Jaké typy staveb jsou na tom za povodní nejhůře? Obstojí dřevostavby před zděnými domy?

Obecně platí, že nejnáchylnější k poškození nebo zničení při povodních jsou takové stavby, které nejsou konstruovány s ohledem na dlouhodobé působení stojící vody a krátkodobé působení silného proudu vody. Tedy stavby, které mají nízkou odolnost konstrukčních materiálů, případně špatné základy. Platí také, že povodněmi je velmi zranitelná jakákoli stavba, která nemá zvýšený práh, odolné materiály ve spodní části nebo zábrany. Rizikové jsou obzvláště oblasti s vysokou rychlostí toku za povodní.

Vlastně by mohlo být velmi jednoduché si zjistit, jaké typy staveb odolávají povodním nejlépe. A podle toho se rozhodovat při výstavbě. Jenomže v České republice neexistuje žádná centrální, veřejně dostupná statistická databáze, která by systematicky třídila zničené budovy podle přesného typu stavebního materiálu a konstrukce. Kdyby existovala, stačila by jednoduchá výstupní tabulka například na webu ČSÚ. Bohužel se ale evidence škod po povodních primárně zaměřuje na jejich finanční vyjádření a typ vlastníka (stát, obec, fyzická osoba, právnická osoba).

Více méně je ale možné sáhnout po některých odborných analýzách vycházejících z historických zkušeností (např. povodní z let 1997, 2002 a 2024). A právě tyto analýzy (např. ČVUT, ČKA a ČKAIT) jasně definují, které konstrukce selhávají nejčastěji. Třeba detailní technické rozbory konkrétních lokalit a typů poškození můžeme najít v univerzitních repozitářích (digitálních archivech, institucionálních úložištích, např. Theses.cz) pod tématy "analýza povodňových škod" nebo "odolnost stavebních konstrukcí".

Vedle toho vysílá Komora autorizovaných inženýrů (ČKAIT) po velkých povodních do terénu statiky, jejichž zprávy slouží jako podklad pro technické normy a doporučení právě pro výstavbu v záplavových oblastech. Většina statistických dat o odolnosti materiálů a konstrukcí v ČR pak pochází primárně z expertních analýz po velkých povodních v letech 1997 a 2002. Oficiální „seznam špatných materiálů“ jako jedna tabulka sice neexistuje, ale klíčová jsou shrnují v odborných dokumentech a studiích.

Například Studie forenzního vyšetřování škod (2002) se zaměřila na příčiny selhání staveb především v Praze a povodí Vltavy. Jako hlavní shrnující zjištění bylo ve studii uvedeno, že budovy neselhávaly jen kvůli výšce vody, ale především kvůli nedostatečné prostorové tuhosti (structural robustness) staveb. Jako nejrizikovější byly potvrzené nepálené cihly (tzv. vepřovice) a smíšené zdivo s hlinkovou maltou. Při nasycení vodou tyto materiály ztrácejí veškerou únosnost a vedou k okamžitému kolapsu, bez varování.

Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků (ČKAIT) vydala několik dokumentů shrnujících zkušenosti z terénu. Například studie Obnova bytových domů po záplavách podrobně rozebírá, jak voda působí na různé typy konstrukcí. Upozorňuje, že moderní zděné domy (např. z dutinových cihel) sice vydrží statický tlak, ale jsou extrémně náchylné na průraz plovoucími předměty nebo vymílání základů proudící vodou.

Zajímavé jsou výše zmíněné akademické práce a analýzy na Theses.cz, čili výzkumy na ČVUT a VUT, které kvantifikují zranitelnost budov pomocí indexů (FLOVIs). Klíčová je geometrie a poloha hned vedle typu poškození. Třeba studie Efektivní oceňování škod na stavebních objektech zasažených povodní uvádí, že geometrie budovy a její orientace vůči proudu jsou stejně důležité jako materiál. Uvádí také, že často dochází k tzv. sufozi, kdy voda odnáší jemné částice půdy pod základy, což způsobuje trhliny i v případě betonových skeletů.

Objekty z nepálených cihel (vepřovic) jsou vlastně historicky nejzranitelnější typy staveb. Pokud se dnes někdo ohání ekologií a chtěl by vepřovice vrátit na světlo světa, měl by si především uvědomit, že šlo převážně o laciné stavby pro chudé lidi. Po namočení ale vepřovice ztrácejí nosnost a doslova se rozpouštějí. Následuje rychlé zřícení celého objektu.

Smíšené zdivo s vysokým podílem hlíny trpí degradací pojiva podobně jako vepřovice. A opět jsme u tzv. ekologického stavění, které v případě využívání hlíny patří bohužel pouze do míst, kde povodně nikdy nebyly a zřejmě nikdy ani nebudou. Hlína není jako pojivo v souvislosti s povodněmi vhodná, rychle degradují i hliněné omítky.

Dřevostavby staršího typu a lehké montované stavby jsou nejčastěji náchylné k posunu celého objektu z výchozí polohy (vyplavení) nebo destrukci opláštění silou proudící vody. Případy jsou dobře známé, obzvláště starší rekreační chaty se pak dovedou po proudu přesunout na značné vzdálenosti. Problém představují i moderní dřevostavby, protože dřevo při dlouhodobém namočení nasákne, hnije a ztrácí strukturální pevnost. Pokud voda dům nezničí mechanicky, často jej poškodí plíseň a hniloba. Nemluvě o vodou nasáklé tepelné izolaci v pláštích dřevostaveb. V podstatě je nutné znova nahradit jak izolant (pokud je nasákavý), tak opláštění zasažených částí budov. V tomto ohledu jsou na tom zděné stavby s venkovní tepelnou obálkou lépe, stačí strhnout jenom ji.

Budovy s mělkými nebo podmáčenými základy jsou dalším velkým problémem. Proudící voda (sufoze) totiž vymílá podloží pod základy a to vede k praskání a následné destrukci i jinak pevných zděných konstrukcí.

Mobilní domy a lehké montované stavby mají pro změnu největší problém se svou nízkou hmotností. Jsou vysoce zranitelné, protože je proudící voda snadno odnese nebo převrátí.

Problematické jsou i objekty s rozsáhlými sklepy v záplavových zónách. I když samotný dům nespadne, zaplavený sklep (pokud není speciálně izolován) vede k narušení stability základů a vysoké vlhkosti zdiva. A ano, často je nakonec nutná demolice.

Na prvním místě je dynamika vody. Platí, že budovy často vydrží statické zaplavení, ale selhávají při rychle proudící vodě. Ta totiž vyvíjí obrovský tlak a odnáší materiál. Na druhém místě je doba zaplavení, čili dlouhodobé působení vody. To vede k nasáknutí materiálů, vzlínání vlhkosti do vyšších pater a následnému rozvoji plísní a degradaci materiálů. I z tohoto důvodu může být možná dodatečná demolice budovy. Na třetím místě je pak náraz plovoucích předmětů a samozřejmě těch objemnějších, čili automobilů, stromů, jiných budov a jejich částí, kontejnerů apod. Plovoucí předměty fungují jako beranidla, která prorazí i nosné stěny moderních budov. 

Nejlépe odolává železobeton a kamenné stavby s kvalitním pojivem, které byly založené dosti hluboko. Když to pak shrneme hodně „drsně“, nový železobetonový most stejně jako starý kamenný, který je rozvodněnému toku přímou překážkou, má větší šanci odolat povodni než jakákoli běžná budova. Je ale třeba hlídat a odstraňovat beranidla a ucpávky, musíme vodě umožnit proudění.

Zdroj: theses.cz, adra.cz, emerald.com, ckait.cz, cka.cz, ČSÚ, chmi.cz, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz, iopscience.iop.org, sciencedirect.com, preventionweb.net, focuson.cz