Dřevěná deska luxusního stolu (Foto: Shutterstock) Zobrazit fotky zobrazit 33 fotek

Stejně jako botanik pozná každý druh stromu a keře podle typických morfologických znaků, odborníci na dřevo poznají dřeviny podle barvy dřeva, struktury, poklepu, kůry. Jednotlivé druhy dřeva se liší stejně jako jednotlivé dřeviny. Jak dřevo rozeznávat?

Každý druh dřeva má své specifické vlastnosti, které právě ovlivňují možnosti jeho využití. Dřevo je pevným pletivem stonků vyšších rostlin, které jsou označovány jako dřeviny. Dřevo vzniká z meristémových buněk, zahrnujeme je mezi obnovitelné zdroje energie, jeden z druhů biomasy. Tento snadno dostupný přírodní materiál je složen z celulózy (40 až 50 %), ligninu (20 až 30 %), hemicelulózy (20 až 30 %) a doprovodných složek. Celulózy a hemicelulózy řadíme mezi polysacharidy a souhrnně bývají označovány jako helocelulóza. Mezi další organické látky obsažené ve dřevě patří terpeny, tuky, vosky, pektiny, steroly, pryskyřice a u listnatých dřevin i třísloviny (celkem u tuzemských dřevin 1 až 3%). Anorganických látek najdeme v tuzemských dřevinách 0,1 až 0,5 % a právě ty tvoří po spálení popel. Voda je ve dřevě obsažena v různém množství podle ročního období, stupně vyschnutí dřeva apod.

Pokud zkoumáme stavbu dřeva, rozlišujeme stavbu makroskopickou (to je vše, co můžeme pozorovat pouhým okem a nebo pomocí zvětšovacího skla), mikroskopickou (na úrovni buněk pomocí mikroskopu) a submikroskopickou (jde o odlišnosti v konkrétní stavbě buněčné stěny a jejich chemické složení).

V praxi se však setkáme kromě makroskopického pozorování pouhým okem se základními druhy dřeva, tedy základním praktickým dělením dřeva. Dřevo takto dělíme na dřevo jehličnanů a listnáčů (jehličnatých a listnatých dřevin) a dále u listnáčů na dřevo s kruhovitě pórovitou stavbou (např. dub, jasan, akát, jilm, pajasan, morušovník, kaštanovník), s polokruhovitě pórovitou stavbou (např. ořešák, třešeň, švestka) a s roztroušeně pórovitou stavbou (např. buk, platan, habr, olše, lípa, javor, bříza, topol, vrba, hrušeň).

Finální vlastnosti konkrétního druhu dřeva jsou navíc dány jeho objemovou hmotností, kdy jsou dřeva s vysokou hustotou označována jako těžká a s nízkou hustotou jako lehká. Vliv však má na objemovou hmotnost i vlhkost dřeva, růstové podmínky a místo (lokalita) odběru vzorku.

Jako čerstvé dřevo (syrové) je pak vnímáno ve stavu, kdy byl živý strom právě poražen a dřevo ještě nebylo sušeno. Pokud však dřevina uschne před poražením, již nemůžeme hovořit o čerstvém dřevě. Suché dřevo je vnímáno jako přirozeně na vzduchu vyschlé, čili bez umělého a energeticky náročného dosušování. Suché dřevo má obsah vlhkosti (vody) obvykle 12 až 15%, může to však být i méně.

Vraťme se však k tvrdosti dřeva, která je pro jeho další využití opravdu zásadní. Měkké dřevo (<40 MPa) se snáze zpracovává a opracovává, většinou pochází z jehličnatých stromů, ale i z některých listnatých (dřevo lipové, vrbové, topolové a jiná). Oproti tomu tvrdé dřevo (≥80 MPa) získáváme především z listnatých dřevin (habr, akát, tis, buk apod.), z jehličnatých je za tvrdé považováno dřevo například tisku a douglasky. Obecně platí, že měkká dřeva podléhají až na výjimky snáze hnilobě, ovšem i měkké dřevo lze vhodně ošetřit, aby vydrželo déle. Rozlišujeme též dřeva středně tvrdá (≥40 MPa, ale méně jak 80), například dřevo jasanu, jilmu, dubu a ořechu.

Opomeňme nyní dřevo palivové, respektive využití dřeva k vytápění, vaření či ohřevu užitkové vody. Za palivové dřevo je obvykle považováno takové dřevo, které má až do 70% hniloby, případně je různými jinými způsoby znehodnoceno a je tedy nevhodné k dalšímu zpracování. Ovšem jako palivové dřevo se v praxi používá především dřevo zcela zdravé a správně vysušené, čímž snižujeme jeho spotřebu i množství emisí a zvyšujeme účinnost vytápění dřevem. Toliko jen v drobnosti k palivu.

Nyní nás však bude zajímat především jakékoli jiné využití dřeva než právě ke spalování. Dřevo lze využít jako stavební řezivo, stavební konstrukční materiál, surovina k výrobě nábytku, pracovních a hudebních nástrojů, ale i dopravních prostředků, malířských a jiných potřeb. Navíc se ze dřeva vyrábí celulóza a papír a využívány jsou i jiné chemické suroviny, například pryskyřice, přírodní kaučuk, tříslová kůra apod. Ze staveb na bázi dřeva známe hrázděné a roubené stavby, sruby a domy na bázi lepených dřevěných konstrukcí. Moderní dřevostavby navíc využívají kromě lepených hranolů i lisované desky na dřevní bázi (např. OSB).

Využití dřeva jednotlivých druhů stromů

Smrk (Picea) nabízí měkké, ale dosti pevné a pružné dřevo. Smrk navíc patří k nejdostupnějším dřevinám, jeho dřevo nachází uplatnění ve stavebnictví, tesařství i truhlářství a nábytkářství, používá se dokonce i na výdřevy v dolech, ale i k výrobě papíru, dřevité vlny a buničiny. Ze smrků se vyrábí i některé hudební nástroje, především housle (tzv. resonanční smrk, který je obvykle starší jak 120 let, roste v horských a podhorských oblastech v centru lesa, ideálně na severním svahu, neobsahuje suky a letokruhy jsou pravidelné a husté). Trvanlivost jinak méně odolného smrkového dřeva lze zvýšit různými především chemickými metodami. S výjimkou resonančního dřeva patří výrobky ze smrku k cenově nejdostupnějším, nemluvě o současném nadbytku takzvaného „kůrovcového“ dřeva, které je hlavně smrkové a na skladech je ho tolik, že o ně vlastně již málokdo stojí. Paradoxně se však ceny dřeva nijak zásadně nesnižují, ani toho smrkového.

Jedle (Albies) se dříve hojně používala k výrobě nábytku, lodních stožárů a člunů, ovšem dnes je toto dřevo dosti špatně dostupné, jelikož jedle nedovedou odolávat průmyslovým exhalacím. A právě jejich následkem klesl podíl jedlí v našich lesích z 15% na 1%. Jedle je prostě vzácnost, ovšem obzvláště za silných větrů se tu a tam stane, že je nějaká jedle vyvrácena či zlomena. Jedle bývaly dlouhověké, ovšem na našem území již bohužel žádnou takovou nenajdeme.

Borovice lesní (Pinus sylvestris) též patří mezi u nás domácí jehličnaté dřeviny o menší hustotě dřeva a s dřevem nažloutlým až narůžovělým. Borovice obsahují mnoho pryskyřice a dřevo má výraznou pruhovou kresbu letokruhů, pro kterou je vyhledáváno v nábytkářství a též truhláři. Používá se však i ke konstrukčním účelům, navíc je běžně řazena mezi dřeviny tvrdší, nikoli vyloženě měkké. Pro vysoký obsah pryskyřice nachází uplatnění i v chemickém průmyslu. Běžně se borovice používá při výrobě oken, dveří, trámů, pražců apod. Obrábění borového dřeva je komplikováno vysokým obsahem pryskyřice.

Modřín opadavý (Larix decidua) je vlastně poloopadavým jehličnanem, který je známý svým výrazným přechodem mezi jarním a letním dřevem. Jde o velice trvanlivé a odolné dřevo střední hustoty. Má proto bohaté konstrukční uplatnění i pro náročné podmínky (např. vodní stavitelství). Zajímavost: pokud včelař postaví úly pod modříny a ty vykvétají, med prostě nevytočí a může jej včelám leda tak krmit. Dřevo modřínu je považováno za vůbec jedno z nejkvalitnějších dřev a to nejen mezi jehličnany. Dobrou zprávou je, že oproti jedlím je v našich lesních porostech podíl modřínů o mnoho vyšší, přesto se ale modřínem zbytečně neplýtvá. Modřín se používá k výrobě šindelů, schodišť, zábradlí, obkladů a nábytku, jeho využití je podobné jako dřeva z borovice, oproti borovici se však modřínové dřevo snáze obrábí. Dříve se modřín dokonce používal k výrobě vodovodních potrubí.

Tis červený (Taxus baccata) nabízí nejhustší dřevo ze všech našich stromů a samozřejmě jde i o nejtvrdší tuzemský jehličnan. Ovšem toto dřevo je dnes již prakticky nedostupné. Dříve se používalo k výrobě luků, ale i luxusního nábytku a třeba pravítek. Jelikož jsou tisy prudce jedovaté, byly kvůli dobytku a právě i díky výrobě luků a kuší tisy prakticky vyhubeny. Ty jedince, které dnes potkáváme, můžeme řadit pouze mezi okrasné dřeviny v parcích a zahradách. Vynikající vlastností tisu též bylo, že vysoký obsah jedu zvyšoval odolnost této dřeviny a jejího dřeva vůči škůdcům. Otrávený dobytek však představoval změřenou investici, osud tisů je svým způsobem podobný osudu vlků a medvědů.

Jalovec (Juniperus) se používá výhradně v závěrečném procesu uzení kvůli aroma, které tak uzené pochutiny získají. Například na Slovensku je však jalovcového původu třeba známá borovička (nikoli tedy z borovice, byť by tak název mohl napovídat). Jinak se jalovec nevyužívá a jeho stinnou stránkou je šíření rzi hrušňové, jelikož právě na jalovcích přezimuje houba způsobující tuto nebezpečnou chorobu. Stačí dokonce jediný jalovec i jen několik kilometrů od hrušňového sadu a máme problém.

Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) je úmyslně zařazen na konec seznamu jehličnanů, jelikož není řazen ani mezi listnáče, ani mezi jehličnany. O původ a řazení tohoto „pravěkého“ tvora se vědci dosud přou. V českých zemích je pěstován jen relativně krátce pro okrasné účely, širší průmyslové využití u nás nemá. Jeho dřevo je měkké, snadno se obrábí a v menší míře je využíváno na dýhy a obklady. Pokud je tedy již nějaký jinan vůbec poražen, jde o dřevinu statnou, odolnou a dlouhověkou. Více je jinan znám díky básni Goetheho než využitím svého dřeva.

Buk lesní (Fagus sylvatica) nabízí tvrdé, kvalitní dřevo, které však oproti dubu špatně snáší vlhkost a střídání vlhka se suchem. I přes svou tvrdost prostě nevyniká trvanlivostí. Ovšem pro účely palivové jde o dřevinu naprosto jedinečnou. „Nejlepší džíví hoží buk,“ říkal prý jeden německý prapříbuzný v pohraničí a měl pravdu, společně s habrem patří buk k našim nejvýhřevnějším dřevům. O uzení nemluvě! Bukové dřevo je jinak pevné, méně pružné, dobře se obrábí. Běžně se používá při výrobě dýh, překližek a ohýbaného nábytku. Chuťově je toto dřevo neutrální, proto je oblíbené i v potravinářství (dřívka k nanukům, prkénka, vařečky apod.). Toto bělavé dřevo střední hustoty má čerstvé narůžovělou barvu.

Dub (Quercus) je mnohostrannou dřevinou, která u nás nabízí mnoho svých druhů. Jde o rozšířenou a oblíbenou tuzemskou listnatou dřevinu střední hustoty, která výborně snáší vlhko, tedy její dřevo. To totiž obsahuje třísloviny, díky kterým je jedním z nejodolnějších domácích dřev. Používá se proto i při konstrukcích vodních staveb. Jinak jde o materiál oblíbený tesaři, truhláři i nábytkáři, ovšem v „tesařině“ jde o materiál velmi luxusní a drahý, který se používal především v dřívějších dobách. U nás je velmi známý dub letní, který snese kromě vody dobře i sucho. Z našich původních dřevin prostě nejlépe snáší změny vlhkosti. Pokud je dokonce dřevo dlouho potopené pod vodou, doslova zkamení. Je též velmi odolné vůči škůdcům. Používá se při výrobě sudů na víno, výše zmíněných vodostavitelských konstrukcí, ale i pražců. Z kůry tohoto dubu se dříve získávalo tříslo pro koželužství.

Habr (Carpinus) má velmi podobné dřevo jako buk, tedy pevné, křehké, vysoce výhřevné, ale hůře odolávající vlhkosti. Z našich původních listnatých dřevin je dokonce nejtvrdší. Velice stálé je habrové dřevo v suchu. Používá se při výrobě násad a pracovních nástrojů, ale i nástrojů hudebních. Dříve se z něj též vyráběly vačkové hřídele a palečná a ozubená kola pro mlýny. Pálení tohoto dřeva je i přes vysokou výhřevnost velmi neekonomické, jde o skutečně luxusní materiál.

Trnovník akát (Robinia pseudacacia, syn. Robinia acacia) nabízí tvrdé a houževnaté dřevo často s výraznou kresbou. Oblíben je při výrobě násad a topůrek, dřevo však musí být sušeno pomalu, jinak praská. Jsou z něj též vynikající kůly pro ohradníky, které dosahují neuvěřitelné životnosti. Dříve byl akát těžko dostupný, dnes však již víme, že je tato nepůvodní dřevina u nás silně invazivní a proto je akát kácen i velkoplošně. Přesto se jeho podíl v naší přírodě nijak zásadně nezmenšuje, jelikož je akát i nadále oblíben v okrasných výsadbách, odkud se ochotně a rychle šíří dál.

Jilm (Ulmus) nabízí tvrdé, těžké a trvanlivé dřevo, které je pevné, neštípe se a přitom se i dobře ohýbá. Jeho dostupnost je však u nás mizivá, protože jilmové porosty byly zničené tzv. grafiózou. Dříve se jilmové dřevo používalo podobně jako dřevo dubové, dnes najdeme jilmy spíše v okrasných výsadbách. V případě ohýbaného nábytku a dýh šlo o materiál doslova nenahraditelný.

Javor (Acer) nabízí jedno z našich nejsvětlejších dřev. Toto dřevo je relativně tvrdé, hodí se k obrábění, soustružení, řezbářství a výrobě hudebních nástrojů (strunných i na části klavírů). Oblíbené jsou také javorové parkety, kde javor konkuruje dubu a dalším dřevinám. Svým jemným, dekorativním vzhledem si javor získal oblibu i v nábytkářství. Speciální vlastností javoru je vlnitý průběh vláken a takzvaná očka, díky kterým vzniká ceněná dýha. Z javorů je nejméně dostupné dřevo javoru babyka, jelikož preferuje vápenité podloží a má poměrně nízký vzrůst a tedy i méně dřevní hmoty.

Bříza (Betula) má dřevo s nízkou odolností vůči vlhkosti a změnám počasí. O to snáze se však suší i ve větších průměrech. Jde o vynikající a oblíbené dřevo palivové, ale i materiál umělecký a lidově řemeslný. Bříza je vysoce dekorativní i svou kůrou, dříve se také vyráběla z březových větviček košťata. Bříza dokonce výborně hoří i syrová a její kůra je ideální místo papíru a suchého klestí na podpal.

Jasan (Fraxinus) má z našich dřev nejvyšší pružnost, přitom je ale jasanové dřevo i tvrdé a houževnaté. V nábytkářství je oblíben k výrobě dýh a obkladů, vyrábí se z něj však i násady, topůrka, madla, zábradlí, tělocvičná nářadí, hokejky, baseballové pálky a hudební nástroje. Též lyže a saně bývaly dříve převážně z jasanu.

Platan (Platanus) nabízí pevné, středně tvrdé a těžké dřevo, které je však málo trvanlivé, proto se nehodí pro exteriéry. Platanové dřevo se používá v nábytkářství, při výrobě podlah, intarzií, hraček, ale i papíru. 

Topol (Populus) má dřevo měkké a řídké (porézní, obsahující mnoho vody), velmi rychle však tato dřevina roste. Suché topolové dřevo rychle saje vodu a má malou výhřevnost. Proto najde topol nejširší využití při výrobě dýh, překližek, zápalek (v obráběcích strojích se netřepí) a celulózy. Dříve se z něj vyráběly s oblibou dřeváky, dosud jsou tenké proužky topolu oblíbené i v košíkářství (topol osika).

Lípa (Tilia) nabízí dřevo měkké, ale dosti pevné, proto je oblíbena v řezbářství a sochařství. Dříve bylo lipové dřevo oblíbené v modelářství, dnes je nahradily plasty. Lipové dřevo je dosti náchylné k napadení červotočem.

Olše (Alnus) se blíží vlastnostmi svého dřeva a využitím lípě. Její dřevo má však výraznější barvu než lipové a dříve bylo oblíbené při výrobě nádobí (mísy, necky, okříny, lžíce, vařečky apod.). Olšové dřevo je trvanlivé pod vodou, po delší době dokonce zčerná a zkamení. I olšové dřevo je vhodné pro uzení.

Jeřáb (Sorbus) má těžké a tvrdé dřevo, hojně využívané při výrobě fléten a píšťal. Tváří však má jeřáb více, proto jej najdeme i v podobě řeznických špalků, válců mandlů, dřevěných šroubů, hřebů a tkalcovských člunků. Podobně je tomu i u zimolezu (Lonicera). Tvrdé dřevo zimolezu, patřící k nejhouževnatějším a nejhustším, dnes však u nás nemá průmyslové využití, protože je prostě nelze sehnat. Tento keř má tenké kmínky a roste pomalu. Zato z keřů takový zimostráz (Buxus) se hojněji používá při výrobě intarzií, fléten, sošek, pravítek apod. Má dřevo velmi těžké, tvrdé a homogenní.

Vrba (Saxifraga) nabízí měkké dřevo velmi špatného využití. Ovšem při výrobě pletených pomlázek, košíků a také košťat je vrba nenahraditelná. Samozřejmě v závislosti na druhu.

Jírovec maďal nebo také kaštan koňský (Aesculus hippocastanum) má dřevo podobné svým charakterem dubovému. Je však měkčí, stejně tak ale vhodné k soustružení, konstrukcím schodišť, výrobě sudů na víno, kuchyňských nástrojů, ale i rakví. Kaštanové dřevo se hodí do interiéru i pro venkovní účely.

Líska obecná (Corylus avellana) patří do čeledi břízovité, ale její měkké a pružné dřevo dnes nemá prakticky žádné průmyslové využití. Dříve se používaly hlavně pařezové výmladky (pruty) jako pletiva pro výplně příhrad a plotů, ale též v košíkářství. Těmito pruty se též s oblibou trestaly ratolesti. 

Lískou jsme se pomalu začali přesouvat k dřevinám ovocným, pokračujme proto kaštanovníkem (Castanea sativa Mill.), čili jedlým kaštanem, kaštanovníkem setým alias jedlým. Tento strom má dřevo husté a kvalitní. Používá se při výrobě trámů a sudů, navíc je vysoce výhřevné a vhodné i k uzení. Málokdo ale takové dřevo u nás sežene.

To takový ořešák (Juglans) je u nás o mnoho dostupnější. Jeho tvrdé dřevo s typickou kresbou je dosti ceněné. Používá se s oblibou na na obklady a dýhy a dobře se opracovává. Jeho esteticky působivé kontrastní kresby se na světových trzích opravdu prodávají za nemalé peníze. Dostupné tedy dřevo ořešáku je, ale jen pro nadité peněženky. Toto dřevo má střední hustotu, je trvanlivé a odolné. Neopakovatelné kousky z něj vznikají v nábytkářství a v umění při výrobě dekorativních předmětů a nástrojů.

Jabloň (Malus) má dřevo, které se svým vzhledem a vlastnostmi podobá třešni a hrušni. Je velice tvrdé, dobře se však opracovává například soustružením. O to hůře je ale třeba rozseknete sekerou. Používá se k výrobě golfových holí, je však vhodné i k uzení a nakonec i pálení v krbu. Příjemně voní.

Hrušeň (Pyrus) nabízí stejně jako jabloň tvrdé, pevné a houževnaté dřevo, které se nebortí ani pod velkým tlakem. Toto dřevo je velmi vhodné k soustružení, dřevořezbám, výrobě hudebních nástrojů, ale i dřevěných závitů (svěráky, lisy), geometrických pomůcek a v xylografii. Hrušeň je vhodná i pro uzení, je to však neekonomické, nakonec v každém malém sadu venkovské chalupy byla obvykle 1 hrušeň na více jabloní. Důvod byl jednoduchý, plody se musí rychleji zpracovat, těžko se uskladňují a dlouhodoběji to oproti jablkům již nejde vůbec. Hovoříme o době před „zavařováním“ ovoce.

Třešeň (Prunus) má dřevo tvrdé, pevné a houževnaté, je však stejně jako dřevo příbuzné švestky náročnější na sušení. Ideální je při výrobě dekorativních předmětů a v uměleckém truhlářství, hodí se i ke soustružení, méně vhodná je pak již oproti višni k uzení pro vyšší obsah pryskyřic. Zmíněné višňové dřevo má podobné vlastnosti jako švestka a třešeň a spolu se dřevem švestkovým je vhodné k uzení.

Švestka (Prunus) též nabízí velmi tvrdé dřevo, to se však velmi obtížně připravuje ke zpracování. Kroutí se a praská. Obvykle se proto v běžných podmínkách využívá k uzení, jinak je ale švestkové dřevo neocenitelné při restaurátorských pracích a výrobě dekoračních předmětů.

Meruňka (Prunus) je dalším představitelem rodu Prunus, na rozdíl od ostatních se však příliš nehodí k opracování. Bortí se a praská. Ovšem dřevo meruňky je vhodné k uzení, pozor však na vyšší podíl pryskyřic. Běžně se používá jako palivo. Broskvoň (Prunus) má dřevo podobného charakteru jako je dřevo meruňkové. Obecně platí, že všechna dřeva peckovin jsou toxická pro domácí zvířata pro vyšší obsah kyanogenů. Nehodí se proto ani k broušení zubů hlodavci, například králíky.