Každý architekt je v duši umělcem. A jako takový chce vyniknout nad ostatními, být pamatován pro své dílo. Piet Blom si tento sen bezezbytku vyplnil. I když asi trochu jinak, než by si představoval. Výsledky jeho práce už přes čtyřicet let vábí a děsí současně. Mistr chtěl zkrátka být nekonvenční tak, až se mu to podařilo. Bohužel upadl v nemilost svých milovaných Holanďanů, ale ceněn je ve světě. Doma prostě není nikdo prorokem.
Než se dobereme té možná ne-slavné práce pana Bloma, musíme začít o dobrých šedesát let dříve. Kolem roku 1920, kdy v Nizozemsku „uzrála“ takzvaná Nieuwe Bouwen. Nový směr architektonické školy, který rostl z kubismu. V tomto případě ale opravdu doslovně z kostek. Tedy obřích kvádrů a krychlí, zbavených veškeré strukturální členitosti, reliéfů a zdobnosti. K čemu byly takové hranaté a geometricky prosté stavby dobré?
Dá se říct, že i nenápaditým architektům nečinilo problémy je navrhovat, a ani sami stavitelé na nich nemuseli obzvláštně plýtvat důmyslem. Současně byly výsostně praktické. Jak jde vypozorovat v každém větším českém městě, nejvíc lidí pod jednu střechu se vejde do králíkáren paneláků. I když to nevypadá zrovna vábně. A tohle tomu bylo podobné.
)
)
)
)
Velké krabice takových nizozemských domů rychle vyplňovaly požadavek na kapacitní bydlení. V poměru cena/výkon to bylo lákavé. Nedůmyslné, nerafinované. Ale docela racionální, jednoduché, pragmatické. Proto se také tento styl v Nizozemsku zabydlel a býval někdy nazýván Novým pragmatismem. Zhlédli se v něm plánovači celých předměstí, kteří z takových velkých kostek s chutí budovali celá sídliště.
Místo velkých kostek malé!
Nieuwe Bouwen vyhasíná před druhou světovou válkou, ale připomínat se bude ještě dlouho. Tak dlouho, že silně ovlivní i Pieta Bloma. Architekta, který jako všichni mladí toužil odvrhnout návyky starých generací. A Blom to vzal takříkajíc ode zdi ke zdi, od jednoho extrému do druhého. Stal se totiž vzývatelem Strukturalismu. Co bylo zase tohle? Opak toho přebujelého a zbytnělého stavebního pragmatismu.
)
)
)
)
V praxi ovšem jen obrácení týchž principů: místo kostek obřích nabízeli strukturalisté kostičky malé. Šlo o směr, který rozkládal stavby na co nejmenší dílky, nejnižší možné společné jmenovatele. A z nich pak vytvářel jiné obří domy. Jak si to představit?
Řekněme, že pokud byste fandili pragmatickému Nieuwe Bouwen, začnete projekt stavbou ohromné krabice. A až bude hotová, tak do jejího objemu vsadíte jednotlivé obytné jednotky. Byty, apartmány. Které bude definovat vnější obvod té krabice. Strukturalisté by oproti tomu nejprve definovali ten nejmenší společný prvek – byt nebo dokonce jen jediný pokoj – který by pak nekonečnou replikací vrstvili na sebe, až by vznikl celý objekt. Jež by vlastně nebyl definován svým objemem, ale opakujícími se parametry těch nejmenších dílků.
)
)
Lidé skutečně znalí dějin architektury by nás za takhle hrubě zjednodušený výklad asi nepochválili. A nechválili by nás ani dál. Protože strukturalismus dotažený k dokonalosti zatím v podstatě ovládlo jen pár (lehce šílených) architektů z Asie, kteří se zabývali stavbou minimalistických věžáků seskládaných z obytných kapslí. To, co strukturalisticky vznikalo v Nizozemsku, byl jen takový evropský kočko-pes. A toho si Piet Blom povšiml.
)
)
Domy postavené na hlavu
Navíc nikterak netoužil po tom, aby z těch nejmenších strukturních dílků, které by v projektech definoval a navrhoval, vznikaly další co do velikosti ohromné a od reality odtržené stavby. Své dětství prožil sice ve městě, ale mezi bramborami. Měl raději vesnice než města s věžáky. A tak se pokoušel ty rozmanité strukturalistické nápady přiblížit vesnici. Měřítky, soudržností.
Architektonickou budoucnost Nizozemska neviděl ve státě mrakodrapů, ale spíš jako soubor super-vesnic. Protože vesnice byla „nizozemské duši“ kulturně bližší. A protože prvky kultury je třeba chápat z hlediska jejich vztahu k většímu, zastřešujícímu systému nebo struktuře, šel za tím tak daleko, že systém blízký vesnici začal přenášet do měst. Takže rozměry malé prostory vzájemně propojené otevřeným způsobem, v kombinaci s většími vnitřními dvory, které vybízejí k sociální interakci.
)
)
Hodí se také zmínit, že Blom měl osobní problém se střechami. Přišly mu jako mrtvý, zbytečně promarněný a nevyužívaný prostor. Aby ty jeho vesnice vsazené do měst budoucnosti odpovídaly efektivnímu využití zastavěného prostoru, musely by se střechy nutně pojmout jinak. Smysluplněji. Protože střecha je (podle Bloma) vlastně jen taková zbytečná poklička na domě.
Kdyby ovšem byla třeba nakloněná tak, aby se stala součástí fasády, tak by aspoň lépe využila materiál. Těžkou hlavu mu působila i přisedlá povaha domů. Vždyť prakticky stály na půdě, kde mohla být třeba zahrada, ne? Vyzvednout tak dům nad terén, odpoutat objekt od zemské tíže, to by bylo terno! Což by asi v praxi znamenalo nachýlit i ostatní roviny domu… a to už nás dostává do finále, k nizozemským kubuswoningen.
)
)
Nepochopené dílo
Kubickým – kostkovým domům. Které vypadají jako divoký sen šíleného malíře, a děsí zrovna tak jako přitahují pozornost. Jsou totiž výstupem všech těch historických lekcí a úvah. Blom jimi ztělesnil svou odpověď na boj s konvenční obytnou architekturou i onou přeexponovanou povahou Nieuwe Bouwen. Jeho „kostky“ jsou strukturně malé. A skvěle (prý) optimalizují vnitřní prostor.
Tím, že ty malé krychle naklonil a jejich roh opřel o šestiúhelníkový nosný pylon. Čímž vytvořil krajinu vesnických střech beze střech ve městě. Bylo to celé hodně inovativní a samozřejmě taky dost nepochopené. Realizace kubuswoningen v Helmondu a Rotterdamu sice přitahovaly pozornost celého světa, ale taky vyvolávaly odpor. Hlavně u lidí, kteří v těch experimentálních objektech měli pracovat, nebo dokonce bydlet.
)
)
Celý ten nápad v praxi můžete vidět například na rotterdamském Overblaak, kde se nachází osmatřicet takových kubicky propojených domů. Stěny a okna mají nakloněny pod úhlem 54,7 stupňů. A uvnitř? Do jednoho z nich, takzvaného Kijk-Kubus, je možné za tříeurové vstupné i nahlédnout. Je to zážitek, který je možná lepší nechat si uniknout.
Na papíře to úplně špatně nevypadá. Z hlediska dispozic jsou domy členěny do tří podlaží: vchod mají v přízemí, první patro nabízí obývací pokoj s kuchyní, do druhého patra se vydáte za dvojicí ložnic a koupelnou. A horní patro, přerůstající v nakloněnou střechu, slouží jako terasa nebo zahrada. Když se zadaří.
Celková plocha jednoho takového bytu je kolem 100 metrů čtverečních, ale s tou vnitřní optimalizací prostoru se to nakonec moc nepovedlo. Skoro čtvrtina rozlohy každé domácnosti je totiž funkčně nedostupná kvůli nakloněným stropům a stěnám.
Proto byl také projekt – původně tu domů mělo vzniknout pětapadesát – pozastaven. A bez finále zůstala i většina ostatních realizací nizozemského architekta. Tenhle průlom architektury se zkrátka úplně nezadařil. Tyto domy jsou sice pamatovány v každém cestovním průvodci, ale lidé v nich vidí jen zábavný experiment, který k užitku moc není.
Piet Blom chtěl zazářit, vyniknout. A to se mu bezezbytku podařilo. Jeho dílo však vyvolává jen rozpaky. Možná měl kreativity a nespoutané fantazie nabídnout světu méně.
Zdroj: kubuswoning.nl, Wikipedia.org, piet-blom.nl, ArchDaily.com
)
