Kdo letos vyzkoušel zimní houbaření, pokročil ve svém houbařském mistrovství o notných pár schůdků, tedy pokud to přežil. Ale dobrou zprávou je, že mezi v zimě rostoucími plodnicemi hub není zrovna mnoho jedovatých. Zato od jara pak postupně do léta narůstá četnost „jedovek“. Jarní houbaření je tedy dalším křestem zkušeného houbaře. Jaké jedlé druhy již můžeme najít, kdy a kde?
Smrže, kačenky české, čirůvky májovky, šťavnatka březnová, závojenka podtrnka, jedlý ucháč obrovský, destice, opěnka měnlivá, penízovka smrková a dubová, špička obecná, na konci května první houby hřibovité a další. Jaro již začíná být pro houbaře velice zajímavým a pestrým obdobím. Při zimním houbaření jsme zjistili, že zimní houby jsou nejen velice chutné a kvalitní, ale též zdravé, pestrost nabídky těch jarních však zimu zaručeně „utluče houbařským kloboučkem“. Naostřete houbařské nožíky, oprašte košíky, připravte si boty do mokra, chladu a nepohody, vyrážíme…
Kačenka česká
První českou jarní houbou je obvykle kačenka česká (Verpa bohemica), nebo přesněji obvykle narazíte nejdříve právě na ni. Tedy s výjimkou zimních hub, které rostou i na jaře a druhů téměř celoročně rostoucích. V přírodě se kačenka česká objevuje již v druhé polovině března a může růst až do začátku června. Bohužel je jí v našich lesích čím dál tím méně. Jde o velice chutnou, voňavou houbu, byť na první pohled (ostatně stejně jako všechny smrže) nevypadá příliš vábně. V kuchyni lze plodnice kačenky české zpracovat na všechny možné způsoby. Neopakovatelná je například ve smetanové houbové omáčce.
)
Najdete ji v prosluněných listnatých lesích, sadech a parcích, typický je pro ni hnědý zvoncovitý klobouk se silně zvrásněným povrchem, na kterém najdeme svislé, zkroucené a dosti hluboké rýhy. Noha kačenky je světlá a měkká, při dotyku se zdá, jako by byla vycpaná vatou. Velice se podobá další jedlé jarní houbě, smrži obecnému a skutečně je s ním blízce příbuzná.
)
Smrž obecný má sezonu v dubnu
Smrž obecný (Morchella esculenta) začíná oproti kačence české později, v dubnu, kdy mají obecně nejsilnější sezóny všechny druhy smržů (kuželovitý, vysoký aj.). Ovšem smrže vždy stačí jen trochu, protože má velice výraznou chuť. Smrže potkáme obvykle až do května v listnatých i jehličnatých lesích, v zahradách, parcích i v trávě podél cest. Zásadní rozdíl je mezi smržem obecným a kačenkou českou v tom, jakým způsobem má klobouk připojený na nohu. Kačenka česká má klobouk posazený na vrcholu nohy, smrž má klobouk k celé horní třetině nohy přirostlý. Smrže mají navíc na rozdíl od kačenek nohu dutou. Pokud se však spletete, nic se neděje, jde o jedlé, chutné, doslova báječné a velmi vyhledávané druhy.
Šťavnatka březnovka
Šťavnatka březnovka (Hygrophorus marzuolus) také roste již v březnu jako kačenka česká. Najdeme ji v tuto dobu v teplejších letech v lesích jehličnatých, smíšených i listnatých. Růst této houby zastavuje až teplý květen. Nenápadný šedavý klobouk šťavnatky březnovky je často zakrytý mechem, jehličím a nebo listím, jelikož je však dosti velká (klobouk může měřit až 10 cm), určitě ji nepřehlédnete.
)
Pro tuto houbu jsou typické, zvláštně zprohýbané a masité našedlé lupeny a stejně zbarvený pevný a dlouhý třeň. Trochu se šťavnatka březnovka podobá na podzim oblíbeným čirůvkám havelkám (Tricholoma portentosum). Jde o vynikající jedlou houbu, ovšem dosti vzácnou, proto byla zařazena do Červeného seznamu hub mezi ohrožené druhy. Nedoporučujeme ji proto sbírat, ovšem i fotoaparát dokáže, že jste tento skvost potkali. Chraňte přírodu, obzvláště pak ohrožené druhy!
)
Destice chrapáčová
Destice chřapáčová (Discina ancilis) je též dosti velká houba. Má hnědý, laločnatě zprohýbaný klobouk, který tak trochu připomíná Jidášovo ucho (Auricularia auricula-judae). Rozměry klobouku mohou být až okolo 12 cm. Hnědé kalichy destice vyrůstají z tlejícího dřeva starých jehličnanů, nejčastěji smrků. Sice nejde o houbu výjimečných chuťových vlastností, ovšem v době, kdy roste, ještě neroste mnoho jiných druhů. Tato velmi časná jarní houba má však chuť velmi jemnou a vlastně příjemnou. Pozor však, při tepelných úpravách rychle měkne.
)
)
Závojenka podtrnka
Závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum) je oceňována především znalci. Objevuje se často ve skupinách a často i mimo les, v zahradách a parcích. Čili na stanovištích, kde obvykle hledáme její známější příbuznou čirůvku májovku. Oba druhy rostou často přímo v sousedství, čili stačí naplnit košík a vrátit se domů. Méně zkušení houbaři je dokonce mohou snadno i zaměnit. Dobrým poznávacím znakem je fakt, že podtrnka prostě roste pod růžokvětými dřevinami (růžovitými), především pak peckovinami včetně trnek. Zatímco čirůvka májovka se drží o kousek dál. Ovšem od májovky se podtrnka liší i vzhledem, lupeny mají dospělé plodnice nejdříve bělavé a později až masově růžové. Vůně májovky pak bývá přirovnávána k mouce (čili nic moc), zato podtrnka voní slabě po okurkách. V kuchyni se nedoporučuje sušení ani zamražování podtrnky, jinak je ale výborná pro dušení a do omáček. Až teprve při tepelné úpravě navíc pěkně rozvine svou na houbu dosti neobvyklou vůni, nevyniká však výraznou chutí. Doporučuje se proto šetřit cibulí, bylinkami i kořením, houba by se v nich chuťově zcela ztratila.
)
A pozor, podtrnku si lze zaměnit s jedovatou závojenkou vmáčklou (Entoloma rhodopolium). Ta je ale o dosti větší a má světlejší klobouk. Navíc začíná růst až v létě, při jarním sběru proto může dojít k záměně jen těžko. Přesto se doporučuje, aby podtrnku méně zkušení houbaři vůbec nesbírali. Jistota je jistota.
)
Opěnka měnlivá
Opěnka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) roste okolo pňů (pařezů a kmenů stromů). V teplejších letech se objevuje již v dubnu a nejvíce se pak vyskytuje v květnu a červnu. Její pověst je výborná, ale sbírají ji pouze ti zkušenější. Mnozí tuto houbu chuťově (ale i jinými vlastnostmi) přirovnávají
k oblíbeným bílým hřibům, liškám, masákům (muchomůrka růžovka) a dalším „hvězdám“ mezi houbami.
Okraj klobouku opěnky měnlivě zůstává hnědý, jinak je klobouk hnědožlutý, hnědý jej mají pouze mladé plodnice. Později a především za vlhka je klobouk na okraji dokonce tmavší, zespodu přitom vidíme bledé a později až rezavohnědé lupeny. Tato houba roste hojně od jara do zimy v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích, nejčastěji na pařezech a mrtvých kmenech různých listnáčů. Méně již třeba na smrku.
)
Opeňka měnlivá je dosti podobná větším plodnicím jedovaté čepičatky jehličnanové (Galerina marginata), ta se však liší lehce rýhovaným okrajem klobouku a přitiskle šupinatou nohou (tření). Navíc roste až na podzim, čili právě na jaře a v zimě na ni nemůžeme narazit, zato opěnku měnlivou potkáme často.
)
Ucháč obrovský
Tak trochu podobný smržům je ucháč obrovský (Gyromitra gigas). Jde o kvalitní a v kuchyni všestranně upotřebitelnou houbu, jejíž plodnice mají stejně jako je tomu u smržů dutou třeň. Ucháč obrovský může být vysoký 6 až 15 cm a stejně tak široký, obvykle je však trochu užší. Roste především v jehličnatých lesích na kořenech odumřelých stromů a na tlejících pařezech, především smrkových.
)
Pozor však, lze si jej snadno zaměnit s jedovatým ucháčem obecným (Gyromitra esculenta). Ten je ale menší a klobouk má kaštanově hnědý, čili o dost tmavší. Má také mnohem hustší „mozkovité závity“ na klobouku. V každém případě se však sběr jedlého ucháče obrovského doporučuje jen opravdu zkušeným houbařům.
)
Penízovka smrková a penízovka dubová
Penízovky jsou téměř neviditelné, titěrné. A při sběru jen tak větší množství hmoty nenajdeme. Měří jen 1 až 2 cm. Penízovka smrková (Strobilurus esculentus) má velké hnědé kloboučky, které vyrůstají na tenkých třeních (silných pouze 1 až 2 mm). Roste z ležících smrkových šišek. Při hledání penízovek je třeba ostříží zrak, ovšem často jich najdete na jednom stanovišti i stovky až tisíce, stačí se více ohnout k zemi, zklidnit a pozorovat. Sběr je to ale titěrný, úmorný a brzy bolí záda. Ovšem i přes své drobné rozměry nabízí penízovka smrková vynikající chuť, jíst však smíme jen titěrné kloboučky. A sběr je proto ideální s nůžkami. To je novinka, že?
)
Rod penízovek je jinak velmi široký a dalším jedlým druhem je například penízovka dubová (Gymnopus dryophilus), která roste v dubnu, najdeme ji však již od února. Její kloboučky jsou bledě okrové až nahnědlé a s bělavými lupeny. Jsou o něco větší než je tomu u penízovky smrkové (klobouky mají široké 2 až 5 cm) a v mládí mají tvar zvonkovitě sklenutý. Roste ve všech typech lesů a půd, je též jedlá a ideální je (nakonec i pro titěrnější sběr) do polévek.
)
Špička obecná
Špička obecná (Marasmius oreades) je první houbou, kterou najdeme po vydatném jarním dešti, když je již trochu tepleji. Sbírána je především do polévek, kde vynikne svou až hořce mandlovou chutí. Tuto houbu najdeme na mezích a v trávnících a nikdy to není bohatá sklizeň. Jejím typickým znakem jsou řídké lupeny pleťové barvy a noha bez prstenu. Noha je velice pružná a neláme se. I v případě špiček pojídáme pouze kloboučky (třeň je tuhá a nestravitelná). Zajímavou vlastností špičky obecné je, že za sucha úplně seschne, a když zase zaprší (stačí však i ranní rosa), opět obživne. A právě proto bývá první houbou, kterou najdeme po jarních deštích a později letních bouřkách. Špička obecná roste od dubna až do listopadu. Dejte si však pozor na možnou záměnu s jedovatými druhy čepičatek (Galerina). Ty však mají na třeních prsten, jsou křehké a snadno se lámou. Přesto začátečníkům sběr špičky obecné nedoporučujeme. Čepičatky jsou jedovaté smrtelně a hravě konkurují svou jedovatostí nejznámější muchomůrce hlízovité (zelené)!
)
Čirůvka májovka
Na konci dubna začínáme nacházet oblíbenou čirůvku májovku (Calocybe gambosa). Tradičně jde vlastně o lidový protiklad podzimní václavky, ovšem jinak nemají spolu tyto dvě houby společného vůbec nic. Májovce se též říká houba svatého Jiří a sklízet ji lze obvykle až do června. Její bílý až krémový klobouk i lupeny mají výraznou moučnou vůni a houba nakonec i chuť. Výborná je však do smetanové omáčky a třeba naložená v octovém nálevu (to nakonec i zmíněná václavka).
)
Pozor si však musíme dát na možnou záměnu s prudce jedovatou vláknicí začervenalou (Inocybe erubescens). Tu poznáme tak, že se po zmáčknutí otlak zbarví do rumělkově červené barvy. Jinak jsou si oba druhy opravdu velmi podobné! A ještě jedno „pozor“, na jaře také někdy omylem vyrůstají i podzimní čirůvky (čirůvka fialová a dvoubarevná). Ovšem čirůvka fialová je vyhledávaná delikatesa a také čirůvka dvoubarvá (dvoubarevná) chutná báječně.
 (Zdroj: Shutterstock))
Jarní hřiby
V květnu se již začínají objevovat první jarní hřiby, především hřib koloděj (Suillellus luridus), hřib kovář (Neoboletus luridiformis) a vzácný a ohrožený hřib borový (Boletus pinophilus). Hřib koloděj má obvykle klobouk okrový a někdy až s olivovými tóny, podobně jako hřib kovář. Ten má však třeň žlutou, okrovou a nebo načervenalou, navíc někdy pokrytou nepravidelnými červenými zrníčky. A pozor, koloděj i kovář zabarví pokrmy až do černa a navíc je musíme déle vařit. Někomu to vadí a proto tyto dva druhy hřibů nesbírá. Hřib borový s hnědým až načervenalým kloboukem nesbírejte, těšte se pohledem a fotografickým úlovkem. Chraňte ohrožené druhy!
Navíc při sběru hub včetně hřibů vždy záleží i na počasí a vzhledem k teplým zimám a rychlým příchodům jara v předchozích letech může dojít i k takové anomálii, že na konci dubna či první týden v květnu sklidíte třeba spousty hřibů dubových (i na smrkové jsem narazil). Stalo se před několika lety, byl jsem velmi překvapen, ale vlastně i rád, čili překvapen velmi mile. Pojem jarní houba prostě může být proměnlivý a navíc nám do této skupiny z opačného pólu razantně zasahují i houby zimní.
)
A pokud vám to přece jen nedá a sklidíte houby, s jejichž určením si nejste jisti, neleňte a navštivte se svými nálezy co nejrychleji (houby se rychle kazí) nejbližšího mykologa. Bát se nemusíte, určitě vás neudá, i kdybyste sebrali vzácné a chráněné druhy, jde o milovníky hub, jejich fanoušky a často fanatiky, vždy však v oboru velice vzdělané. Zajímat je bude (a nejen u vzácných druhů) lokalita, kde jste konkrétní houby našli. Je samé to obohatí o nové informace a hlavně jim půjde o to vás poučit, ale především také chránit vaše zdraví a životy.
Houby jsou velmi nebezpečnou kategorií života, v mnohém dosud dosti neprobádanou a tím, že se přijdete "pochlubit a ujistit", se vlastně stáváte součástí rodiny milovníků hub. A je již jedno, jak se tomu říká, nakonec slovo "houbař" zní v češtině velmi hezky a jde o činnost v Čechách tradiční a na rozdíl od některých jiných národů dosti sofistikovanou. Nevěřili byste, kolik lidí se ve světě třeba s těmi houbami, kterými si běžně obohacujete svůj jídelníček, setká za až neuvěřitelné peníze na gurmánských stolech. Milovník hub je milovníkem přírody. Tedy pokud není vyloženě "nenasytným zlatokopem".
Mohlo by vás také zajímat: Jaké houby si můžete vypěstovat doma a na zahradě.
Zdroj použitých fotografií: Shutterstock
)
)
