Jak, kdy a kde hledat houby? A jak si je pěstovat? Rady a tipy pro houbaře i pěstitele hub.
Sušení je zcela přirozený způsob konzervace, tradičně se sušily tenké plátky ovoce či hub na vzduchu, v případě zeleniny či masa se ještě přidávala sůl, byliny se zavěšovaly ve svazcích vzhůru nohama třeba na půdách. Mnozí si ještě pamatují sušení hub na sítech. Již dosti dlouhou dobu však máme k dispozici praktické pomocníky – sušičky, navíc lze sušit i v troubě.
Houbařská sezóna se blíží, ovšem pro houby si nemusíme jen chodit do volné přírody, jejich hojnost si můžeme dopřávat každý den jen za cenu několika desítek kroků. Jaké houby si můžeme vypěstovat v zahradě a domě?
Pokud milujete potulky po lesích s košíkem a kapesním nožíkem, nesmutněte. Jestliže již nepatříte mezi začátečníky a umíte spolehlivě a bez rizika následné otravy sbírat alespoň více desítek druhů jedlých hub, rozšiřte svůj repertoár i na zimu. I v zimě lze totiž sbírat jedlé houby, a to ty druhy, kterým nevadí chlad a mráz. Navíc jsou zimní jedlé houby i velice zdravé.
Kdo letos vyzkoušel zimní houbaření, pokročil ve svém houbařském mistrovství o notných pár schůdků, tedy pokud to přežil. Ale dobrou zprávou je, že mezi v zimě rostoucími plodnicemi hub není zrovna mnoho jedovatých. Zato od jara pak postupně do léta narůstá četnost „jedovek“. Jarní houbaření je tedy dalším křestem zkušeného houbaře. Jaké jedlé druhy již můžeme najít, kdy a kde?
Pro houby nemusíme chodit jen do lesa – můžeme si je vypěstovat i na zahradě. A kdo se jimi chce jen kochat, nemusí je nakonec ani sbírat. Třeba jen zmáčkne spoušť fotoaparátu.
S ochranou rostlin před škůdci a houbovými chorobami je třeba začít už na začátku sezóny. Jak?
Chodíte rádi na houby? A chodíte na ně i na jaře? Pak pro vás bude následující kvíz doslova hračkou. Nejskalnější z houbařů totiž chodí na houby po celý rok a mají vypozorováno, že s koncem zimy a nástupem jara se začíná poměr rostoucích jedlých, nejedlých a jedovatých hub obracet ve prospěch těch, které musíme nechat být, abychom neměli zdravotní problémy, nebo naši příbuzní jednání s drahou pohřební službou. Paradoxně ale právě nejchutnější jarní druhy hub nevypadají zrovna vábně, v lepším případě je amatér nazve prašivkami.
Experimentální projekt SAMOROST proměnil ještě nedávné sci-fi představy v realitu. Částečně z podhoubí byl totiž postaven první obytný dům, vlastně domek, chatka. A vypadá kouzelně. Jako by z oka vypadl Pohádkám z mechu a kapradí. Jedno křídlo má Křemílek, druhé Vochomůrka. Mykokompozit je v případě nového unikátního domu dokonce klíčovým stavebním materiálem. A domek se nyní vydá na putovní tour po českých městech. Včetně například Prostějova, Českých Budějovic, Jihlavy a Pardubic. Inspirovat se tedy můžete i vy a domek si osahat.
Že zrovna šíření osvěty o nejjedovatějších rostlinách světa není vůbec snadné, o tom ví své v zahradě s příznačným jménem Poison Garden u hradu Alnwick ve Velké Británii. Každý rok se zde totiž přes veškeré výstražné cedule, varování průvodců a zákazy otráví desítky návštěvníků. „Co mi to může udělat, přece ochutnám jenom trochu, jenom přivoním, jenom se dotknu“ říkají si asi. Jenomže ona to opravdu není žádná legrace, fascinace jedovatými rostlinami dovede být pořádně sebevražedná.
Národní technická knihovna hostí od 17. října do 17. listopadu unikátní výstavu zaměřenou na fascinující cestu podhoubí z lesa až do podoby reálného stavebního materiálu. A skutečných domů. Zážitková výstava byla pojmenována “Do hloubi houby“ a vlastně se stala jedním z hlavních milníků projektu SAMOROST.
Hned od titulku to vypadá na nějakou boudu. Jenže není. I houby, které považujeme za běžně jedlé, chutné a často výtečné, totiž mohou být jedovaté. Abychom to shrnuli do formátu hodně krátké odpovědi a ušetřili vám čas, i jedlým hřibem se nejspíše můžete otrávit. Jestli vás to zaujalo, čtěte dál. Zrovna teď, když lidé naváží domů celé valníky sesbíraných hub, si to zaslouží určité vysvětlení.
Stará pověra skutečně říká, že když roste hodně hub, bude válka. Vzhledem k válce na Ukrajině a válce, kterou právě vede Izrael s Hamásem, vzhledem k napětí ve světě, zbrojení, diplomatickému vyhrožování, lhaní, šíření nenávisti, změnám klimatu, hurikánům, záplavám a naopak suchu a nedostatku vody, by právě tato pověra mohla dnes u některých lidí zvyšovat úzkost a strach z budoucnosti. I slza by mohla ukápnout. Nebo rovnou přijít pořádná deprese.
Rostou? Ano, rostou, a jak! Letošní nadílka hub je naprosto šílená. To, co si někteří lidé nosí domů, nemá obdoby. Nestačí košík ani nůše, jezdí se už i s přívěsnými vozíky. Nikdo ty houby nechce v lese nechat. Nikoho ale nenapadne jedna prostá věc.
Kdo by nepoznal třeba hřib. Jenže spousta amatérských houbařů už nerozezná ani hřib smrkový a dubový, souhrnně se „těm pěkným“ hříbkům říká lidově „praváci“. V Česku bohužel platí, že každý, kdo chodí na houby, je prostě houbař a tedy i znalec hub. A kam patříte vy? Otestujte své znalosti.
Znáte největší organismus na světě? Jde o jediný trs hub, který je velký jako menší české město. Objeven byl náhodně v roce 1998 v oregonském národním parku Malheur National Forest při snaze vědců odpovědět na otázku, proč v této oblasti masivně hynou smrky. A pachatel? Václavka smrková rostoucí z místních stromů, ale s kořeny zapuštěnými do země.
K černobylské havárii, tedy havárii Černobylské jaderné elektrárny na severu Ukrajiny, která tehdy patřila k Sovětskému svazu, došlo 26. dubna 1986 při pokusu na 4. reaktoru. Reaktor se přehřál, protavil a explodoval. Při výbuchu se do ovzduší uvolnily radioaktivní látky, načež došlo ke kontaminaci okolního prostředí, která se kvůli klimatickým vlivům rozšířila na velkou část Evropy. A právě Švédové se rozhodli monitorovat úroveň radioaktivního spadu v houbách ještě dnes.
Jako by se ta drobná epizoda stala teprve před vteřinou. Houbař se posadí s košíkem na terásku místní restaurace a dá si malé pivo. Má opuchlý spodní ret, vlastně celá ústa, ale přes neudržované strniště není vidět místo hmyzího vpichu. „Dostal mě sršáň,“ procedí skrz zuby, přitom se mu však radostně blýsknou oči. „Ale stálo to za námahu, mám pořádnou čagu, rostla na bříze kousek odsud. Prý se u nás vyskytují na každé tisícáté…“
Ušlechtilé plísně tolerujeme možná u sýrů a salámů, ale konzumace zeleniny napadené houbami? Nebo obilovin? To už je pro nás trochu moc. Mexičané by s námi ale nesouhlasili. Už po staletí si pochutnávají na Huitlacoche. Nazývají ji černým zlatem, aztéckým kaviárem. I když ve skutečnosti jedí kukuřici napadenou snětí.
Když už jste okolnostmi přinuceni volat někam kvůli houbám telefonem, je to buď na pohotovost anebo do mykologické poradny. Druh, o kterém teď bude řeč, vás ale nejspíš přiměje vytočit 158 a ohlásit nález mrtvoly. Na vlastní zahradě. Bez legrace.
Hřib královský je vzácný, je dnes dokonce takovou vzácností, že ho většina z nás v přírodě nepotká. Přitom prý ještě před několika desítkami let rostl poměrně hojně. Sousedka mi vyprávěla, že když se před padesáti lety přistěhovali do Červeného Dvora u Českého Krumlova, nosili si jich domů koše, stačilo prý vyjít kousek za dům.