Pokud někdy zabloudíte trochu dál na západ od Plzně a budete-li se procházet předměstími evropských městeček, nejspíš to zaznamenáte sami na vlastní oči. Co přesně? Takové to „velké nic“ většiny předzahrádek u rodinných domů. Zjevně nejsou dělané tak, aby měly čím překvapit. A má to svůj důvod.
Spatříte na nich malé, ale zato velmi úhledně sestříhané trávníky; živý plot jako z obrázkového katalogu; jeden dominantní kvetoucí keřík anebo pár upravených květin, zbavených suchých lístečků. Celkem nezáleží na tom, jestli je ta paráda z takové předzahrádky za dřevěným plůtkem anebo hradbou polo-zdi z betonových tvárnic nebo kovaným mřížovím.
Ale variabilita toho, co na takové průměrné předzahrádce vidíte, a co by vás skutečně mohlo zaujmout, je tu velmi nízká. Tohoto fenoménu nezajímavosti a vzájemné podobnosti, zaměnitelnosti předzahrádek, si povšiml i Rachel Lauwerijssen. Na jeho křestní jméno nedejte, je to ramenatý a vousatý mladík. Docent, který na univerzitě v Manchesteru studuje zelenou infrastrukturu (nejen) evropských měst. A který upozorňuje na onu velmi nízkou rozpoznatelnost jednotlivých předzahrádek na předměstích.
)
Úlohou vědců je totiž věnovat pozornost i těm věcem, které se zdají být naprosto fádní a nepodstatné. Takříkajíc ležící všem před očima, a objevovat v nich dosud netušené souvislosti. A Rachel Lauwerijssen věnoval svou pozornost právě nápadné „uniformnosti“ předzahrádek. Ve Velké Británii, USA i ve svém rodném Nizozemsku.
„Dá se říct, že si většiny z nich sotva všimnete, pokud tedy není ve vyloženě špatném zanedbaném stavu, anebo pokud tam není něco výstředního nebo kýčovitého jako třeba kamenná fontána,“ popisuje Lauwerijssen. „Buď vás svou univerzální průměrností předzahrádky absolutně neosloví, anebo jen tam, že zaznamenáte nějaký extravagantní prvek, u kterého si sami řeknete, kdo tam takovou blbost vůbec dal.“
)
Prací k neradosti
Další věc, kterou s velkou pravděpodobností na předzahrádkách a ploškách zahrad před domy uvidíte (zvlášť takhle o víkendu), jsou majitelé oněch zelených „pozemečků“, jak se venku věnují zahradničení. Teď před nástupem podzimu se nesjpíš budou věnovat finální manikúře trávníků a zastřihávání rostlin, zarovnávání živých plotů. A jistě si povšimnete i toho, jak automaticky si přitom počínají. Ne vesele, s chutí a nadšením, ale spíš jako roboti, plnící nějaké tovární zadání.
„V krátkosti, předzahrádky udržujeme a vedeme povětšinou ne tak, jak sami chceme, ale spíše ze společenského tlaku než z osobní vůle,“ říká Lauwerijssen. „Naše domy často ztělesňují přísloví – Můj dům, můj hrad – ale pokud jde o naše předzaharádky, chováme se na nich spíš jako nevolníci, kteří je v pachtu obdělávají někomu jinému.“
Ten kontrast pak velmi silně vyniká při srovnání toho k uzoufání fádního „obsahu“ předzahrádek s tím, co se nachází na „zadních zahradách“, ve dvorech a za domy. Tam je to úplně jiný příběh. V zónách soukromí se zahradníci nebojí vyjádřit své vlastní principy designu, a může se tam nacházet prakticky cokoliv.
)
Pokud chcete vidět kaktusy, palmy, sochy nebo japonské skalky, je až ta zahrada vzadu to pravé místo. Mezi těmi, kteří berou biodiverzitu vážněji, možná uvidíte na zadních zahradách mikrostanoviště, jako jsou jezírka, hnízda a hmyzí budky. Ti, kteří upřednostňují soběstačnost, si stále častěji zakládají skleníky a zahrádkářské parcely pro pěstování a sklizeň sezónní zeleniny. Jiní nevytváří nic, a nechávají si na dvoře bujet džungli. A vůbec jim to nevadí.
Zahrady za domy jsou místem, kde si lidé mohou odpočinout, povídat si s rodinou a přáteli, nechat si hrát děti a běhat psa. Je to místo, kde se méně obáváme, že je tráva o něco vyšší než obvykle, protože je tam pravděpodobně dostatečně vysoký plot nebo živý plot, takže sousedé nevidí, co se děje.
Zadní prostor zahrad za domy je kreativní, nespoutaný a originální. Každý se jej snaží uchopit nějak po svém a vyniknout v něm svým osobitým způsobem. Asi žádné dvě nejsou stejné. Je to brutální rozdíl proti tomu, jak obyčejně a bez nápadu ti samí majitelé-zahradníci přejímají a přijímají fádní vzhled předzahrádek, kde si jsou všechny vzájemně tak nějak podobné a přitom nijaké.
Společnost si o to říká
Rachel Lauwerijssen se rozhodl v anketě prozkoumat, co za tím vizuálním rozporem vlastně stojí. Vyzpovídal několik desítek zahradníků z nizozemské Bredy a Tilburgu, aby nahlédl do jejich myšlení. A co zjistil? Že pro drtivou většinu z nich je údržba předzahrádky nikoliv radostí, ale povinností.
Cítí to tak, že „musí“. Protože je k tomu tlačí společnost. Okolí, sousedé.
Trávník, živý plot i přiměřenu proporci kvetoucích rostlin na předzahrádce udržují proto, aby zapadli a naplnili společenskou normu. Ne proto, že by je to bavilo. Zrovna v Nizozemsku má 70 procent majitelů nemovitostí přístup k vlastní předzahrádce, ale tráví na ní jen asi 45 minut týdně. A těch pětačtyřicet minut je prakticky jen o nezbytné údržbě. Není to radost, je to povinnost.
)
Což je v přímém rozporu s tím, že na zadní zahradě tráví týdně i desítky hodin, a velmi rádi. Proč si to originální, působivé, kreativní nebo prostě hezké a po svém neudělají i na předzahrádce? Protože se obávají kritiky a společenského tlaku. Nechtějí, aby si návštěvníci mysleli, že žijí na smetišti, nechtějí, aby je litovali anebo si o nich sousedé něco šeptali. Nechtějí, aby byl jejich kreativní přístup při sestavování předzahrádky předmětem společenského hodnocení.
Proto předzahrádka vyznačuje hranici průměrnosti, touhy zapadnout a nevynikat. Stav něčí předzahrádky ovlivňuje, jak vás a váš dům vnímají ostatní. Lauwerijssen to na nizozemském příkladu osvětluje třídními rozdíly. Uklizená a upravená zahrada? Musíte být ze střední třídy a mít pěkný, uklizený dům. Zahrada plná plevele a hlíny? Pak asi Musíte být z dělnické třídy, asociálním typem nebo žít v podnájmu.
)
A jak to roste vám?
Přitom pocit komunity a sociální kontroly se posiluje, sousedé navzájem hlídají, jak vypadá jejich i cizí předzahrádka. Do předzahrádky proto vkládají jen tolik energie, aby uspěli v průměru a neodchýlili se od něj. Proto to taky nikoho nijak zvlášť nebaví. Zahradničení a úprava vlastní zahrady je zábava, ale práce na předzahrádce má podtext o morální povinnosti.
Z anket, které sestavil Rachel Lauwerijssen, neplyne kromě odhalení žádný konkrétní závěr. Jen odhalují princip sociální kontroly, který za podobou fádních předzahrádek stojí.
Jediné doporučení, které má, je, že pokud chcete vědět, jaký ten který člověk doopravdy je, nedívejte se na jeho předzahrádku. To totiž poznáte jen, jací jsou jeho sousedi. Skutečné poklady a odhalení vyjeví až zahrada za domem, kterou sousedi nevidí.
Zdroj: ScienceDirect.com, SCP.nl, TheConversation.com, Landscape Research, RSPH.com
