Přestavby londýnských řadových domů řeší stále ty samé problémy: nepraktické dispozice, nedostatek světla i komplikované propojení interiéru se zahradou. Dům SW2 byl ale výjimkou. Studio Turner Architects provedlo takovou rekonstrukci objektu, aby nezmizela jedinečná atmosféra místa i budovy, přitom se ale zlepšilo všechno ostatní.
Jeden jako druhý, bez nápadu a překvapení
Řadové domy z předměstí Londýna se mohou jevit jako stavby bez nápadu. Zpravidla platí, že když uvidíte jeden, jako kdybyste viděli i všechny ostatní na celé ulici. Jen namátkou: Dvou- anebo třípodlažní profil hlavní obytné stavby z cihel, který téměř slepě ústí na miniaturní dlážděný dvorek. Na kterém před padesáti lety stála dřevěná kůlna na uhlí, a dnes tam na pečlivě střihaném trávníku o rozměrech 4 x 4 metry ční jedna zoufalá solitérní túje.
Ty domy, jeden nalepený na druhý, jsou po stavební stránce zbaveny jakéhokoliv překvapení. Všechny v sobě nesou prapůvodní dávku nepraktičnosti: prostor zabírajícího schodiště, dlouhé vstupní chodby vedoucí do dnes zbytečné haly, v patře natěsnané pokojíčky. A k tomu ještě problémy s absentujícím zateplením, malokapacitním napojením na kanalizaci a nedostatkem světla.
)
Diagnóza přináší diagnózu
Ono se zase není tolik čemu divit, protože kdysi skutečně vznikaly – v časech průmyslové revoluce – průmyslově, plošně a hromadně. Podle jednoduchých a nekomplikovaných plánů, navržených inženýry z londýnské City. Dnes jsou si svými ‚diagnózami‘ tak podobné, že ani navrhovaná stavební řešení současných architektů se mezi nimi příliš neliší.
)
Příjemná výjimka z pravidla
Proč to ale zmiňujeme? Nejspíš proto, že z každého sebeurputnějšího pravidla se vždycky dá najít nějaká malá výjimka. A tenhle dům zkrátka jiný byl. Vsazený do poklidné ulice kdesi na předměstí Vnějšího Londýna sice stavebně odpovídal tomu zažitému modelu, ale v jednom aspektu se rozhodně vymykal. Jeho někdejší majitelé totiž neželeli peněz a pustili se už před osmdesáti lety do přestavby.
)
Chtěli totiž, aby jejich dům zevnitř oplýval – na šedivě podmračný Londýn – zelení a bujnou vegetací. A tak si část přízemí, spolu se segmentem rozšíření obydlí do zahrady, přestavěli/přistavěli na oranžérii. Zimní zahradu. Zděnou přístavbu s výrazným proskleným profilem. A to je přesně ten detail, který činí londýnský projekt SW2 jiným, odlišným, vymykajícím se. Dalo to vzniknout příjemně rozptylující zápletce.
Rozptylující zápletka se jmenuje oranžerie
Alespoň pro architekty ze studia Turner Architects, kteří - nejspíš s lehkým povzdechem lidí unavených fádními zakázkami na zobytnění dalšího typického řadového londýnského domu – kývli na další „tuctovou“ přestavbu domácnosti. Pak ale přišel ten zvrat. Protože dům SW2 rozhodně průměrný a fádní nebyl. Tam, kde se u jiných takových domů tísní tmavá kuchyně, stála oranžérie. Což docela měnilo ten koncept stereotypů.
Tedy, jen do jisté míry.
)
Ze zimní zahrady zahradní pokoj
Zadání projektu bylo formováno tím, že noví majitelé úplně nedoceňovali starou zimní zahradu a prostor chtěli náležitě přestavět na jiné využití. Turner Architects alespoň mohli vycházet z toho, že uspořádání domácnosti bylo svým plánem a profilem odlišné, a zakázka byla originální. Minimálně v tom, že do přízemí nemuseli přivádět světlo. Protože tímhle „kouzlem“ už SW2 disponoval.
)
)
)
)
Šlo o to přestavět oranžérii na něco jiného, přepracovat ji tedy do podoby kuchyně kombinované se zahradním pokojem. V této přístavbě je přitom cítit tichá velkorysost původního nápadu. Místnost je nízká a přímo naproti zahradě, jako by vyrostla ze samotné půdy. Její přítomnost je odměřená a klidná; klidné linie, vnímavost ke světlu a naladění na způsob, jakým domov dýchá. SW2 byl jiný a zůstal jiný. Na rozdíl od většiny řadových domů v Londýně.
Zdroj: Turner Architects
Foto: Adam Scott
