Pojem soukromého vlastnictví nemovitosti tu je relativní novinkou, ale lidé z Číny si na ni zvykají rychle. V autoritářském režimu jim připomíná až nečekaný závan svobody. Developeři, vykupující pozemky před zahájením stavebních prací, z toho ale radost nemají. proč? Protože hřebíkové domy hodně překáží a znepříjemňují výstavbu. Vlastně nejde o žádné domy postavené natruc, ale domy natruc nadále stojící.
V prostředí Číny se o nich, mimochodem docela opatrně, hovoří jako o „dingzihu“. V češtině pro to ekvivalent nemáme, ale značí to cosi jako „hřebíková domácnost“. Termín je odvozený a vymysleli si jej asijští developeři. Častují jím ty osoby, zpravidla majitele domů, které se nechtějí po dobrém ani po zlém nechat vystěhovat ze své nemovitosti. A protože s nimi není k hnutí sliby, velkými penězi ani výhrůžkami, jejich bydlení zůstává dál stát na svém původním místě, obklopené novou developerskou zástavbou.
)
Dingzihu jsou domy, které „trčí“ jako špatně zatlučený hřebík. Nedají se vytáhnout ani zatlouct a setrvávají v místě. Jsou pichlavé, zraňující, obviňující. Nepoddajné bez ohledu na to, kolik ran kladivem jste se jim pokusili dát. A svým velmi osobitým způsobem tak dotváří kontrast současných čínských metropolí.
Fenomén „hřebíkových domácností“ je v Číně poměrně novou záležitostí. Rádo se totiž zapomíná na to, že tahle země – navenek moderní, ekonomicky dravá a prosperující – je pořád ta „stará známá“ Čínská lidová republika. Která, byť není úplně režimem diktátorským, je rozhodně režimem silně autoritářským. Komunistickým. A nic jako soukromé vlastnictví tu dlouhá desetiletí neexistovalo.
)
Socialistické „všechno patří všem“ se postaralo o to, že tu ústřední vláda oficiálně vlastnila veškeré nemovitosti, bez ohledu na jejich obyvatele. Lidé neměli právo na majetek, pojem soukromého vlastnictví nemovitostí tu prakticky neexistoval. A pokud by si to žádaly národní zájmy, vláda mohla vyvlastnit vaši nemovitost bouchnutím jediného razítka na úřednický dekret.
Jenže situace se tu, přibližně v 90. letech, začala opatrně měnit.
 )
Komunismus zůstal i nadále, ale s poupravenou kapitalistickou fasádou. Když totiž země začala ekonomicky posilovat, umožnila omezený růst určitých typů zařízení. Nákupních center, hotelů. A tyto rozsáhlé developerské projekty si žádaly pro svou realizaci uvolnění stavebních parcel. Na nichž zpravidla už stály rodinné domy. A protože v případě takového nákupního centra, budovaného státem spoluvlastněnou developerskou firmou nešlo přímo o „národní zájem“ ale komerční projekt, na kartu nuceného vystěhování se přestalo hrát tak často.
Developeři a soukromí vlastníci
Developeři proto museli začít majitele zájmových pozemků přesvědčovat k vystěhování jinam. Třeba je i vyplácet penězi. Které, čistě teoreticky, mohli majitelé pozemků odmítnout. Po desetiletích tuhého komunismu to byla velká novinka. A pokud byli schopni odolávat nátlaku, vyhrožování nebo dokonce přímé agresi, mohli si svůj pozemek (developerům navzdory) podržet.
Vláda takové „shánění pozemků“ korigovala jen lehce, aby kolem roku 2007 došlo k ještě radikálnější proměně situace. Čínská lidová republika totiž začala, tentokrát víc než jen na oko, akceptovat pojem soukromého vlastnictví nemovitostí. Přijat byl dokonce i zákon, který zapovídá zábor pozemků vládou (s výjimkou případů, kdy je to ve veřejném zájmu). A byť je celé to právní prostředí okolo nemovitostí stiženo ohromnou korupcí, lidé už tu mají docela legální možnost odmítnout odprodej své nemovitosti developerům.
)
Což dalo nebývale rozkvést fenoménu oněch Hřebíkových domácností. A zatímco v 90. letech se dingzihu týkaly spíše jednotlivých developerských záměrů, proti nimž se vymezovaly celé komunity – lidé z konkrétní vesnice nebo předměstí nechtěli, aby se památkově hodnotný objekt knihovny nebo chrámu boural kvůli nákupnímu centru nebo nadzemním garážím – od roku 2007 se hlavními odpůrci odprodeje pozemků stali malí vlastníci soukromých nemovitostí.
O fenoménu dingzihu se přitom v Číně mluví a píše opatrně. Je to docela palčivé téma, protože pojem soukromého vlastnictví nebezpečně zavání svobodami jednotlivce, a ty zase tolik v rudé Číně podporovat nechtějí. Aby jich nakonec občané nechtěli ještě víc.
Hřebíkové domácnosti ale po pozornosti volají, protože – byť jsou svými rozměry vedle velkých stavebních realizací nepatrné - trčí do veřejného prostoru nepřehlédnutelným způsobem. A ztělesňují, když už ne odpor proti vládě – to by v Číně bylo fatální – tak alespoň nesoulad s nařízeními mocných a bohatých.
)
Trčící domy
Jeden z vůbec nejznámějších případů se odehrál hned v roce 2007, v Čchung-čchingu. V distriktu, který byl historicky vyčleněn rodinným podnikům s pouličním občerstvením, měl vyrůst obří obchodní dům. V souladu s aktualizovaným zákonem o vlastnictví nemovitostí tu 279 domácnosti kývlo na nabídku odkupu pozemků a odškodnění od developerů. Odstěhovali se. Ale ta v pořadí 280. rodina se vystěhovat odmítla. Proč? Prý proto, že to jejich obydlí jim bylo domovem už po tři generace. Pozemek i dům byl jejich, a prostě ho nechtěli dát.
Developerská firma si v reakci na to počínala dost nevybíravě. Zahájila demolice v těsném okolí izolovaného domu. Obyvatelům přerušili dodávky elektřiny a vody. A když to s nimi pořád nehnulo, vykopali jim okolo domu jámu hlubokou deset metrů. Jenže to už se na podporu oněch majitelů sbírala podpora veřejnosti nejen z Čchung-čchingu, ale pomalu z celé Číny. A hrozili bojkotem. Developerům začalo hrozit, že stavbu nákupního centra možná dokončí, ale nikdo do něj nebude chodit nakupovat.
)
Hřebíková domácnost z Čchung-čchingu odmítla nabídku na odprodej za půl milionu (v dolarech), což byl asi patnáctinásobek původního vyrovnání. K nějaké dohodě mezi developerem a majiteli domu ale nakonec, za blíže nespecifikovaných okolností, přeci jen došlo. Dal se zatím tušit vliv z „vyšších míst“, respektive vlády, zneklidněné až příliš velkým rozruchem a občanským hnutím.
Pro další řešené případy Hřebíkových domácností tedy povětšinou platilo univerzální informační embargo, aby se čínská veřejnost nemohla dostatečně „zneklidnit“, a o jednotlivých trčících domech se zpravidla mimo konkrétní město nevědělo. Probleskly jen ty nejkřiklavější případy. Třeba v Šen-čenu, kde majitel sedmipatrového domu (který nechal vystavět v přepočtu za 130 000 dolarů) odolával s odkupem, než dostal odškodné ve výši 2,7 milionu.
)
Další známé dingzihu se nacházelo i uprostřed dvouproudé silnice ve Wenling, ale i tam měla vláda nakonec poslední slovo. A pak ještě v Čchang-ša, kde se stavba nákupního centra obklopující malý izolovaný domek realizovala celá. Hřebíková domácnost tu byla ponechána všem na očích, jako „skanzen“ minulosti.
Zdroj: atimes.com, independent.co.uk, Wikipedia.org
