Zmatky kolem měrných systémů a jediná americká dálnice s uvedenou kilometráží

Můžete si to vykládat jako přehnanou preciznost anebo touhu dát vyniknout vlastní umírněné konzumaci alkoholu. Ale ve Švýcarsku se docela běžně setkáte s tím, že si někdo objednává pivo po decilitrech. Přesněji řečeno, hlášku: „Ein Bier, drei Deziliter“ potažmo „Une birre, cinq décilitres“ tu během obědů v restauraci uslyšíte opravdu často.

Švýcaři si takhle komplikovaně neříkají o malé pivo, ale o standardní Feierabendbier. Tedy pivo obědové, pivo na zapití jídla. Které čistě technicky tím malým pivem je. Ale oni jej nevnímají jako malé. Je to pro ně prostě klasické pivo přiměřené, byť jen dvoudecové nebo třídecové. Nikdo ze Švýcarů to nevnímá jako něco divného, skromného nebo ošizeného.

Z čeho to přepočítávání na decilitry plyne?

Je to zdejší jazyková a kulturní tradice, která je silně provázaná s gastronomií a vinařskou kulturou. Švýcarsko přešlo jako jedna z první evropských zemí na metrický systém, a decilitry si v hovorové mluvě prostě ponechala. V decilitrech se tu měří sklenky vína, pivo. Ale i mléko, polévky, smetana. Všem to přijde přesnější, než poloviny litrů a celé litry. A taky se to dá lépe zpeněžit.

Tato jednotná měrná logika, která se v Itálii anebo v bývalém Rakousko-Uhersku (tedy u nás) neujala, je ve Švýcarsku stále živá. A dá se na ni po pár dnech pobytu, na rozdíl od tamních cen, docela dobře adaptovat. Koneckonců, v Evropě běžně narazíme na měrné jednotky podivnější, než nějaké švýcarské desetiny docela normálních litrů.

Zrovna tak nás Rakušané a Němci například mohou trochu potrápit tím, že sklon tratí (zvláště pak tratí železničních) přepočítávají v promile. Desetinách procenta. A profil tunelů taky, alespoň tedy v techničtěji pojatých rozkresech, vedou v milimetrech. Působí to jako silně přepjatá snaha o přesnost.

Znovu dodáváme, že na tom nic špatného není. Je to mix proklamované preciznosti a zažité technické tradice z 19. století. Navíc pořád zasazené do „snesitelného“ (desítkového) metrického systému.

O dost podivnější je to s námořními mílemi a rychlostí lodí, uváděnou v uzlech. Tu neodbourali svým metrickým systémem ani revoluční Francouzi. Takový jeden uzel udává rychlost jedné námořní míle za hodinu. Přičemž taková námořní míle nemá nic společného s už tak dost komplikovanou mílí klasickou. Námořní míle je totiž delší než míle suchozemská. Měří 1 852 metrů.

Takže rychlost jednoho uzlu odpovídá přibližně 1,852 km/h. Anebo 0,514 m/s. Což tedy běžnému Středoevropanovi při propočítávání rychlosti moc nesvědčí. Námořní míle jsou nicméně odkazem staré námořnické tradice, a mezi námi suchozemci zkrátka není vůle to měnit. Specifickým ostrovem měrné deviace pak pochopitelně zůstává stará dobrá Anglie.

Ve Spojeném království se sice už dávno metrický systém běžně používá, ale tou skutečností je lepší konzervativní Brity příliš nedráždit. Jinak by vám nejspíš dali předlouhou přednášku o tom, jak jsou jejich imperiální měrné jednotky, všechny ty palce (2,54 cm); stopy (30,48 cm); yardy (91,44 cm) a míle (1609,344 metrů) lepší. O uncích a librách nemluvě.

Důvody, proč se tuhle podivnost vyplatí tolerovat, jsou dva. Jednak to, že Britové se vážně spíše adaptují na „náš“ metrický systém. A také to, že britská imperiální pinta piva má co do objemu o 68 mililitrů, tedy asi o dva loky víc. Což je po zažitých dvou decilitrech ve Švýcarsku docela příjemná odchylka od normy.

Úplnou pastí měrných jednotek tak zůstávají Spojené státy americké. Které původně coby britská kolonie přejaly imperiální britské jednotky, ale po vydobytí nezávislosti si některé z nich adaptovali na svůj vlastní profil. Takže britský galon (4,54 litrů) má víc, než galon americký (3,785 litrů). S tím, že Američané si dobrovolně zkomplikovali život tím, že v jiných objemových mírách počítají míry suché a mokré.

Pokud jste nažhavení na kritiku Spojených států amerických, teď se vám jí (plnou měrou) dostane. Protože Američané zkoušeli už několikrát na mnohem univerzálnější metrický systém přejít – dohromady asi šestkrát – ale jejich snahy vždycky nějak tragicky ztroskotaly.

Vůbec poprvé tomu bylo v roce 1866, kdy americký Kongres legalizoval metrický systém. Nenastavil jej jako povinný, ale jako povolený. Zmatky to samozřejmě udělalo pořádné. Ještě větším zmatkem pak vyústil tzv. Mendenhallův příkaz z roku 1893. Dal by se považovat za americkou kapitulaci. Protože definoval jejich vlastní upravené imperiální míry mírami metrickými.

Dá se s určitým nadhledem říct, že od roku 1893 je metrický systém v USA vlastně jasně právně zavedený, jen si toho zatím Američané ještě nevšimli. Od roku 1901 se pak šest let pokoušel americký národní Úřad pro standardy zavést metrický systém do praxe. Školní dítka se dokonce začala učit o litrech a centimetrech. Ale celé to vyhaslo na odporu veřejnosti.

Zmíníme i „pokus“ z roku 1988, kdy se metrické míry v USA staly povinné pro technickou dokumentaci a federální zakázky, a průmyslovou „metrifikaci“ z let devadesátých. Výrobci léčiv, elektroniky, automobilky i armádní dodavatelé při ní zkrátka začali měřit v metrech, ať už jejich zaměstnanci počítali svou cestu do práce v mílích či nikoliv.

Tím naprosto největším a nejvážnějším pokusem Američanů zařadit se po bok Evropy byl ale tzv. Metric Conversion Act z roku 1975. Při něm se počítalo „natvrdo“ s tím, USA na metrický systém komplexně přejdou. Plán ale nebyl závazný, neobsahoval konkrétní termíny ani sankce za neplnění. Nakonec ho prezident Reagan v roce 1981 vyškrtnul a zrušil. Pozůstatky tohoto plánu z pětasedmdesátého za sebou taky nechaly jeden mimořádný relikt.

Artefakt dopravní infrastruktury, chcete-li. Jde o 102 kilometrů dlouhý úsek dálnice I-19 v Arizoně, vedoucí z Tusconu do Nogales. Čím je zvláštní? Právě tím, že jeho délka se uvádí v kilometrech. Je to totiž jediná skutečně metrická dálnice v celých USA. Naprostá rarita a ostrůvek „evropské deviace“ v severoamerickém prostředí.

Se stavbou dálnice I-19 se totiž začalo v 70. letech, tedy v době, kdy vrcholila ona vážná snaha o metrifikaci. A federální vláda rozhodla, že když už je to skoro hotová věc, bude i značení nové dálnice kompletně vedené v metrickém systému. Tedy žádné míle a milovníky, ale patníky-kilometrovníky. Vzdálenosti mezi sjezdy, čerpacími stanicemi a odbočkami se tu uvádí v kilometrech. A metrech.

Dálnice I-19 byla experimentem, který měl nový systém otestovat v praxi. Bylo to příhodné, protože zmíněná trasa má blízko k Mexiku (které je docela „normální“ a metrický systém používá). A když nakonec ta snaha o metrifikaci nevyšla? Náklady na pře-značení celého úseku dálnice se zdály být Arizonskému ministerstvu dopravy zbytečně vysoké a změnu neopravňující. Takže I-19 v tomto úseku nakonec zůstala, jako jediná v celých Státech, metrická.

Zdroj: AZDOT.gov, mindycarlson.com, ihr.iho.int