Zapomeňte na módní hadníky a podobné nesmysly, zmije v zahradě nechcete. Jak je nepřilákat?

Vědci tvrdí, že strach z hadů je evolučně naprogramovaný v našem mozku, protože nám pomáhal přežít v divočině. Ofidiofobici pociťují paniku už jen při pohledu na fotografii hada, na hračku nebo na film, případně náhodnou zmínku v rozhovoru. Při skutečném setkání s hadem se pak zrychlí jejich tep, začnou se potit, třást, mají potíže s dýcháním a pociťují nevolnost. Popisovaná fobie je ale jenom špičkou ledovce, která ukazuje, že z hlediska pudu sebezáchovy není normální lákat na své zahrady nebezpečné živočichy, kterými zmije obecné rozhodně jsou. Milovníky přírody bez předsudků hadi nevyděsí, hrát si se zmijí ale své děti také nepošlou a dají si na ni dobrý pozor.

Dobrou zprávou je, že zmije na lidi běžně neútočí, pokud je vyrušena, odplazí se nenápadně pryč. Zmije obecná je tedy plachá, když je však zahnána do kouta, čili se cítí být ohrožena, uštkne. Hlavně při přišlápnutí nebo uchopení. Uštknutí od tohoto jediného jedovatého druhu hada na našem území je pro zdravého člověka velmi nepříjemné, ale většinou není smrtelné. Nebezpečné může být pro děti, starší lidi, kardiaky či alergiky.

V české přírodě dává zmije přednost chladnějším a vlhčím lokalitám, ale slunným. Preferuje území, kde se může slunit a později schovat na chladnějším a vlhkém místě. Nejčastěji ji potkáte v podhůří a horských oblastech, na lesních pasekách, vřesovištích, rašeliništích, mokřadech a na kamenitých stráních. Pokud se tedy chcete zmijím v zahradě vyhnout s co nejvyšší pravděpodobností, nestěhujte se do podhůří a hor, zabydlete se někde v nížině, kde bude z hadů vaším nejčastějším návštěvníkem neškodná užovka, případně slepýš. Ačkoli se zmije vyskytují na celém našem území, nejvíce jich žije ve výše položených oblastech s nadmořskou výškou 600 až 1200 metrů.

Nejlepší úkryt před predátory poskytuje zmijím při jejich loveckých výpravách vysoká tráva. Ta je zároveň účinným maskováním, aby se zmije mohla nepozorovaně přiblížit své kořisti. Pokud tedy v zahradě sekáte trávník, snižujete možný prostor pro výskyt zmijí. Na pravidelně střiženou travní plochu se za kořistí vydají s menší pravděpodobností, schovat se nemají kde.

Schovávání ve vysoké trávě značí, že zmije obecně vyhledávají různé úkryty. Nejde o živočišný druh, který by se hrdě plazil krajinou všem na očích, navíc má i své predátory. Patří mezi ně draví ptáci (např. káňata, orli, volavky, krkavci a čápi), savci (např. ježek, liška, kuna, lasička a divoké prase) a jiní plazi (hlavně užovka hladká). Nejčastějšími úkryty zmijí v zahradách jsou hromady dřeva, kamení a jiného materiálu. Úkryt může hadovi poskytnout cokoli, zamyslete se proto třeba, kam byste se schovali, kdybyste byli had. A taková místa pak omezte.

Čím více hlodavců a jiných drobných savců na zahradě, tím větší je pravděpodobnost, že se v ní zalíbí právě zmijím. Pokud v zahradě nechcete zmije, musíte si nejprve poradit s hlodavci. Stejně tak nenechávejte venku misky s krmením pro domácí mazlíčky. Určitě si jich všimnou úhlavní nepřátelé – ježci a zmije, akorát každý jinak. Ježek se rovnou pustí do granulí, zmije bude poblíž misky číhat na drobné savce a na případného ježka si dá dobrý pozor. Misky schovávejte uvnitř domu, zvířatům nechte v zahradě jenom misky s vodou.

Výše bylo uvedeno, že zmije preferuje chladnější a vlhčí lokality. Jenže co se týká podmáčeného trávníku, v jeho případě je problém jinde. Nadměrné zalévání přiláká nežádoucí škůdce, kteří se mohou stát kořistí hadů. Nebo jinak, pokud chcete v zahradě hady, nažeňte jim kořist ze země na povrch. Vodou.

Šestá rada je vlastně pro mnohé z nás nedosažitelná. A taky zní tak trochu jako klasické babské rady, ale má svou logiku. Pokud máte v zahradě psa, ježek ji obejde obloukem, i kdyby se o něj váš pes příliš nezajímal. Zahrada bez pejska je ale skvělou příležitostí, jak k večeru a v noci pozorovat ježky. A právě ježek je úhlavním nepřítelem zmijí. Vůči jejich jedu sice ježek není úplně imunní, ale je výrazně odolnější než většina ostatních savců. Hlavní je pro ježka obrana z ostrých bodlin a jeho obratnost. Hada napadne a snese i případné menší dávky toxinu. Jelikož zmije nejsou hloupé, území ježků se raději vyhnou. Vyhnou se však pro svou plachost i teritoriu psa. Nejčastěji dochází ke konfliktům psů a zmijí náhodně ve volné přírodě.

Zmije obecná (Vipera berus) patří do čeledi zmijovitých a jde o nejrozšířenějšího suchozemského hada na světě, který žije na většině území Evropy a ve velké části Asie. Oproti jiným druhům jedovatých hadů se vyznačuje extrémní odolností vůči chladnému počasí, žije nejseverněji. Zmijí jed účinkuje nejlépe na malé savce, jelikož je ho však relativně málo, většinou uštknutím neohrozí život lidí a jiných větších tvorů. Smrtelná dávka by byla pro člověka cca 15 až 20 miligramů, při průměrném uštknutí se ho však dostane do těla zhruba jen 10 mg.

Druh zmije obecná se člení na 3 poddruhy a řadu barevných forem. Některé mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě. Zmije je spíše menší had délky 50 až 80 cm (výjimečně až 1 metr) a průměrné hmotnosti od 50 do 100 gramů (max. 200 až 300 g). Nejčastěji je zbarvena šedě až modrošedě a na hřbetě má obvykle výraznou tmavou klikatou čáru. Setkáme se však i se zbarvením černým (morpha prester) a červeným (morpha chersea), samice mívají barvy méně kontrastní, často převažují odstíny hnědé. Nejspolehlivějším rozpoznávacím znakem zmijí jsou štěrbinovité zornice, zatímco všechny naše užovky je mají kulaté. Ocas mají zmije dosti krátký, tělo zavalité s nevýrazným krkem a trojúhelníkovitou hlavou, jedové zuby mají dlouhé 3 až 5 mm, kdy je jeden funkční a druhý kvůli opotřebení či ulomení záložní. Zuby zmijím stále dorůstají. Zmijí jed je složením podobný chřestýšímu (zmije a chřestýši patří do blízce příbuzných podčeledí).

Zdroj: biolib.cz, naturabohemica.cz, Wikipedia, idnes.cz, ČESKÉSTAVBY.cz