Nejstarší mosty světa. Spojují břehy i tisíciletí a dohromady tvoří kroniku vynalézavosti

Římané prosluli stavbami, které osudu navzdory přečkaly staletí. Za mostní objekty pak tyto stavební Metuzalémy velmi slušně reprezentuje Pons Fabricius, stojící dodnes v Římě. Roku 62 před naším letopočtem jej nechal postavit Lucius Fabricius, pravděpodobně jako náhradu za starší dřevěný most zničený požárem. O tom, že Fabricius byl zadavatelem i stavitelem stavby, svědčí skutečnost, že jeho jméno je dodnes vytesáno na několika místech mostu.

Dílo po velké povodni v roce 23 př. n. l. prošlo úpravami pod vedením konzulů Marka Lollia a Quinta Aemilia Lepida. Ti také pravděpodobně do stavby začlenili malý odlehčovací oblouk. Ten pak mostu pomáhal zvládat velkou vodu. A právě díky promyšlené konstrukci most přežil více než dva tisíce let, přičemž stále slouží svému původnímu účelu. Projít se po tomto kousku historie můžete.

Itálii ještě úplně neopustíme. Připomenout totiž musíme slavný florentský most Ponte Vecchio. To jméno říká vše, znamená totiž Starý most. Postaven byl roku 1345 jako náhrada za dřevěný most zničený povodní. Tato stavební pamětihodnost je výjimečná především tím, že od svého počátku sloužila jako podivuhodná obchodní pasáž, most s obchody. Což vlastně platí dodnes.

Časy se ale mění. Zatímco dnes o sobě dává vědět luxusními obchůdky, předraženými kavárničkami a turistickou suvenýrovou veteší, ve středověku zde sídlili převážně řezníci a rybáři. Ponte Vecchio byl tenkrát místem, kde se nabízelo zboží, které měšťanům příliš nevonělo. Povětří nad řekou tak zajišťovalo, že se ten nelibý pach nešířil dál do centra. Pro řezníky i rybáře bylo umístění nad vodou praktické. Všechny ty „zbytky“, ať už šupiny nebo vnitřnosti, házeli z mostu rovnou do vody.

Nepříjemný zápach utnul až velkovévoda Ferdinand I., který povolil na mostě pouze obchůdky a dílny zlatníků. Úplně si tím ale nepomohl. Zlatníci totiž nemuseli odvádět z prodávaného zboží městu daň. To proto, že obchod na mostě z hlediska tehdejší legislativy „neležel přímo na půdě města“. Rozhodně ale přítomnost vybraného zlatnického zboží posílila prestiž Florencie v době renesance. Most přežil i druhou světovou válku. Ustupující Němci sice zničili ostatní florentské mosty, ale Ponte Vecchio jako jediný ušetřili.

A do třetice všeho italského: Ponte di Rialto v Benátkách. Postaven byl roku 1591, aby na tom samém místě zastoupil funkci staršího dřevěného mostu, který se zřítil. Navrhl jej Antonio da Ponte (už jeho příjmení cosi o jeho dovednostech napovídá). A nejspíš proto se v této zakázce prosadil navzdory konkurenci takových osobností, jako byli Michelangelo či renesanční architekt Alessandro Palladio.

Dá se rovněž doplnit, že konkurence most Rialto po dokončení nehezky pomluvila. Čerstvě dokončený projekt vyvolal kontroverze, přičemž byl kritizován jeho údajně těžkopádný vzhled. Kritika ovšem utichla poté, co se most skvěle osvědčil. Prokázal mimořádnou stavební odolnost: jeho jediný oblouk musel být dostatečně vysoký pro lodě proplouvající pod ním a zároveň musel být schopen unést řadu obchodů ve svém středu. Jeho konstrukce byla natolik pevná, že z něj během nepokojů roku 1797 dokonce střílela děla.

Z Evropy teď vyrazíme za exotikou, do Orientu, na Blízký východ. Přesněji řečeno tedy do íránského Isfahánu. Tady byl roku 1667 postaven Most Chádžú (psáno též jako Khaju). A chtělo by se k němu dodat ono pohádkové „a pokud ho nezbourali, stojí tam dodnes“. Želbohu, situace v Íránu je natolik nepřehledná a seznam cílů amerického bombardování tak všeobsažný, že se nedá nic předjímat předem.

Chádžú vznikl z rozhodnutí šáha Abbáse II. Přemosťuje řeku Zájande a kromě běžné dopravy sloužil i jako hráz se stavidly. Most měl ale také významnou společenskou funkci – zdobí jej bohaté malby a keramická výzdoba a uprostřed vznikl pavilon, odkud šáh a jeho dvůr pozorovali okolní krajinu. Dnes v něm sídlí čajovna a galerie. Dochovalo se zde dokonce i kamenné sedadlo, z něhož panovník sledoval řeku.

Pokud bychom mosty v našem žebříčku poměřovali spíše velikostí, jemenský most Šahára by se nejspíš úplně neprosadil. Oblouková stavba totiž není kdovíjak mohutná, a provoz – pomineme-li současné turisty – tu taky za mnoho nestojí. Vystavěn byl v 17. století, Ustou Sálihem Al-Súdím, jen aby spojil dvě vesnice na sousedících vrcholcích hor. Džebel al-Emír a Džebel Faiš. A tím už to začíná být docela zajímavější.

S šířkou 2,7 metru úplně neboduje, ani s délkou necelých dvaceti metrů. Ovšem skutečnost, že se pod ním nachází 91 metrů hluboký kaňon, ta už zaslouženou úctu budí. Stejně jako fakt, že se nachází v nadmořské výšce 2600 metrů. Most Šahára má přitom ještě jednu zvláštnost. Chtělo by se říct, že stavební, ale ona je to spíše záležitost destruktivní, demoliční.

V době svého vzniku byl region ohrožen vpády turkických nájezdníků, a tak byl most zbudován tak, aby bylo v případě potřeby snadné jej preventivně zničit a zastavit tak postup nepřátel. Zdá se ale, že v toto aspektu stavitel selhal. I dnes totiž most docel pevně „drží“.

Říkalo se mu různě. Most Septimia Severa, Severův či Cenderův. V Turecku se pro něj asi nejvíc zažilo pojmenování Roma Köprüs, tedy Římský most. Most byl postaven za vlády římského císaře Lucia Septimia Severa, v 2. století našeho letopočtu, a pravděpodobně zde nahradil starší most, který dal postavit císař Titus Flavius Vespasianus. Na stavbě tenkrát pracovali vojáci římské legie Legio XVI Flavia Firma. Jde o druhý nejdelší dochovaný římský obloukový most na světě.

Na každé straně mostu původně stály dva korintské sloupy o výšce 10 metrů, které dotvářely vizuální souměrnost celé mohutné stavby. Čtyři sloupy přitom symbolizovaly čtveřici měst království Kommagéné, které na stavbu díla přispěly. V době svého dokončení pak sloupy byly zakončeny sochami. První na počest císaře Septimia Severa, jeho manželky Julie Domny a jejich synů Caracally a Gety. Ta poslední ale „zmizela“ krátce poté, co jej jeho bratr Caracalla nechal zavraždit a následně se snažil vymazat jakoukoliv jeho památku z historie.

Ten nejstarší dochovaný a dodnes používaný obloukový most světa najdeme v Řecku. Říká se mu Kazarama, Arkadský nebo též Arkadiko. Pochází z mykénského období doby bronzové, a vystavěn byl přibližně mezi lety 1300–1200 před naším letopočtem. Takže tři tisíce let v provozu má jistých. Který současný most by to zvládl?

Už tehdy byl Arkadiko součástí vojenské cesty mezi městy Tiryns a Epidauros. Právě proto je o dost širší než jiné podobné pěší mosty. Protože po něm velmi pravděpodobně jezdily válečné vozy. Ještě pozoruhodnější je způsob jeho stavby. Tvoří jej pouze velké vápencové bloky bez jakéhokoli pojiva. Most tak přežil více než tři tisíce let jen díky mistrovství svých někdejších mykénských stavitelů. Dnes působí až svatokrádežně, když se přes takovou stavební památku kodrcá traktor s vlečkou.

Pokud bychom šli opravdu nesmlouvavě do historie a hledali „ještě starší než nejstarší most“, pravděpodobně bychom připadli na anglické Tarr Steps. Narovinu ale říkáme, že to až tak úplně most v dosavadním smyslu není. Je totiž kamenný, deskový. Tedy složený pouze z velkých kamenů položených na sebe, do roviny, bez pojiva. Jeho stáří není úplně jisté. Ovšem kvalifikované odhady mu přisuzují dobu vzniku kolem roku 3000 před naším letopočtem.

Jako takový by byl naprostým unikátem, a to zdaleka nejen anglického Exmooru. Problematické ovšem je, že první písemné zmínky jej připomínají až z období tudorovské éry, kdy se výnosem dočkal rozsáhlé opravy. S mostem je jinak spojena legenda o ďáblu, který údajně slíbil zabít každého, kdo jej přejde. Když vesničané poslali přes most kočku, měla zmizet v oblaku dýmu, a teprve po vyjednávání s místním vikářem ďábel dovolil lidem most používat.

Přestože most v průběhu staletí několikrát poškodily povodně, jednotlivé kameny jsou očíslovány a vždy vráceny na původní místo, takže si stavba zachovává svou historickou podobu.

Zdroj: Wikipedia.org, TheTravelBible.com, ResearchGate.com