Záměrem bylo neměnit terén stavbou, ale obývat jej víceméně v takové podobě, v jaké se na místě nachází. To je docela netradiční přístup a zdá se, že s ním kanadští architekti ze studia yh2 tentokrát zabodovali. Do zalesněné krajiny regionu Potton vstoupili s tím, že připravované plány rodinného domu přizpůsobí horizontu, a nikoliv naopak.
To nejhorší myslitelné počasí
Pro českého čtenáře bude největším zádrhelem název lokality. Stavební parcela se totiž nachází nedaleko jezera Memphremagog. Pro architekty z Québecu byl pochopitelně větší výzvou terén. Kanaďané mimochodem oblast definují jako „krajinu s výraznou geografickou a atmosférickou intenzitou“. A pokud sami Kanaďané připustí, že nějaké místo má „výraznou atmosférickou intenzitu“, můžete už předem očekávat to nejhorší myslitelné počasí.
)
)
)
)
Stavba, která se terénu přizpůsobí
Stavební parcelu tu definuje strmý svah a pozemek se přímo vrhá ze srázu úzkým pásem mýtiny až na samotný břeh jezera. Reakce architekta na takový terén by mohla být poměrně přímočará. Škála možností sahá od rozhodnutí raději zde nic nestavět až po plné zapojení bagrů a rypadel. Není nic, co by nespravilo hezkých pár tun betonu. Jenže architekti ze studia yh2 smýšleli jinak.
Nechtěli, aby se terén měnil kvůli plánované stavbě. Chtěli stavbu, která se terénu přizpůsobí.
Sestupovat dolů k vodě
Rodinný dům – určený k celoročním pobytům, ale pořád spíše jako víkendové nebo prázdninové bydlení – proto koncipovali jako dva zřetelně odlišené, ale vzájemně propojené objemy, vystupující ze země ve fragmentovaném uspořádání. Každý z té dvojice je korunován dvojitou sedlovou střechou (se sklonem a protisklonem), což je poměrně zajímavé „morfologické“ řešení.
Navazuje totiž dialog se členitým svahem. A zároveň rozbíjí měřítko budovy.
)
Zásadní jsou střechy
Střechy jsou přitom poměrně zásadním prostorem. Jsou to vyhlídky, které fungují současně jako práh, vizuální předěl, skloubení stavby s krajinou. Hlavní objem obydlí je organizován podle podélné logiky, sestupuje a klesá, sleduje přirozenou terasu pozemku bez nadměrných změn nebo zásahů do terénu.
Toto topografické umístění umožňuje jemné, téměř překvapivé vložení, které zdůrazňuje formu, jak říkají sami architekti: „konstruktivní pasivity“.
)
)
)
)
Krása ve dřevě, která uzraje s časem
Vnitřní prostory, orientované směrem k jezeru rozsáhlými prosklenými otvory, rozpouštějí hranici mezi vnitřkem a vnějškem. Díky svému rozšíření do vnějších balkonů se patra stávají místy sdílení prostoru. Můžete stát o samotě na jednom balkonu, a přitom být v kontaktu s lidmi o balkon níž.
)
)
Soukromí pak nabízí ložnice, situované přímo za balkony. Zatímco vnější fasáda je expresivně dřevěná, se surovou a viditelnou konstrukcí, interiér působí, jako by pocházel z docela jiného domu a prostoru.
)
Přírodní cedrový vnější obklad je ponechán neošetřený, aby si s ním pohrálo místní klima. Jeho vlivy brzy zešedne, a poměrně velký objekt se tak vizuálně „rozpustí“ v okolní scenérii. Méně zásahů do terénu umožňuje domu najít jeho přirozenou podobu v krajině, do níž teď přirozeně zapadá.
Zdroj: yh2
Foto: Maxime Brouillet
