnosti, zažívaly během posledních dlouhých měsíců období radostné spokojenosti. A jestli bláznivý čas pandemií, karantén a zákazů jednou skončí, vystřídá je pro rostliny chmurná doba úpadku. Bez nás se totiž budou „cítit osaměle“, a na kvalitě jejich růstu se to projeví.
Zdroj: CO2meter.com, FrontiersInPlantScience.org, PNAS.org, Telegraph.co.uk
)
