Jak pěstovat dřišťál Zobrazit fotky zobrazit 5 fotek

Rod dřišťál (Berberis) zahrnuje cca 450 až 500 druhů opadavých či stálezelených keřů vysokých 0,5 až 5 metrů. Dřišťály mají výhony s trny, pěkně kvetou a plody některých druhů jsou využívány jako ovoce. Dřišťály najdeme v mírném i subtropickém klimatu Evropy, v Africe, Asii, Severní i Jižní Americe. U nás se stal dřišťál evropský (Berberis vulgaris) poměrně nedávno obětí „osvětové kampaně,“ která měla zcela eliminovat riziko ohrožení pšenice rzí (Puccinia graminis, houbovou chorobou pšenice), jejímž alternativním hostitelem je právě dřišťál. Spolu s rozoráním mezí, kde se dřišťál vyskytoval nejvíce, došlo ke stavu, kdy je původní dřišťál v přírodě ohroženým druhem. Dlužno říci, že význam dřišťálu jakožto hostitele dvoudomé rzi byl silně přeceňován. 

Základní taxonomie dřišťálu

Dřišťály (Berberis) jsou blízcí příbuzní rodu Mahonia zařazovaného právě do rodu Berberis. Pro dřišťály jsou typické dimorfní výhony tvořící základní strukturu rostliny. Změněné listy na dlouhých výhonech nejsou určené k fotosyntéze, jelikož se vyvinuly do podoby tříostných trnů dlouhých 3 až 30 mm. Vedle toho má dřišťál i normální zelené listy dlouhé 1 až 10 cm, jednoduché, celokrajné a nebo s ostnitými okraji (podle druhu). Opadavým druhům (např. Berberis thunbergii, Berberis vulgaris) se na podzim nádherně zbarvují listy, stálezelené druhy (např. Berberis candidula, Berberis verruculosa) mají listy pro změnu na spodní straně zářivě bílé, což působí velmi atraktivně. Květy dřišťálu vyrůstají jednotlivě či v hroznech (až 20 květů), jsou žluté nebo oranžové, velké 3 až 6 mm. Květy mají 6 stejně zbarvených kališních lístků a 6 lístků okvětních.
Plodem dřišťálu je malá podlouhlá či kulovitá bobule dlouhá 5 až 15 mm. Zralé bobule jsou zbarvené do sytě červené či tmavomodré barvy, povrch mívají voskový barvy růžové či fialové. 

Dřišťály v parcích a zahradách

Dřišťály jsou oblíbené pro své okrasné listy, květy, i plody. Obzvláště v zimě tyto bobule vyniknou.
Někteří zahradníci a zahradní architekti si dokonce nedovedou návrhy parků a okrasných zahrad bez dřišťálu vůbec představit. Pozor však na některé invazivní druhy (Berberis glaucocarpa, Berberis darwiniiBerberis thunbergii). Některé druhy dřišťálu dovedou v podobě živého plotu zcela zamezit jeho překonání, jelikož tvoří velice husté, trnité porosty. Proto se tyto druhy vysazují například i pod okna, kterými by mohl do domu vlézt zloděj.

Dřišťály jsou jinak vynikající pro veškeré druhy zahradnických výsadeb. Podle olistění je můžeme rozdělit do tří skupin: opadavé, poloopadavé a stálezelené. Navíc však olistění dřišťálů nabízí neuvěřitelnou barevnou paletu. Proto jsou velmi atraktivní právě smíšené skupiny dřišťálů a to celoročně. Na jaře vykvetou nádhernými kvítky a v zimě se rozzáří rudé plody i na těch opadavých. Výborně vypadají vedle bříz, javorů, skalníků, růží a dalších druhů. Mezi dřišťály si vybereme jen půl metru vysoké keříky jako obruby a lemy, ale i až 5 metrů vysoké keře. Nejen barevnou škálou listů, ale i výškou a bohatostí koruny se tyto keře liší. Drobné druhy se hodí do malých zahrádek a mobilních nádob, ty obrovité zase do parkových výsadeb. Široká je i nabídka dřišťálů stálezelených, neopadavých. 

Pěstování dřišťálu

Opadavý dřišťál není náročný na živiny, vláhu ani povětří, daří se mu v jakémkoli typu půdy, snese stanoviště polostinné i slunné, ovšem barevné kultivary dejte raději na sluníčko, aby se pořádně vybarvily. Zato žlutolisté dřišťály umístěte do polostínu či stínu, protože na slunci svou barvu naopak ztrácí. Dřišťály poloopadavé a stálezelené mají raději polostín a humóznější půdu, přičemž jim nesvědčí přímé slunce především v zimě – poškozuje jejich dřevo. Naopak dobře obrůstají, pokud namrznou, jestliže je zastřihneme až do živého dřeva. Pokud se vám stane, že neopadavý či poloopadavý mladý dřišťál opadá, nic se neděje. Nebude to dlouho trvat a budou poloopadavými, načež přestanou opadávat zcela, budou se pouze postupně zbavovat starých listů. Ty nejmenší druhy porostou pomalu, hodí se proto i do skalek a malých předzahrádek. Jedinými nevýhodami dřišťálu je obtížnější střih kvůli trnům, stačí však použít pevné rukavice a poté toxicita některých druhů, kdy jsou toxiny (především berberin) obsažené v celých rostlinách včetně plodů.

Většina dřišťálů se hodí k realizacím živých plotů, přičemž dobře snáší návětrná stanoviště. Dobře snáší i chudší půdu a dlouhá sucha. K realizaci jednoho metru živého plotu potřebujeme 4 až 5 rostlin. 

Nejen jedovatý, ale i jedlý, chutný a zdravý dřišťál

V Polsku pěstovali druh Berberis vulgaris jako ovoce s vysokým obsahem vitaminu C, v různých částech světa se pak dřišťál i tepelně upravuje. Jedlé jsou však plody více druhů dřišťálu, jejich chuť je ale velmi ostrá a sklizeň obtížná pro množství trnů. Proto se dřišťál většinou nekonzumuje, zato je důležitou součástí obživy ptactva. Květy dřišťálu jsou zase oblíbené motýly řádu Lepidoptera. Dřišťál byl dříve využíván i k získávání žlutého barviva, které se extrahovalo z kmene, kořene a kůry. V argentinské Patagonii a v Chille se z plodů dřišťálů (Berberis microphylla, Berberis heterophyllaBerberis darwinii) vyrábí marmelády a nálevy, přičemž tyto dřišťály jsou symboly Patagonie. Na Ukrajině zase vyrábějí bonbony s názvem Barbaris, které obsahují extrakt z bobulí dřišťálu. Pro sušené plody dřišťálu Berberis vulgaris zase existuje perské slovo Zereshk. Celosvětově největším výrobcem těchto sušených plodů je Írán (provincie Jižní Khorasan).
Zdroj: wikipedia.org, abecedazahrady.cz, ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com