S pořádkem to doma nepřehánějte. To vám jen internet kazí představu o uklizené domácnosti

Asi každý má určitou představu o tom, jak by to mělo ideálně v běžné domácnosti vypadat, když přijde na zhodnocení celkového pořádku. Háček je ale v tom, že celá ta představa přibližného ideálu upravené domácnosti není úplně naše. Není nám vlastní, předem daná. Ona je totiž spíš zděděná, převzatá. Je to kombinace, v níž se odráží kus kultury, sociálních norem. A též výchovy, kterou jsme prošli.

Jak je nebo jak není pořádek v domácnosti důležitý, to se už od dětství učíme, odkoukáváme od našich rodičů. Jsou tací, kteří potřebují mít v 7:00 vzorně ustlanou postel, knížky srovnané podle velikosti hřbety směrem z police ven a prádlo ve skříni srovnané do úhledných komínků. A jsou samozřejmě další, kterým na tom zase tolik nesejde.

Někde normu stanovuje jen to, kam až v domácnosti můžete zajít se zablácenými holínkami. Máte je zout už před dveřmi, v předsíni? Anebo s nimi můžete až do kuchyně, potažmo až na koberec? Každý to může mít zavedené docela jinak, a vůbec teď nesoudíme, neříkáme, jak je to správně nebo ne.

Jde jen o to, že ten průvodní impuls norem, podle kterých se učíme uklízet, nám v dětství dávají rodiče. A tuto normu pak dál většinou korigujeme podle toho, co sami vidíme jinde. Na prázdninách u babičky, na skok na farmě u sousedů, vždycky to na nás zanechá nějaký efekt. Když při návštěvě u spolužáka spatříme, že má i ve svém dětském pokoji naklizeno podle vojenských norem, ovlivní to nepřímo i náš vlastní standard úklidu.

Některé korekce ideálu uklizenosti nám život připraví v podobě pobytu na internátu či kolejích - dříve to pro muže bylo asi nejčastěji na vojně - nebo normy upravenosti spojené s kamarádsko-studentským bydlením na privátu. A o tu definitivní korekci se pak zpravidla postará soužití s naším životním partnerem.

I on/ona totiž pochází z nějakého sociálního zázemí a je uvyklá/á na nějakou normu, míru úklidu. Kritéria mohou být u obou podobná i dost rozdílná, ale ve společné domácnosti se to většinou tak nějak, s určitou tolerancí, zprůměruje.

Dá se ale povšechně a nekonfliktně říct, že váš obrazný ideál uklizené domácnosti bude nejspíš ležet někde uprostřed mezi tím nejuklizenějším a nejšpinavějším bydlením, ve kterém jste během svého dosavadního života museli existovat (plus tedy korekce téhož s vaším partnerem nebo partnerkou).

Ta norma nebude úplně univerzální, spíš fluidní. Ale v rámci nějakého širokého estetického průměru bude odpovídat uznávanému sociálnímu standardu v dané zemi. Pokud ovšem za choť pojmete ženu například z Indie, nebo si za muže vezmete norského rybáře, bude to výrazně jiné. Protože se odlišné kulturní normy postarají o zásadnější rozptyl. Ale i v případě indické manželky nebo norského rybáře bude platit, že jejich vlastní norma přiměřené uklizenosti bude ležet mezi tím, co sami dosud vnímali jako tu nejupravenější a nejzaneřáděnější domácnost.

Pořád se ale točíme v kruhu: naše norma uklizenosti je dílem zděděná, převzatá. Odráží to, co jsme dosud viděli. A právě tady začíná být cítit problém na obzoru.

Nikdo totiž vlastně neví, jak moc nebo jak málo má mít u sebe doma naklizeno, aby to stačilo v očích ostatních. Učíme se to, porovnáváme a korigujeme s tím, co jsme viděli v dětství u sebe doma. A v domácnostech nebo zařízeních, která jsme časem navštívili. Svůj ideál si docela přirozeně vytváříme na základě osobní zkušenosti. Na vzorku jednotek nebo nižších desítek případů. Tak to alespoň platilo dříve. Jenže už neplatí.

Žijeme totiž v jiné době a do cizích domácností každodenně nahlížíme docela jiným způsobem. Skrze přebohatý svět sociálních sítí; Instagram a Pinterest; přes zábavné pořady o bydlení celebrit; optikou katalogů o moderním nábytku a internetovými magazíny o designu.

To však samo o sobě ještě nic neznamená, hlavní změna teprve přijde. Zatím jde jen o to, že se nám onen „vzorek k porovnávání uklizenosti“ právě touhle virtuální a nepřímou cestou rozšiřuje na tisíce a tisíce nových příkladů. Které podvědomě - ale neméně intenzivně a vytrvale - ovlivňují náš vnitřní ideál o úklidu. Laicky řečeno, vy za jeden týden chtě nechtě uvidíte při brouzdání internetem pravděpodobně víc obýváků, než kolik jich viděla vaše babička za celý život. A protože nám představa přiměřené míry úklidu není nějak daná, vytváříme si ji postupně, to množství spatřených obýváků poznamená i náš úsudek.

Svou vlastní normu uklizenosti tak pozvolna přehodnotíte na základě vizuálních podnětů odjinud.

Nefunguje to ale tak, že byste sledováním videí o gruntování sami zatoužili uklízet. Byť by to pro někoho mohla být docela zajímavá terapie a předmět pro výzkum. Ale spíš se projeví posun normy tím, že přestanete cítit spokojenost s vlastním bydlením. Protože vám přijde méně úpravné, méně světlé, nevyladěné, nevychytané, neharmonické. Nemoderní, zaostalé, nehezké. A spíš taky propadnete touze oživit svou domácnost o nějaký nový komerční prvek, kousek nábytku nebo jiného vybavení, které vám „poupravený“ ideál předkládá jako novou normu.

To už funguje stejně jako každá jiná produktová reklama, která táhne vymazleným příkladem.

Zásadní zádrhel je ale v tom, že všechny tyto nové zdroje vizuálních podnětů, četné příklady suprově uklizených kuchyní, moderních elegantních obýváků, pohádkových dětských pokojíčků a ložnic jako ze škatulky zpravidla nejsou „skutečné“. Tedy, přesněji řečeno, jsou jen naaranžované pro záběr, cíleně pro video nebo fotografii.

Ale běžně se taky nestává, že by v těch na efekt vyladěných a dokonale uklizených kulisách moderní domácnosti skutečně žili svou každodenní existenci nějací docela normální lidé.

Naše představa toho „jak by asi měla vypadat uklizená domácnost“ se tím silně vychyluje, vzdaluje od skutečnosti. Ten domeček z internetového magazínu, strhující designérská realizace přestavby představená na Instagramu anebo kuchyňská linka v posledním videu influencerky „reálný“ život nikdy nepoznaly.

Šikovně na to upozorňuje Alex Shoemaker, editor magazínu FamilyHandyman, když píše, že: „Když se úklid a zbavování věcí promění v přeměnu domácnosti na katalogový showroom, vytratí se pohodlí, osobitost a nenucenost, díky nimž působí jako skutečně obývané místo, domov.“

Jedním ze stylů, který je teď v souvislosti s ideálem úklidu často propagovaný - a zašel už opravdu příliš daleko - je extrémní zbavování se věcí. Aby nedošlo k mýlce, na odstraňování nepořádku není nic špatného. Ale dokonalou vizuální scenérií podmíněný a nucený minimalismus jde do extrémů. Dokonce je tak i někdy nazýván, tedy jako maximalistický minimalismus.

Extrémní minimalismus vypadá na internetu vždy skvěle. Ale čím víc je prostor „očištěný“ a prázdný, tím víc úsilí stojí ho v takovém stavu udržet. Ono se sice říká, že když toho máte kolem sebe málo, je úklid snazší. Jenže pak i každý důlek vytlačený po návštěvě v kanapi, každý otisk dlaně na skleněném stolku, odložená rozečtená kniha nebo položená sklenička nedopité vody působí dojmem nesouladu, nepořádku. V do extrému vyprázdněné a „skvěle srovnané“ domácnosti působí i zrnko písku na vyleštěné podlaze jako balvan utržený ze skály.

Klidný a prázdný vzhled funguje hlavně na statických fotografiích a ve chvíli, kdy se v domě nic neděje. Jakmile tam ale lidé skutečně žijí — pracují, jedí, tráví čas spolu — začne to působit dojmem, že domácnost, do které investujete tolik času a peněz, vlastně ani není vaše.

To je vlastně docela dobrá zkouška toho, jestli už doma nemáte uklizeno „až moc“. Když se porozhlédnete po místnosti a nevidíte nic, co by skutečně nějak odráželo vaši osobitost, víte, že jste se chytili do pasti přehnaného úklidu. A ta neustálá snaha udržet svou domácnost tak čistou a upravenou, jako kdyby měl každou chvíli odněkud vyskočit fotograf a dát fotku vaší předsíně nebo kuchyně na internet, vám bude jen brát energii.

S pořádkem to doma nepřehánějte jen proto, že na vás ze všech stran prší vizuální podněty úpravných a dokonale naklizených domácností. Vede vás to jen na scestí. Ostatně, zařizovat si domov podobně, jako už má někdo na internetu, nedává moc smysl, pokud to neodpovídá vám a vašim potřebám. Každý má určitou představu o tom, jak by to mělo ideálně v běžné domácnosti vypadat, když přijde na zhodnocení celkového pořádku. A svou laťku byste si měli nastavit jen tak, aby to odpovídalo vašim vlastním potřebám.

V tom nejhezčím obýváku, který jste na internetu viděli, nejspíš nikdo nikdy skutečně nebydlel.

Materiály: FamilyHandyman.com, Link.Springer.com, MDPI.com, tandfonline.com