Větou: „To jsme si zase dobře nakradli,“ se mohl pochválit každý obyvatel antického Říma a nemusel přitom myslet nic nezákonného. To proto, že do této loupeživě znějící věty zařadil italské slůvko „spolia“. Což sice původně znamenalo loupež a kořistění, ale postupně se zařadilo do slovníku stavitelů.
Je to zajímavý střípek historie, a určitě nejen z jazykovědného ale i ze stavitelského a řekněme ekologického hlediska. Termín spolia totiž původně skutečně značil naloupenou kořist. Něco, s čím se římské legie vracely do Říma, a předkládaly to jako dary císaři a lidu. Vzácné látky, koření, zlato a šperky, umně vykované zbraně nepřátel, pytle s obilím. Prostě všechno, co mělo nějakou cenu a bylo ve válkách odejmuto nepříteli, zrekvírováno pro blaho římského národa.
Tato spolia byla válečnou kořistí a pojila se s mnohými ukrutnostmi. Postupně ale, v obecné jazykové rovině, začal být tento termín používán i pro věci, které jste si přivlastnili, ačkoliv kdysi patřily někomu úplně jinému. Nu, a odtud už byl jen krůček k tomu, aby se „spolia“ uchytila i ve stavební praxi. Jako velmi názorný příklad recyklace stavebního materiálu. Je to sice významově velký skok, ale v období antiky se přivlastňování cizího staviva stalo nakonec rozšířenější, než válčivé loupežení.
)
Řím totiž nepostavili za den, a materiálu byl pořád nedostatek. Jak si to představit? Řekněme, že jako stavební inženýr a hlavní dodavatel stavby docela poctivě navrhujete a stavíte honosnou vilku pro nějakého patricije, hodnostáře. Obnáší to nejen to, že máte k ruce tucty zedníků, kameníků a tesařů, ale také celý tým expertů, co znají Věčné město jako své boty. A přesně vědí, kde se povalují a trávou zarůstají nějaké nevyužité a pozapomenuté "šutry". Které vám sváží na staveniště.
Máte na zakázku vyrobit pro klienta ozdobné tesání hlavic sloupů? Děsná a především nákladná práce. Proto si v rámci spolia přivlastníte, necháte dopravit, zdobné hlavice sloupoví z nějakého polo-rozpadlého a nevyužívaného chrámu. Potřebujete velké kamenné bloky, travertinové dláždění? Vaši expertní dodavatelé je pohotově zajistí z demolic a ruin v širokém okolí.
Architrávy, překlady, pilíře? Jejich výrobu si nemusíte zadávat znovu, protože se spolia postará o to, že je dostanete z druhé ruky na počkání.
Cílená demontáž a recyklace
Podtrženo sečteno, prvky již existujících starých staveb byly při spolia cíleně demontovány, přeneseny a zabudovány do stavby nové. Zpravidla nešlo o materiály základní, cihly nebo kamenivo se bralo „čerstvé“, ale spíš o materiály hodnotnější, exkluzivní. S nimi existoval celý funkční trh, včetně navázaných úprav a renovací. Takže vám někdo ze starého mramorového průčelí odsekal původní dedikaci a nápisy, nově ten kámen naleštil a dovezl vám ho na stavbu, jako hotovou věc.
V branži přičinlivých sháněčů spolia tehdy v římských městech pracovalo podobné množství lidí, jako v celé výrobě stavebních materiálů. Na každého kameníka, který vám na míru přitesal „čerstvý“ vápencový blok z kamenolomu připadal další, který vám dokázal z ukořistěného starého vápencového bloku z nějaké stavební demolice udělat nový. Kamenné stupně schodiště, zahradní fontánku, působivou sochu anebo sloupořadí jste si většinou nemuseli „zadávat k výrobě“, protože se dalo sehnat odjinud, z druhé ruky. O poznání laciněji.
)
To, že tyto materiály byly výrazně levnější, snáze k sehnání než nové originály, a že jste na jejich zakázkovou výrobu a doručení nemuseli čekat půl roku, pochopitelně přispívalo k tomu, že se spolia stala tak široce rozšířeným jevem.
Druhou stranou mince pak byl vztah klientů k těmto materiálům z druhé ruky. Ti se vůbec neštítili představy, že do jejich novostavby někdo zapracovává recyklované stavebniny. Brali to jako odraz své vlastní historie a lichotilo jim to. Často sami upozorňovali hosty při prohlídce svého domu na to, že dveřní rám je tvořen bývalým okružím studny; že dláždění dvora pochází z bývalého císařského paláce a že schody, po nichž šlapou do patra, prošlapaly nohy gladiátorů v aréně.
Mít doma „materiál s historií“ mělo dobrý zvuk. A umožňovalo vám to absorbovat do své vlastní stavby luxusní materiály exotické provenience. Z egyptské Káhiry, pyrenejských kolonií, Germánie, Řecka. Bylo to účelné, pojila se s tím symbolika, urychlovalo to stavbu, šetřilo to peníze. Pokud se vaše parcela nachází vedle nějakých letitých ruin, byl by nerozum nepoužít materiál, který se v sousedství nabízel. Povedená spolia, dobře si nakrást, bylo víc než žádoucí.
A dělali to všichni, císaře nevyjímaje.
Přeci to nenecháme být
Stačí se podívat třeba na vznosný Konstantinův oblouk v Římě. Ten je často jako příklad praktičnosti spolia uváděn. V téhle pamětihodnosti totiž snadno odhalíte znovu-použité prvky, otesané kameny a celé reliéfy, sesbírané z řady jiných památek na předchozí císaře. Jsou tu kusy, které prokazatelně pocházely ze staveb císaře Trajána, Hadriána nebo Marka Aurelia. Jejich opětovné začlenění do stavby se přitom nevnímalo jako vandalismus a loupež, ale spíš jako ukázka kontinuity moci Říma.
V dobrém i ve zlém si staré Římany připomínáme za mnohé z toho, co vykonali. Ale zmínku o tom, že svými stavebními spolia vlastně dávali světu dokonalý příklad cirkulární ekonomiky a materiálové recyklace, ke své škodě obvykle vynecháváme. Třeba by nás mohla inspirovat, protože dnes si „nakrást něco do základů“ a „vylepšit si bydlení materiálem z druhé ruky“ v módě skutečně není.
Z pochopitelných důvodů, které v kontextu ale trochu zamrzí.
)
V industrializovaných zemích lze praxi rychlé a destruktivní demolice vysledovat už třeba ke stavebnímu boomu na Manhattanu v New Yorku. Tam prudká poptávka po prostoru znamenala, že se rychlost demolice stala určující veličinou. Rychle uvolněné metry výměry parcel k zastavění byly víc žádoucí, než hodnota původních materiálů. Což vedlo k - na vyžádaný čas efektivnější sice - ale destruktivnější demontáži.
Průmyslové procesy a rozvoj dopravy navíc změnily stavební metody, z ostře lokálních na centralizované, běžné napříč velkými geografickými oblastmi. Dnes už opravdu nemusíte čekat měsíce (alespoň tedy za normální situace), než vám dorazí materiál na trirémách z jiného kontinentu. Ty samé cihly seženete všude, není to o tom, že byste si jejich výrobu museli někde zadávat.
Nesháníte „cihly s příběhem“, protože takové vůbec nepotřebujete. Hodnota průmyslově vyrobené cihly je oproti chrámovému pilíři, vytesanému z mramoru, nulová.
)
A tyto faktory dohromady činí pečlivou demontáž budov finančně méně žádoucí než jednorázové používání masově vyráběných produktů. Ve výsledku se tak ekonomika stavebních materiálů proměnila z cirkulárního římského modelu na velmi přímý, lineární model.
Objednat, vyrobit, postavit a zbourat. Není třeba znovu-používat, protože to jen prodražuje (nebo nevrací dost), zdržuje a komplikuje.
Pečlivá demontáž všech původních součástí stavby, tak aby zůstaly použitelné, vyžaduje čas a samotné prvky vyžadují prostor pro skladování. Může být nemožné nebo příliš obtížné demontovat prvky v jednom kuse, a k odstranění malty a lepidel může být nutné další zpracování. Tato obtížnost extrakce často činí recyklovaný materiál dražším než nové sériově vyráběné produkty. A konečně, recyklované materiály postrádají technickou certifikaci potřebnou pro jejich další použití. Po ničem takovém dnes zkrátka není poptávka.
Od antiky a Římanů jsme se vzdálili o dlouhá staletí a v mnohém jsme se překonali. Pohled nazpět do minulosti ale občas neuškodí. Šikovně si „nakrást“ materiál na stavbu, realizovat novostavbu s využitím spolia, by nám totiž prospělo. Vidět ve stavebním odpadu příležitost ke znovu-použití je cestou, jak ušetřit. Peníze i životní prostředí.
Zdroj: ArchDaily.com, Wikipedia.org
