Co s kamenolomem, který dosloužil svému účelu? Pro švédský vápencový lom Draggängarna našli jeho majitelé docela nové využití. Umělecké, povznášející, přestože se těžební jáma noří šedesát metrů pod terén. Vznikla tu unikátní divadelní aréna, amfiteátr.
Rekultivovat, nebo to udělat jinak?
S pozůstatky těžby je vždycky problém. A nemusí nutně jít o těžbu uhlí nebo extrakci ropy. I kamenolomy umí být pořádnou jizvou v krajině, byť se s nimi zpravidla pojem ekologické újmy nepojí. Pro provozovatele - toho, kdo zde těžil – už zpravidla moc perspektivní nejsou. A protože je už přímo nevyužívají, ze zákona se musí postarat o jejich rekultivaci. Přiblížit je původnímu stavu před těžbou, minimalizovat další újmu na životním prostředí, postarat se o bezpečnost někdejšího těžebního místa.
Jak? Zpravidla buď rekultivací technickou, která se může rovnat zavezení jámy a vysázení linií smrčků či boroviček. Anebo rekultivací ekologickou, kdy se všechno nechá na přírodě - které to sice trvá násobně déle - ale zase z lomu vytvoří zajímavou přírodní lokalitu, uměle vytvořený kaňon. I ta technická rekultivace, pokud hned nezahrnuje zavážení stavební sutí anebo rovnou vytvoření skládky, nemusí být nutně špatným řešením.
)
)
)
)
Celý kamenolom nechali přestavět na přírodní divadlo
Podstatné je, že se s takovým místem něco zpravidla stát musí. Nemůže se nechat jen tak, a doufat jako v případě středočeských Amerik, že se z nich stane památka nebo místo lákající sebevrahy. Ovšem těžaři, kteří provozovali vápencový lom nedaleko švédského Rättviku, k tomu řešení přistoupili docela jinak. Originálně. V zásadě se rozhodli vytěžený lom dál „udržovat“, byť už jim z něj profit v podobě vytěženého kamene žádný neplyne. Ale netratí na tom.
Protože celý ten vyhloubený kamenolom nechali přestavět na přírodní divadlo. V kameni zahloubený sál pod širým nebem, chcete-li.
Amfiteátr vydobytý ze země bagry a sbíječkami.
Skvělá akustika, skvělé místo
Unikát, jakých v Evropě ani ve světě není mnoho. Draggängarna (už jen ten název lomu zní dost dramaticky) se přitom ani moc adaptovat nemusela. Když tu byla v roce 1990 ukončena těžba, parametry ideálního hlediště už měla v sobě tak nějak zabudované. Těžební jáma sahala šedesát metrů pod povrch, a kaskádově se ve stupních drala na úroveň terénu. Jáma byla podlouhlá, s délkou 400 metrů a široká 175 metrů. Dokonce (jako v Amerikách) nechybělo ani jezírko, sycené dešťovou vodou.
)
Hraje i hladina jezírka
A teď už prakticky: hladina jezírka, za nímž se na vápencovém soklu vystavělo jeviště, slouží jako skvělá ozvučná plocha, rozvádějící zvuk. Který pak dále rezonuje celou roklí, nese se mezi stoupajícími stěnami vzhůru. Příjezdová cesta pro náklaďáky? Ta se stala vstupním koridorem pro diváky. Parkoviště? Na to tu bylo místa dost. Tohle místo bylo v podstatě „hotové“ už tehdy, když poslední dělník vypnul bourací kladivo. Provozovatel ještě musel zafixovat svahy, pořídit pár plotů, osvětlení… a 4000 sedadel.
A bylo hotovo.
Draggängarna se změnila na Dalhalla, divadlo pod širým nebem.
)
Dalhalla zní zvukomalebně i mýticky
Ta zvukomalebná podobnost názvu – Dalhalla – s mýtickou Valhalou náhodná není. I tady se totiž prezentují legendy. Zpravidla tedy ty hudební. V „přírodním“ sále se skvělou akustikou vynikne jazz, rock i orchestry vážné hudby. Je to místo, které jde k duhu i operním pěvcům, pěveckým souborům, milovníkům chorálů. Těžba tu přispěla k vytvoření prostoru, který svými kvalitami nemá jinde obdoby. A těžař, který tu už netěží, na tom nijak neprodělává.
Protože v téhle přírodní aréně má v průběhu letní sezóny – od června do září - pořád natřískáno. S třicítkou velkých kulturních událostí je na tom vlastně lépe, než klasické operní domy. Přitom umělci se promotérům jen hrnou, protože vystoupení z bývalém kamenolomu (se skvělou akustikou) je pro ně zážitek stejně ohromný, jako pro diváky.
S pozůstatky těžby v krajině jsou vždycky problémy. Ale tady se z nich, kreativním řešením, stala i velká příležitost. Kterou Švédi nepromarnili.
Zdroj: Wikipedia.org, rattvik.se, dalhalla.se
