I tady by příběh zajímavého projektu mohl začít pohádkovým: „Byl jednou jeden dům“. Jde totiž o dům, který si vysloužil neméně pohádkové umístění, na břehu řeky v Sainte-Anne-de-Bellevue v kanadském Montrealu. A rovněž i patřičnou historii.
Rekonstrukce městského bytu může být víc než jen citlivou obnovou historického prostoru. Může se stát manifestem práce s barvou, světlem a strukturou. V jednom z pařížských bytů se architekti rozhodli opustit tradiční neutrální paletu a využít barvu jako plnohodnotný nástroj formování prostoru.
Gotika, renesance, baroko, klasicismus? Opravdu je od sebe rozeznáte? Připravili jsme krátký, ale výživný kvíz na stavby a prvky, které jsou příznačné pro zásadní architektonické slohy evropské kultury. Tak pojďte na to.
Mnoho Čechů, obzvláště starší generace, si myslí, jaké ohromné milionové hodnoty v podobě svého domu vlastní. Ve skutečnosti však vychází spíše ze svých představ a emocí než z reality. A nakonec musí slevit až miliony, pokud na prodeji trvají. Není vůbec výjimkou, že předražené staré domy mají nakonec hodnotu pouhého pozemku, vlastně ani tu ne, protože demolice také stojí nemalé peníze. Podle výzkumu agentury STEM převyšuje hodnota starých domů sotva hodnotu pozemku v případě více jak 522 tisíc budov.
Areál o rozloze téměř 38 tisíc metrů čtverečních je na prodej včetně architektonické rozvojové studie lokality. Ta počítá i s komorní „Osadou“ se 74 byty a muzeem s minipivovarem a restaurací.
Že se před sto dvaceti lety stavělo jinak než dnes, to asi příliš nepřekvapí. A dá se rozumět i tomu, že v takovém věkovitém domě zatoužíte bydlet podle moderních standardů. Majitelé stavení z Dorsetu k tomu ale přidali ještě jedno přání. Chtěli rekonstrukcí dosáhnout současné kvality, ale nechtěli se vzdát původního kouzla.
Domy mají příběhy. Zpravidla to ale nebývají příběhy cestovatelské, protože budovy se drží pevně svými základy země tam, kde byly postaveny. Tu a tam jim s pohybem z místa na místo může pomoci velká voda nebo zemětřesení, hurikán, ale z toho moc veselá historka nekouká. Co když ale někdo dům rozebere, po dílech přepraví přes oceán a zase smontuje? Právě to činí Virginia House unikátním.
Prvořadá památka technická, a k tomu ještě i pořádně zajímavý kousek hezké staré architektury. Obojím dohromady je fabrika, kterou v roce 1787 nechali vystavět v anglickém Longtonu. Dnes funguje jako zajímavé muzeum, skanzen keramického průmyslu.
Architektura může mít hluboký smysl pro humor, stejně jako archeologie. Někdy je to až jako nůž, který se vám zabodne mezi žebra a pořádně dloubne. Proboha, kde to vlastně žijeme? A co tady bylo před námi? Kdo zde žil, kdo tohle vytvořil? A proč? Záhadologové mají náhle prostřeno, jako by někdo rozložil prázdný pohádkový ubrousek a poručil mu čarovat. Co má pak teprve říkat obyčejný farmář, který tráví večery u svého jezírka a pořád mu vrtá hlavou, proč se generacemi jeho předků a sousedů nese pověst, že místní jezírka nemají žádné dno?
Rekonstrukce starších bytů často balancuje mezi zachováním původního charakteru a potřebou moderního bydlení. Projekt studia Weinbenami ukazuje, že tyto dva přístupy se nemusí vylučovat – naopak mohou společně vytvořit harmonický, funkční a nadčasový interiér, který reaguje na současné nároky, aniž by zapomínal na svou minulost.
Tohle bude skoro osobní. Protože k modelům mašinek, vláčků a železničních krajinek protkaných kolejemi ve zmenšeném měřítku máte buď velmi silný vztah, anebo naprosto žádný. Většinou nic mezi tím není. Jak tedy představit krásy malé a velké železnice těm, kterým nic neříká?
Památkově chráněné rezidenční stavby není třeba oddělovat od moderního vývoje. I ryze současné prvky vybavenosti, jako jsou například bazény, je možné do starých objektů nerušivě integrovat. Jak? Na to má netradiční recept Austrálie.
Vědecké studie nenechávají prostor k žádným pochybnostem – renovace budov je jedním z nejúčinnějších nástrojů ke zvyšování jejich energetické účinnosti a zároveň nabízí ekonomicky opodstatněnou návratnost investic. A to jak ve střednědobém, tak v dlouhodobém horizontu. Jakou roli hrají v renovačních projektech hliníkové otvorové výplně?
Vilová čtvrť Ořechovka, to je vlastně návrat do elegance první republiky přímo v srdci Prahy. Bydlet by zde chtěla spousta lidí, ale dovolit si to může málokdo. Většina z nás se sem dostane jenom jako návštěvníci, náhodní i se záměrem, turisté. Pražští i náplavy. Anebo jako stavební dělníci a řemeslníci pracující na obnově zdejších prvorepublikových skvostů. A právě to se stalo v případě tímto článkem prezentované rekonstrukce vily. Kromě architektů z ateliéru monom se sem mnohokrát podívali právě i lidé, kteří se na mravenčí práci podíleli. Vila i zahrada prošly dokonce rekonstrukcí dosti radikální, ale s úctou k historii a při zachování místního tvarosloví. Včetně plotu.
Rekonstrukce historických domů vyžaduje citlivý přístup. Především je třeba skloubit původní architekturu s požadovaným komfortem. Jedním z klíčových z prvků, které rozhodují o tom, jak se v domě žije, jsou nepochybně okna. Respektive jejich zasklení, které ovlivňuje teplo, ticho i celkovou pohodu. A rovnou přinášíme konkrétní příklad. Vilový dvojdům z roku 1923 na pražské Ořechovce se nachází v památkově chráněné zóně. Proto poskytl ideální příležitost si ověřit, jak zásadní roli hraje při rekonstrukci volba okenních výplní. Rekonstruujete? Myslete na kvalitní zasklení. Dokážeme vám, proč je to dobré.
V samém srdci maltské historické zástavby vznikl byt, který dokazuje, že i na minimální ploše může architektura nabídnout velký zážitek. Interiér navržený architektkou Martinou Fenech Adami je ukázkou citlivé rekonstrukce, kde se respekt k dědictví 16. století propojuje s odvážným současným designem. Výsledkem je kompaktní, ale překvapivě velkorysý prostor, jenž přepisuje pravidla mikrobydlení.
Co bylo možné, zůstalo v roubence se zachovalými roubenými prvky z přelomu 18. a 19. století na svém místě. Staré dřevo napadené tesaříkem bylo repasováno, zachovány však byly nejen původní dřevěné prvky, ale třeba i pec. Jediným, co se zásadně změnilo, bylo vložení dvou bezrámových oken, která vyřešila věčný problém roubenek s nedostatkem denního světla. Pomohla také bílá barva, která byla použita, kde to jen bylo možné. A interiér byl nakonec doplněn unikátně jednoduchým a čistým nábytkem.
Chytře řešená rekonstrukce, která vytvořila z postaršího domu na předměstí Londýna velmi příjemné „městské“ útočiště. S důrazem na to, aby se součástí domácnosti stal i malý střípek zahrady za domem, který už dlouho ležel ladem.
Když se rodina utěšeně rozrůstá, dříve nebo později se celá domácnost dostane na limit, kdy stávající prostor přestane postačovat. A pak? Pak se hledají nová řešení na starých místech. Tam, kde by to nikoho dříve ani nenapadlo. Například na zastrčené půdě domu, kterou londýnští architekti ze studia Turner přestavěli na příjemné obytné podkroví.
Domy ze staré dobré Anglie připomínají minulost. V tom také tkví jejich síla. Háček je ovšem v tom, že té minulosti už dnes nejde příliš rozumět. A to jim dost výrazně ubírá na efektu. Rysy tradičních viktoriánských stavení totiž povětšinou nedávají současnému uživateli smysl. Dílem proto, že se toho kolem změnilo tolik.
Kde byly trosky, tam dnes místo ruin voní káva. To ale není všechno, příběh renovované Cibulky Domkem zahradníka teprve začíná. Kromě již otevřené kavárny a komunitního centra, které navrhl architekt František Brychta, vznikne i nový pavilon dětského hospicu podle návrhu architekta Petra Hájka. A ke stejnému účelu má nakonec sloužit celá Cibulka. Financování projektu se ujala Nadace rodiny Vlčkových, kteří Cibulku zakoupili ve zuboženém stavu v roce 2021. Inspirujte se vizí, která je u nás ojedinělým počinem. První dětský hospic byl postaven v Brně a rovnou byl ověnčen cenami (Dům pro Julii), tento bude druhým.
Pohled na areál středověké tvrze s bývalými hospodářskými budovami není zrovna pěkný. Ale kdo se nebojí rekonstrukcí a přitom potřebuje spoustu místa, mohl by se v tomto případě „trefit do černého“. Tchořovice jsou tvrz, která byla přestavěná na sýpku ve stejnojmenné obci v okrese Strakonice. A od doby, kdy není tato nemovitost využívána, jenom zbytečně chátrá.
Vypadá to jako otázka z vědomostní soutěže. A hned za pár milionů! Jenže ať už vám pomůže přítel na telefonu, teta Wikipedie anebo vaše encyklopedické znalosti, správně ji nejspíš nezodpovíte. Výška Eiffelovy věže v Paříži se totiž v průběhu roku mění.
Všechno nejdůležitější z oblasti stavby a bydlení v jednom emailu. Chcete odebírat pravidelné měsíční infomaily?
