Chování slimáků překvapilo vědce. Zdá se, že na naše zahrady útočí kolektivně

Nemusíte být hned zahradnický guru, aby vám bylo úplně jasné, že slimák na zahradě je docela pohroma. Ví to snad každý, kdo se někdy o pěstování nějakých venkovních rostlin pokoušel. I když to tak v záplavě všedních pohrom nevypadá, slimáci jsou skutečně jedním z nejničivějších škůdců v zemědělství. A jejich mlsné chutě se přitom zdaleka neomezují jen na svěží lístky salátu. Pořádnou paseku umí udělat i u hospodářských plodin na polích.

Studie ze zahraničí dokládají, že žírem slimáků může být například velmi negativně ovlivněn výnos pšenice nebo řepky. Ve Spojeném království (tedy ve Velké Británii) k tomu mají jednu moc hezkou studii. Je sice staršího data, z roku 2014, ale i ta vypočítává, že kdyby se na ostrovech proti slimákům vůbec nebojovalo – neexistovala proti nim účinná ochrana – přišlo by to ročně na ztrátách zemědělství okolo 100 milionů liber.

Ta suma je jen obtížně představitelná, ale i tak docela dobře ilustruje, jak velký problém slimáci v Evropě jsou. Přitom jde o problém, jehož velikost máme zpravidla potíže posoudit. Že se něco odehrává „na velkých polích“ se našich „malých pozemků se záhony“ jakoby netýká. Ale chyba lávky. Naplno se to projevuje, když hodnotíme dopady invazí slimáků do naší zahrady.

Bojujeme s nimi urputně, na svém. A přitom opomíjíme, že s nimi zrovna tak bojuje i náš soused hned za plotem. Nebo s nimi proaktivně nebojuje a napomáhá zdaru speciální slimáčí operace, čímž nám už vůbec nepomáhá. Nedochází nám, že by se možná v takových případech vyplatilo spojit síly. Protože, jak naznačuje současný výzkum prováděný na chování slimáků, oni už proti nám své síly spojili.

V krátkosti proto, že vyvinout cenově dostupná a spolehlivá řešení likvidace slimáků se ukázalo jako velmi obtížné. I když není problém se slimáky žádnou novinkou, pořád zůstáváme pozadu. I v základním výzkumu, tedy poznání toho, co všechno slimáci dovedou. Z výběru těžkých zbraní, které proti nim máme k dispozici, totiž ne všechny odpovídají situaci. Použít můžeme například dobré pesticidy, na podzim se vyplatí likvidace vajíček a mláďat slimáků, ale některé aspekty chování slimáků způsobují, že účinnost takových hubících látek je proměnlivá. 

Drtivá většina pesticidů například působí jen na slimáky, kteří jsou aktivní na povrchu nebo těsně pod ním. Jenže velká část slimáčí populace se může nacházet v různých hloubkách půdy. Slimáci se totiž pohybují nahoru a dolů v závislosti na počasí, vlastnostech půdy a řadě dalších faktorů. Během nepříznivého počasí se mohou stát méně aktivními, zůstávají hlouběji v půdě nebo se skrývají na těžko přístupných místech – pod kameny či v husté vegetaci, zalezlí v trsech trávy.

To pak může vytvářet mylný dojem, že zmizeli, jsou poraženi. Ale jakmile se počasí zlepší, dokážou se rychle a ve velkém množství znovu objevit.

Některé chemické pesticidy, jako například látky na bázi metaldehydu, proti slimákům působí velmi dobře. Jejich nevýhodou ovšem je, že jsou silně toxické i pro řadu jiných organismů. A používat takové látky v blízkosti vodních toků nebo jezer, to je poukázkou na pořádnou ekologickou katastrofu. Proto se, i přes svoji nepopiratelnou účinnost, používat nesmí. 

I metody biologické kontroly mají své limity. Skvělým nápadem je například používání hlístic. Ty populace slimáků skvěle „regulují“. Jenže účinek je zpravidla jen lokální. Týká se okamžitého stavu a není nástrojem trvalé péče. Taktéž to není úplně laciné opatření. Hodí se ještě tak na zahradu, ale určitě ne na velký lán, kde si slimáci pořádají gastronomické orgie. I když, jak naznačuje aktuální výzkum, by bylo jimi možné zasáhnout slimáky i tam, kde se koncentrují na jednotku plochy.

Zní to zvláštně, ale to je právě aspekt naší nevědomosti a pomalého poznávání našeho slizkého nepřítele. Odborný článek uveřejněný v prestižním žurnálu Nature v roce 2022 totiž poodhaluje cosi, co nám dosud o slimácích známo nebylo. Slimáci se totiž (asi jako většina docela normálních živočichů) nevyskytují v přírodě rovnoměrně. Ale zatímco se většina normálních živočichů koncentruje, shlukuje, kde je dostatek potravy, slimáci se umí shlukovat i tam, kde pro ně dostatek potravy není.

Poněkud nepřesně si to v praxi můžeme představit tak, že na jednom obřím lánu s vysázenými řádky chutného salátu se nebude nacházet 10 000 slimáků tak, že každý jeden bude okupovat svou vlastní hlávku. Tou hladovou invazí bude trpět jen určitá část pole. Kde třeba na každé hlávce bude slimáků deset, ale v opačném rohu pole žádní nebudou.

Příklad s hlávkami salátu ale není úplně přesný. Dá se odtušit, že k tak lahodné potravě by se z míst již ohlodaných nejspíš propracovali, tak jako tak. Ale v případě polností s daleko méně jakostními plodinami, řepkou nebo pšenicí, nebo na zeleném hnojení či ladem ležících úhorech, se skutečně slimáci „sdružují“ jen do určitých plošek. Mají tendenci se shromažďovat ve shlucích oddělených oblastmi, kde je jejich počet nízký až nulový.

Proč? Možná se k sobě přitahují feromony, možná je láká slizká klouzačka zadarmo. Jistě to bohužel nevíme.

Ale využít se toho dá. Protože pokud se slimáci koncentrují „jen někde“, je možné právě tam „někde“ aplikovat zesílenou ochranu, pesticidy nebo třeba i ony hlístice. Nemusíte přitom sypat jedy na celé pole, ale jen tam, kde se zrovna odehrává slizký potlach. Odborníci publikující v Ecological Modelling propočítali, že by to náklady na ochranu před slimáky mohlo zlevnit o polovinu. Což by v režimu velké zemědělské produkce asi bylo znát.

Jinak se do tvorby „shluků“ slimáků v terénu nedávno pokusili proniknout i výzkumníci z Univerzity v Leicesteru.

Jak? Nasadili mezi slimáky špehy. Tedy slimáky zaopatřené malými radiovými vysílačkami. S jejich pomocí pak dokázali sledovat pohyb slimáčí invaze, její prostup krajinou. Zjistili, že stabilní slimáčí shluky se tvoří ve všech zkoumaných plodinách, a že se tyto shluky během vegetační sezóny vždy objevují na stejných místech.

To nejdivočejší zjištění ovšem bylo, že se ve skupině slimáci pohybují jinak než jednotlivě. Zkrátka, když to řekneme nezaobaleně naplno – že vykazují známky kolektivního chování.

Jejich průměrná rychlost ani základní klikatý způsob pohybu se příliš nemění. Ale zdá se, že svůj pohyb koordinují. Pospolu umí zatáčet podobným směrem. Držet se pohromadě. A také mají tendenci více odpočívat, respektive se zdržovat déle na jednom místě, když jsou pohromadě. Ano, změny v uspořádání jejich pohybu jsou jen jemné, ale slimáci ve shluku se prostě chovají jinak, než když jsou o samotě. A to je zatím všechno.

Možná naštěstí, protože představa slizkého kolotoče je dost nechutná sama o sobě.

Co z toho ale plyne?

Například to, že byste se měli odnaučit vnímat invazi slimáků na vaši zahradu jako jednotlivost, váš osobní boj, který vedete jen vy sami.

Je totiž pravděpodobné, že se vaše zahrada stala jen součástí jednoho takového „shluku“ slimáků. A že dva až čtyři vaši sousedé dost možná řeší ten samý problém, protože shluk zasahuje i k nim. Klidně si představte něco jako rozlehlou zahrádkářskou kolonii, z níž se jen čtyři sousední pozemky s invazí slimáků potýkají. Jeden statečný zahradník-bojovník tu nic sám nezmůže, protože jen co vyhubí první várku, dotlačí se k němu slizce další vlna.

Určitě by v takové situaci bylo příhodné spojit síly (dohromady), podobně jako ti slimáci. A systematicky na ně zaútočit účinnými prostředky, v rámci celé té jejich shlukovité distribuce. Také by se asi do budoucna vyplatilo přestat odlišovat situace, kdy jsou slimáci problémy velkých zemědělských hospodářů a kdy se týkají jen malých zahradníků. Protože se ta slizká masa může snadno převalit od jedněch k druhým.

O slimácích toho zjevně nevíme dost. Jak ale naznačuje výzkum, „kolektivní“ podoba z nich dělá mnohem větší hrozbu. Která se nedá likvidovat jen tak. Podobně jako celé mraveniště neoslabíte tím, že budete sbírat mravence po jednom.

Zdroje: AHDB.org.uk, Nature.com, ScienceDirect.com, estheses.bham.ac.uk