10 mýtů a pověr o zateplování fasády

1. Zateplením domu se zvýší riziko kondenzace vodních par a následně vzniku a šíření plísní!

Venkovní zateplení zajistí ve skutečnosti pravý opak - výrazně sníží a nebo zcela odstraní kondenzaci vodních par uvnitř zateplené konstrukce. Čili teplota na vnitřním povrchu obvodových stěn se zvýší, čímž se vzdálí od teploty rosného bodu. A právě teplota rosného bodu je teplotou, při které vodní páry kondenzují na površích konstrukcí. Pokud se po zateplení přece jen objeví plísně, je to obvykle způsobeno větším utěsněním spár výplní stavebních otvorů (oken a dveří) a zároveň nedostatečným větráním a nebo špatně zateplenými obvodovými konstrukcemi – respektive nezateplením či špatným zateplením výrazných tepelných mostů v konstrukci (nejčastěji v případě okenního ostění). Riziko kondenzace vodních par je značné pouze v případě zateplení vnitřního, kdy dochází k přesunu kondenzační zóny blíž k vnitřnímu povrchu obvodových stěn. Čili u starších domů platí, že než zateplovat zevnitř (pokud to nelze zvenčí), je lépe nezateplit obvodové stěny vůbec.

2. Zateplení uzavře obvodové konstrukce domu a ty nedýchají!

Opět jde o problém zateplení vnitřního a nikoli vnějšího. Venkovní zateplení obvodové konstrukce v zimě skutečně potlačí prostup vzduchu touto konstrukcí, ovšem jde o prostup zanedbatelný. Více jak 95% výměny vzduchu je zajišťováno technologiemi (ventilátory, digestoře, rekuperace) a spárami. Při vnějším zateplení vnitřní vrstvy obvodových stěn nadále reagují na změny vlhkosti vnitřního vzduchu, čili konstrukce dýchá. V létě a v přechodných obdobích pak konstrukce vysychá směrem dovnitř, nepotřebuje vysychat směrem ven. Pokud ale provedeme vnitřní zateplení s parozábranou (parozábrana u vnitřního povrchu je zde podmínkou), parozábrana zásadně omezí dýchání stavební konstrukce, ovšem na výměnu vzduchu v místnostech má minimální vliv.

3. Pěnový polystyren v konstrukci časem zmizí!

Pokud je polystyren použit tak, že se prohřešíme vůči jeho užitným vlastnostem, skutečně působením tepla ubývá, ovšem při správné aplikaci ve skladbě zateplovacího systému se bude jeho životnost rovnat životnosti samotných stěn. Pěnový polystyren sám o sobě neodolává teplotám vyšším jak 70 ^oC a působení organických rozpouštědel. Dříve se polystyren používal chybně pod černé či tmavě modré opakní sklo v případě meziokenních vložek a nebo se používala lepidla obsahující organická rozpouštědla a to byl problém. Pokud tedy zacházíme s pěnovým polystyrenem, jak máme, je jeho životnost srovnatelná s ostatními stavebními materiály.

4. Nejlevněji a nejúsporněji ušetříme dokonalým utěsněním oken!

Utěsnění oken by mělo být přiměřené, jelikož naprostým utěsněním oken se zamezí i větrání, nejen úniku tepla. Zcela jinou kapitolou jsou pasivní domy, ovšem ty jsou vybavené rekuperací a u nás se jich dosud staví jen zlomek a většinou „fandům“ tohoto způsobu bydlení. Pokud dojde v trvale obydlené místnosti k poklesu výměny vzduchu o polovinu a v trvale neobydlené místnosti pod méně jak třetinu, zvýší se v interiéru koncentrace škodlivin, roste riziko plísní a též riziko destrukce stavebních materiálů. Aniž bychom zrovna museli stavět pasivní dům, můžeme dokonale utěsnit spáry pouze při současném zajištění stálé výměny vzduchu, čili technologicky.

5. Nejlevněji zateplíme, pokud zkombinujeme nejlevnější komponenty různých zateplovacích systémů!

Za prvé bychom takovým řešením zcela porušili platnou legislativu a za druhé bychom sice zateplili nejlevněji, ale také nejméně účinně, čili nejdráž. Navíc bychom nedosáhli na případné dotace. Každý zateplovací systém je vyvíjen a odzkoušen na optimální spolupůsobení všech svých složek. A zcela nejrizikovější je trvanlivost podomácku poskládaných tepelně izolačních systémů.

6. Na zateplovací systém můžeme použít klasickou omítku!

V žádném případě! Roztahování a smršťování materiálů zateplovacího systému vlivem teplot namáhá omítkové vrstvy a právě klasická omítka je křehká a nepoddajná, neumí přenášet teplotní dilatační pohyby a popraská i při větších tloušťkách. Proto se používají pružné a poddajné tmely a omítky, ve kterých je zakotvena výztužná síťovina s neměnnou velikostí ok. Síťovina rozloží namáhání rovnoměrně do celé plochy omítky.

7. Tepelně izolační nátěry – nevěřte zázrakům!

Nátěr, který by při tloušťce pouhých několik milimetrů nahradil tepelně izolační systémy, prostě neexistuje! Inzerované materiály většinou získaly své tepelně izolační vlastnosti použitím dutých kuliček, které jsou naplněné nějakým plynem a materiál je pohromadě držen nízkoemisivním pojivem (nízkoemisivním = nevyzařujícím dlouhovlnné tepelné záření). Tato izolace nemůže být už jen z principu lepší jak pěnový polystyren, natož v malých tloušťkách. Jediná izolace, která může být účinná v milimetrových tloušťkách, je vakuum. Ovšem pozor – například pasivní dům lze izolovat vakuovými panely, ale o tloušťce alespoň 6 cm. Čili ani v tomto případě nemůže být řeč o několik mm silném izolantu, nemluvě o ceně vakuových panelů. Zásadní je nakonec argument, že pokud by k zateplení stačil několik mm silný nátěr, klasické zateplováky by už prostě neexistovaly. Vždyť – kdo by do nich investoval!

8. Silné stěny není třeba zateplovat!

Mýtus, že 80 a více cm silné stěny výborně izolují, aniž by potřebovaly izolant, je snad nejrozšířenější. Ovšem podle platné normy nevyhovuje z tepelně izolačního hlediska stěna z plných cihel silná méně jak cca 190 cm. Požadována je minimální hodnota součinitele prostupu tepla stěnou U= 0,38 W/(m².K) a doporučena hodnota 0,25 a v tomto případě by stěna musela být silná dokonce 3 metry.

9. Nemůžeme izolovat zvenčí? Dejme izolaci zevnitř!

Na tento mýtus jasně odpovídá bod 1 a 2 tohoto článku! Vnitřní zateplení je neefiktivním a zpravidla i rizikovým řešením! Proto se také u budov, kde památkáři vyžadují citlivé rekonstrukce fasád, zateplení neprovádí vůbec. Nemluvě o tom, že ani tepelně izolační okna se do těchto budov většinou neinstalují a naopak jsou vyráběny repliky či alespoň náhražky oken původních.

10. Nátěr proti vlhkosti trvale zajistí izolační vlastnosti některých izolantů!

Hydrofobizace izolantu působí nejvýše několik let. Čili v tomto směru není o čem diskutovat, jelikož tepelné izolanty pořizujeme na „řádově“ delší dobu. Hydrofobizace má smysl pouze v podstatném snížení nasákavosti izolačních materiálů při skladování a v případě zabudování izolace do budov stavěných mokrým procesem, které postupně „vysychají.“ V tomto případě kompenzuje zhoršené vlastnosti ostatních materiálů s vyšším obsahem vlhkosti - dokud tyto materiály nevyschnou. 

Zdroj: www.ČESKÉSTAVBY.cz, www.epscr.cz, www.nazeleno.cz, www.shutterstock.com