Zimní a jarní zásobárna zdraví v chutné podobě. Odkud k nám cestuje exotické ovoce?

Obecně platí, že v našem mírném klimatickém pásu definujeme exotické ovoce především skrze klima, logistiku a botanicky nepřirozený výskyt v naší krajině. Za exotické považujeme ovoce rostlin, které u nás nejsou schopné přežít ve venkovním prostředí zimu, které má oproti našemu tuzemskému ovoci odlišný vzhled a chuť a které je obvykle nutné přepravovat na větší vzdálenosti. Exotické ovoce je z našeho pohledu evolučně nastaveno na tropy, případně subtropy. Subtropické ovoce lze u nás pěstovat v teple (zazimované) a letněné, většinou však nedosahuje jakosti dovážených plodů. V případě tropického ovoce pak jde nejčastěji o sběratelské experimenty a plody bývají nedobré chuti, případně jsou nepoživatelné. Vždy to ale neplatí, ochutnat můžeme třeba plody mučenky (marakuja), pokud pěstujeme správný druh jako liánu ve velkém vytápěném skleníku. Vypěstujeme si také mochyni peruánskou, ale jen jako jednoletou rostlinu. Její jedlé plody sklidíme od srpna do září. Mnoho lidí experimentuje také s citrusy, banánovníky a ananasem.

Experimentálně se u nás daří ve venkovním prostředí například fíkovníkům na jihu Moravy a kiwi. Fíky a kiwi tedy vlastně můžeme ze skupiny exotického ovoce s čistým svědomím vyškrtnout. Ostatně kdo byl například v Maroku ve Velkém Atlasu a viděl, v jakých nadmořských výškách fíkovníky přežívají, divit se nemůže. A plod kiwi jsme si utrhli z liány popínající horskou chatu docela vysoko v Alpách. Pro exotické ovoce je typická vysoká cukernatost, intenzivní aroma, případně neobvyklá struktura (rosolovitá dužina, semínka uvnitř, vnitřní členění a vnější vzhled plodu).

Exotické ovoce k nám cestuje z různých koutů světa. Nejdůležitějšími oblastmi jsou jižní Evropa, Latinská Amerika a tropické oblasti Asie a Afriky. Některé druhy jsou u nás již zcela běžné a dobře známé, jiné si teprve pomalu otevírají cestu k našich chuťovým pohárkům a vjemům čichovým, zrakovým i hmatovým. Doprava může být kamionová, lodní i letecká, záleží na druhu ovoce, objemu a trvanlivosti.

Proč se banány sklízí zelené?

Cesta banánů do naší země trvá od utržení zelených (nezralých) plodů 2 až 3 týdny. Kdyby se banány sklízely zralé, u nás bychom vybalili hnědou zapáchající břečku. Největšími exportéry jsou Kolumbie, Kostarika a Ekvádor, menší množství banánů se dováží z Pobřeží slonoviny a Kamerunu.

Sklizeň banánů v nezralém (zeleném) stavu je vlastně nutností. Důvodem je jejich specifická biologie v kombinaci s extrémně dlouhou cestou ke spotřebiteli. Předně banány patří mezi takzvané klimakterní plody, které dokážou dozrát i po utržení. Při dozrávání na rostlině by jejich slupka popraskala, dužina by byla moučná a její chuť by byla fádní. Sklizeň nezralých banánů také umožňuje obchodníkům spustit proces dozrávání pomocí etylenu až v cílové zemi (tzv. dozrávárny). Banány jsou pak díky tomu v regálech krásně vyzrálé, slupku mají probarvenou, konzistenci a chuť ideální.

Zralé banány jsou velmi měkké a náchylné k otlačení a hnilobě. Zelené banány jsou oproti tomu tvrdé a odolné, vydrží proto i několika týdenní transport v chlazených kontejnerech při teplotě cca 13 až 14 °C. Tato teplota téměř zastaví dozrávání plodů. Sklizeň nezralých banánů také minimalizuje ztráty způsobované zvířaty. Pro nás z toho plyne jednoduché poučení. Příliš zelené banány nechte v pokojové teplotě vedle jablek. Jablko přirozeně vylučuje etylen, který zrání banánů urychlí.

Pomeranče a vůbec citrusy nejčastěji z jihu Španělska

Pomeranče a vůbec spousta druhů citrusů potřebují ke své přepravě do našich obchodů hlavně velká silná auta, vlaková doprava se neosvědčila jako rychlejší a levnější způsob přepravy. Mezi lednem a únorem 2023 se do Česka dovezlo zhruba 12,5 tisíce tun pomerančů, měsíčně přiváží pomeranče nejméně cca 285 plně naložených kamionů (max. 22 tun na kamion). Nejčastějším místem, kde jsou „české“ pomeranče nakládány, je španělská Valencie (u pobřeží severně nad Valencií zvaného Costa del Azahar = pobřeží pomerančového květu). Pomeranče tedy musí po silnici překonat vzdálenost cca 2000 km. Kromě toho se hodně rozšířily též v Andalusii. Ovšem velkým exportérem pomerančů jsou pro Evropu také Jihoafrická republika a Egypt.

Když se nebudeme zaměřovat jenom na pomeranče, ze středomořských oblastí k nám v sezóně putuje největší množství různých druhů citrusových plodů a nejvíce pak právě ze Španělska. Hlavně v zimních a jarních měsících. Dalšími evropskými producenty jsou Itálie (hlavně Sicílie známá krvavými pomeranči) a Řecko. Mimo středomořskou sezónu se k nám pomeranče a jiné citrusy mohou dostat kromě Jihoafrické republiky a Egyptu také z Jižní Ameriky (např. Brazílie, Argentina) a z Turecka. Pomelo k nám pro změnu míří především z Číny, Vietnamu a Izraele.

Konkrétně pomerančů je známo mnoho odrůd, u nás však známe hlavně dvě: Navel (větší velikost a charakteristický pupek na spodní straně, což je vlastně zárodek dalšího plodu) a Valencia (menší, sladší a šťavnatější, s tenkou slupkou). Drobné citrusy kumquat, které se jí se slupkou, k nám míří hlavně z Izraele a Kypru.

• Ananasy pochází především ze střední a jižní Ameriky (Kostarika, Brazílie) a Pobřeží slonoviny.
• Kokosové ořechy se k nám dostanou nejčastěji z jihovýchodní Asie (Indonésie, Filipíny a Vietnam), případně i z pobřežních oblastí Afriky a Ameriky.
• Mango se k nám dostává nejčastěji z Brazílie, Mexika, Thajska, případně z některých afrických zemí. Hlavně ze Senegalu a Mali.
• Avokádo začíná svou pouť do Česka především v Mexiku, Peru a Chile. V zimních měsících také ve Španělsku a Izraeli.
• Datle a fíky k nám vyráží nejčastěji ze zemí Blízkého východu a severní Afriky (Tunisko, Alžírsko, Irák, Írán a Turecko).
• Kiwi sice pochází z Číny, ale nejčastěji se k nám dováží z Itálie, Řecka a Nového Zélandu.
• Granátové jablko si k nám razí cestu nejčastěji ze zemí Středomoří a Blízkého východu (Španělsko, Turecko a Izrael).

• Liči pochází z Číny, kde se pěstuje tisíce let. A právě odsud k nám také putuje nejčastěji. Asijské tropické ovoce má obecně velmi specifický vzhled i chutě.
• Dračí ovoce (Pitaya) je velmi rozšířené ve Vietnamu, Thajsku a dalších zemích jihovýchodní Asie. Byť pochází ze střední Ameriky. K nám se nejčastěji dostává dračí ovoce asijské.
• Rambutan jsou vlastně plody podobné liči, ale s měkkými ostny. Dovážejí se především z Thajska, Vietnamu a Indonésie.
• Durian a jackfruit jsou dva obří plody různých rostlin typické pro Thajsko a Vietnam.
• Mangostan a karambola k nám opět míří hlavně z jihovýchodní Asie. Karambola je známá svým hvězdicovitým tvarem.
• Papája k nám obvykle putuje z Mexika nebo Brazílie, pěstuje se však v tropech po celém světě.
• Čerimoja (anona) se k nám nejčastěji dostává z andských oblastí Peru a Chile, případně i ze Španělska.
• Maracuja (mučenka, passion fruit) se ve své jedlé podobě pěstuje hlavně v Karibiku, Jižní Americe (Brazílie) a také v Jižní Africe. Druhem mučenky je také rostlina plodící plody zvané kuruba (mučenka banánová).
• Physalis (mochyně peruánská) sice pochází z Peru, k nám se však často dováží i z Kolumbie.
• Kaki (persimmon / šarón) kupujeme především ve Španělsku, Itálii a Izraeli.
• Opuncie (kaktusové fíky) se k nám dovážejí nejčastěji z oblastí kolem Středozemního moře (Itálie, Sicílie, Španělsko, Řecko), z Ameriky (hlavně z Mexika, ale roste od Kanady až po Ohňovou zemi) a z Maroka.
• Nashi (asijské hrušky) k nám míří především z Číny a Japonska, dřevina se však dá pěstovat a plody můžeme sklízet i u nás.
• Longan (dračí oko) se k nám dováží hlavně z jihovýchodní Asie (Thajsko, Čína a Vietnam). Ovoce je příbuzné s liči, pochází ze subtropických oblastí a dovážené plody se k nám dostávají i díky své oblíbenosti v tradiční čínské medicíně.

Výčet není samozřejmě úplný, dlouhý seznam by se musel rozrůst o tamarillo, tamarind, korejskou hrušku singo, sapodillu, salak, pepino, rose apple, star apple, fuji jablko, granadillu, jujubu, guave, fejchou a další druhy exotického ovoce. Dobrou chuť.

Zdroj: Wikipedia, ČESKÉSTAVBY, seznamzpravy.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, rohlik.cz, semenaonline.cz, ostrovchuti.cz, semeniste.cz, titbit.cz