V severní Africe se včely chovají v rákosových úlech, med se stáčí už na jaře a důležitější než sladká produkce je samotné opylování krajiny. Když ale přestaneme hledat podobnosti a přijmeme odlišnost, otevře se před námi svět, jehož symbolem je pět století starý včelín ukrytý v údolí Sous.
Specifické druhy marockého medu
Co má vlastně včelařství v Maroku společného se včelařstvím ve střední Evropě, v Česku? Mohlo by se zdát, že kromě slůvka „včelařství“ v názvu vlastně nic. Je to jiné prostředí, jiné metody, naprosto odlišné klimatické podmínky, jiný poddruh včel, typově odlišný formát práce a očekávaných výsledků.
Jen namátkou: v Maroku se „těží“ velmi specifické druhy medu, které v Česku nejsou běžné. Patří mezi ně med z argánie, zeravu (túje), rohovníku (karobu) nebo pomerančovníku. Marocké včely pracují v subtropickém až pouštním klimatu. Takže produkce medu probíhá v úplně jiných cyklech, přičemž citrusový med se stáčí například již v březnu.
)
Úly z hlíny, kamene, dřeva a rákosu
Zatímco úly u nás jsou vyrobeny z dřeva, kovu, plastu a voskových mezistěn, tamní jsou z hlíny, kamene, dřeva a rákosu. U nás je standardem dřevěný nástavkový úl s rámky, tam se preferuje rákosový nebo kůrový válec. Což samozřejmě ztěžuje kontrolu nemocí nebo krmení. V Maroku se vyskytuje lokální poddruh včely medonosné (Apis mellifera intermissa), který je lépe přizpůsoben suchu a vysokým teplotám. A tak by se asi dalo pokračovat ještě dlouho.
Když ale připustíte, že marocké včelařství prostě je „jiné“ a přestanete jeho kvality hodnotit ve srovnání s tím, co dělají včelaři u nás? Pak vás možná ta rozdílnost přestane dráždit a začne vás spíš bavit.
Kolektivní včelařina
Zatímco v Česku „dominuje“ moderní kočovné včelaření s důrazem na produkci medu, a tím největším tématem je u nás ochrana před varroázou, v Maroku dál zůstávají v tradičním středověkém systému chovu včel, který je statický – funguje vytrvale z jednoho místa – a využívá se spíš k opylování specifických plodin.
Nejde o žádnou maličkost. Opylovací význam včel se tu dá dost zřetelně přepočítat na HDP výnosu státního zemědělství. Med je jen takovou sladkou tečkou, bonusem navíc. A nikterak nevadí, že jeho výnos je jen nějakých sedm až osm kilogramů ročně.
)
Dílem proto, že marocká včelařská práce je založena na kolektivních včelínech. Včely jsou zde umístěny v tradičních rákosových úlech naskládaných na sobě, a není neobvyklé, když se o jeden takový kolektivní včelín stará třeba padesát rodin. Prakticky tedy všichni obyvatelé jedné takové vesnice. Ovšem včelín tomu těžko představitelnému množství malých a velkých včelařů svými dispozicemi odpovídá. Počet včelstev v takovém včelínu jde do tisíců.
Což už nás dostává ke „klenotu“ marocké včelařské kultury, včelínu Taddart Inzerki.
Světová „nej“ marockého včelína
Najdeme ho ve venkovské obci Argana, v údolí Sous, přibližně osmdesát kilometrů od pobřeží Atlantiku. A pyšní se hned několika, možná lehce zpochybnitelnými, prvenstvími. Předně je považován za nejstarší včelín na světě. Což asi neobstojí. Ale můžeme to volně chápat jako „ten nejstarší včelín na světě, který je dosud v provozu“. Pak už by to asi mohlo platit. Postavený totiž byl, soudě podle kronikářů, v roce 1520. A prakticky bez přestávek funguje nějakých 506 let. Což je úctyhodné.
Stejně jako další zmínka o tom, že je „největší na světě“. Dá se s tím trochu polemizovat, ale pravděpodobně další takový, větší, nenajdeme. Skládá se totiž z více než tří tisíc úlů (prý až 3700, uvádí marocký deník). Aktuálně by snad mělo být v provozu (podle informací z roku 2018) jen nějakých 2160 z nich.
I tak jde o dílo, které asi velikostí ve světě nenalezne konkurenci. A samozřejmě, jde o včelín s největším celkovým výnosem převzácného argánového a vzácného tymiánového medu. Ve vyprahlém okolí toho totiž moc jiného neroste.
)
)
Odkaz tradic a historie
Unikátní včelín Inzerki a jeho včelaři – přibližně 250 osob – taky neřeší varroázu, ale spíš dva opačné projevy extrémního počasí. V Arganě bylo sucho vždy, ale v posledních dvou dekádách ta sucha byla skutečně hraniční. Tak, že včely neměly co jíst.
A aby toho nebylo málo, podvakrát tu udeřily masivní deště, které ve vyprahlé krajině skončily povodněmi. Velká voda tehdy včelín málem zničila. Jen s přispěním UNESCO se podařilo tohle dílo, nejstarší a největší, zachránit.
)
)
Pokud náhodou budete mít cestu kolem, například při výpravě do přístavu Agadíru, tuhle zajížďku byste si neměli nechat uniknout. Včelařství se tu prezentuje jinak, než jak jsme u nás zvyklí. Ne jako po krajině rozptýlené úly soukromníků, ale jako dílo – odkaz pětisetleté historie předchozích generací – kolem kterého místní včelaři kolektivně kmitají, jako pilné včelky.
Zdroj: Wikipedia.org, moroccoworldnews.com, Apian.ch
