Matavenero není ráj, ale hippies v něm žijí právě tak, jak vždycky chtěli

V 70. letech minulého století platila za vesnici duchů. Španělské sídlo na úbočí hor v Leónu stíhala jedna zhouba za druhou. Z občanské války se vlastně nikdy úplně nevzpamatovala, a po ní pak následovala dvě táhlá období poválečného demografického propadu. Lidé z venkova houfně mizeli do měst, strasti života na vesnici, která neměla žádné pořádné spojení s vnějším světem, rádi nechali za sebou.

Před šedesáti lety už starousedlíků v rozpadající se vesnici přežívala jen hrstka. Kolaps téměř vybydleného sídla pak podtrhly velké požáry. Ne jedna, ale hned tři velké ohnivé katastrofy následující za sebou. K žití to tu už nebylo ani omylem, a tak se na vesnici, známou jako Matavenero, ve Španělsku dočista zapomnělo.

Zapomenutá by nejspíš zůstala, ruiny domů by si postupně zabrala zdivočelá krajina. Jenže v 80. letech ji našli docela neočekávaní „objevitelé“. Lidé z hnutí Rainbow Family, mezinárodní komunity hippies, kterým se - z nějakého Španělům obtížně pochopitelného důvodu - tahle docela ztracená a zapomenutá vybydlená vesnice, k níž se nedalo dojet autem ani na motorce, náramně zalíbila.

Vizí té Duhové rodiny bylo, že na troskách někdejší vesnice vybudují vesnici novou. Samozřejmě lepší. Že dají ve „ztracené zemi“ vyniknout svému osobitému ekologickému a sociálnímu projektu. Zkrátka, že v té spálené a poničené krajině vytvoří svůj vlastní ráj.

Jak už to tak ale bývá, ráj jen tak z ničeho bez práce nevznikne. A v Mataveneru toho v 80. letech o moc víc než „nic“ nebylo.

Příznivců hnutí Rainbow Family byly sice v Evropě tisíce, stovky z nich nadšeně hovořily o projektu ekologické obnovy ve Španělsku. Ale fyzicky se na něm, řekněme brigádnicky – vlastníma rukama – nakonec podílely jen desítky z nich. A pokud šlo o „stálé osídlení“ vesnice, to zprvu po praktické stránce reprezentovali vlastně jen čtyři lidé. Jedna dáma původem ze Švýcarska, dva Němci a jeden mladík z Barcelony.

Přes léto to ještě šlo. Když se oteplilo, bylo pomocníků najednou dost, ale jen co se ochladilo, nadšení z nich vyprchalo. Bydlení ve stanech má své kouzlo a opuštěná krajina v okolí Matavenero měla taky něco do sebe. Jenže zimy v okolí Leónu zase tak vlídné nejsou. Než tedy vzniknul ráj, procházeli si tihle první osadníci docela slušným peklem.

Už v prvních letech se přitom ukazoval největší neduh hippie „komunity“. Ti, co zde chtěli zůstat nastálo, měli docela jiné představy o tom, co je v místě třeba během léta udělat. Rozhodně měli jiné představy než ti, kterým stačilo najít kousek rovného místa, aby si postavili stan a po stromech rozvěsili korálky.

Budovat si trvalejší obytné a provozní zázemí, to si žádá organizaci a jasný plán. Členové hippie komunity měli sice neuvěřitelných plánů spoustu, ale v jejich organizaci se příliš neshodovali. Ostatně, nějaké centrální vedení a autority už z principu odmítali.

Komunita se sice mohla nechat „samo-řídit“, vést se kupředu brainstormingy, kolektivními poradami a komunitním hlasováním, ale to zpravidla obnášelo jedno divoce prodebatované léto, po kterém se většina pomocníků rozjela domů, a nechala těch pár chudáků, co tu bydleli, svému osudu.

Začátky tedy byly těžké, a situace se začala lepšit až tehdy, když už si ti „místní“ dokázali víceméně pomoci sami. Pak už se tu začali usazovat další a další, protože Matavenero bylo vždy pozitivně otevřené vůči migraci. Postupně se zde zabydlovali další lidé. Ze Španělska, Dánska, Francie, Brazílie, Polska, Rakouska či Německa.

Tehdy, v roce 1989, ale čekal na hippies další návrat do reality. O činnost ekovesnice se začala zajímat španělská vláda, které sice bylo milé, že někdo svépomocně rekultivuje vybydlenou vesnici, ale bylo tomu třeba dodat nějaký zastřešující právní rámec, místo pohodově duhového squattingu.

Nedopadlo to úplně dobře, protože dohoda (dá-li se tomu tak říkat) se ustálila na tom, že dokud nebudou obyvatelé Matavenera platit daně, stát ani nikdo jiný jim nebude zajišťovat přístup k vodě a elektřině, svoz odpadů ani podporovat veřejnou infrastrukturu. A protože hippie komunita daně principiálně odmítá, vodu, elektřinu ani nic jiného od státu nemají.

Ale protože jsou soběstační a nic nepotřebují, namlouvají si, že dohoda je vlastně uzavřená a platí, což činí jejich pobyt vlastně legalizovaný. Medvědí podíl na tom má vysoká míra tolerance radnice v obci Torre del Bierzo, pod níž dnes katastr Matavenero spadá. Radní si uvědomují, že mohou mít někde na okraji katastru 3000 hektarů staré vybydlené vesnice zarůstající plevelem, ale raději přimhouří očko a hippie nadšenci jim za to zkultivují kus krajiny, vytvoří i zajímavou pobídku cestovnímu ruchu.

Pnutí samozřejmě přetrvává, protože hippie komunita nedisponuje žádným reálným vlastnickým nárokem ani formálním ubytovacím listem. A může se i stát, teoreticky, že by se přihlásil někdo z potomků starousedlíků. Třebaže by si chtěl na starém rodinném pozemku postavit hotel. To se ale zatím, naštěstí, ani vzdáleně nenaplňuje. Protože Matavenero dnes docela žije.

Postupem času se vesnice rozrostla na přibližně 140 dospělých různých národností a 40 dětí (jednu dobu zvyšovala průměr porodnosti celému regionu). Dříve zničené domy byly víceméně znovu postaveny a vznikly zde i společné budovy. Místní jsou však soběstační: pěstují si potraviny, chovají zvířata a obstarávají si dřevo. Elektřinu získávají ze solárních panelů a také z energie horských potoků.

Matavenero má knihovnu, dům lékaře i jídelnu. Nachází se zde také hostel a kemp pro návštěvníky, kteří chtějí tuto zvláštní osadu poznat. Nejvýraznější stavbou je takzvaná Geodetická kupole, budova využívaná především pro pořádání nejrůznějších workshopů. Tamní domácí pekárna peče chleba i sladkosti pro celou obec, je tu variace na hospodu – bar. A vůbec se tu snaží nabízet alternativu k běžnému životu.

Nechybí tu ani tzv. Svobodná škola. Shodou okolností jediný dům, o který se přihlásil původní majitel. Ten však nakonec, když viděl, v jakém stavu byl dům před příchodem komunity, a v jakém je nyní, dovolil, aby jej dál využívala. Po dokončení „základky“ pak mají odrostlejší děti možnost vydat se za vzděláním do dvou měst v okolí, sídlech Bembibre nebo Astorga.

Původní zakladatele zde dnes reprezentuje už jeden člen komunity. Doznává, že soužití s ostatními členy komunity se tu postupem času stalo složitějším. Začaly se například projevovat rozdíly mezi životním stylem Španělů a Němců, ale i na obecné úrovni, v rozhodnutích o směřování komunity.

Hippie komunita na jedné straně hrdě odmítá peníze, protože je to věc, která lidi jen zotročuje a kazí jejich charakter. Jenže solární panely si tu vyrobit nedokáží, a pokud chtějí mít elektřinu, musí si potřebnou techniku koupit – za peníze – někde jinde. Kde ale peníze vzít, když chtějí žít v selance nezávislosti a odmítají se nechat zotročit kapitalismem?

Vzniká tak alternativní ekonomika, v níž se sice ve zdejším hostelu můžete jako turista - poutník zdarma ubytovat (až na deset dní), ale očekává se, že úměrně délce svému pobytu za sebou nějaké peníze přeci jen zanecháte. A zrovna tak po neplaceném workshopu o metodách tkaní nebo stavění zídek nasucho se očekává jakýsi příspěvek. Peníze si sem tedy cestu našly stejně. A původní pojetí, že všechno je všech, bylo notně oslabeno.

Mnoho lidí odtud proto odešlo a znovu se začlenilo do běžné společnosti, jiní naopak přišli. „Projekt se nerozpadl, ale už nemá stejnou sílu ani nadšení jako na začátku. Už nejsme tolik unesení z vytváření něčeho úplně jiného. Více si uvědomujeme rozdíly a stojíme pevněji nohama na zemi.“

Matavenero, vesnice, o níž se ve Španělsku dnes moc nemluví, je v Evropě svým netradičním uspořádáním proslavená. A drží se dál. Mimo jiné slouží jako živý skanzen netradičních stavebních technik, alternativních a historických přístupů k budování nejrůznějších objektů.

Zdroj: FascinatingSpain.com, NaturalSelection.com, Wikipedia.org, TheMindCircle.com