Máte pocit, že vám v Česku úřady mluví do každého detailu stavby? Že regulace v CHKO nebo památkové zóně už jsou za hranou? Pak vás možná překvapí, že proti Londýnu je to všechno jen lehký trénink. V britské metropoli se totiž ze stavebního řízení stalo něco mezi maratonem a minovým polem.
Do staveb nám mluví kdekdo
Přestavovat chalupu anebo budovat novostavbu rodinného domu kdesi na pomezí chráněné krajinné oblasti (CHKO) v Česku může být poměrně adrenalinové a srdeční tep zvyšující hobby. Zrovna jako když se pustíte do rozsáhlé rekonstrukce domu v historickém jádru památkově chráněného centra města. Proč? Do finální podoby a celkového provedení stavby vám totiž bude mluvit kdekdo.
O tom, jaký budete mít sklon střechy; z jakého materiálu anebo jakou barvu si budete moci vybrat pro fasádu, už je totiž rozhodnuto předem. Skrze preventivní hodnocení krajinného rázu, které stanovuje obecné regulativy, jakési závazné prováděcí návody. Pro dané sídlo nebo rovnou celý region.
Jen namátkou: s plochou nebo pultovou střechou v návrhu si zrovna v historickém jádru města ani neškrtnete. Materiálové řešení fasády, které váš projekt může pěkně prodražit, je už taky víceméně dané. Stejně jako typ krytiny.
)
Příkazy a omezení
Může to být o požadavku na pálenou tašku v přírodní červené barvě či o zákazu lesklých glazur nebo netradičních krytiny. O barevnosti se nebudete muset dohadovat s manželkou, protože k dispozici budou jen definované povolené odstíny.
Klasicky je dána výšková hladina zástavby nebo absolutní výška v metrech; proporce a členění oken nebo zákaz velkoformátových prosklených stěn orientovaných do veřejného prostoru. Jinde vám může regulativ mluvit do toho, kolik procent z parcely může tvořit zástavba a kolik je třeba ponechat zeleni. A samozřejmě, rozhodnuto je předem i o charakteru oplocení vašeho pozemku. Třeba o zákazu neprůhledných betonových plotů.
Jisté je jen to - když se někdy do toho adrenalinového a srdeční tep zvyšujícího hobby pustíte - že než dílo dovedete zdárně ke kolaudaci, budete už dávno umět z toho místně příslušného regulativu recitovat celé pasáže zpaměti.
Je to jen šikana úřadů, zvůle státu, artefakt útlaku anebo diktát Bruselu? Kdepak.
Stavební peklo nad Temží
Vlastně si celý ten regulativ a snahu o zachování krajinného rázu ve výsledku – pokud sami zrovna nestavíme - docela pochvalujeme. Protože se tím chrání charakter zástavby a krajiny pro všechny okolo. Ale jistou formou úlevy, tedy spíš ukázkou toho, že jinde to přeci mají ještě horší, vám přeci jen posloužit můžeme.
Tím pro vlastní stavební záměr asi nejnemožnější oblastí v celé Evropě je totiž podle všeho Londýn.
Hlavní město Spojeného království je z hlediska omezujících principů tak extrémně vychýlené, že po pár letech pokusů o schválení rodinné novostavby v centru byste si radši postavili stan na louce, a cítili se jako vítězové. Město na Temži představuje tak komplikovaný legislativní terén, že i procházka po minovém poli by vám možná byla milejší. Jak to?
)
Zatímco v Česku se vám v dotčených oblastech vejde návodný regulativ na jednu stránku formátu A4, Londýn by vám na ten samý formát stěží stačil vyjmenovat názvy jednotlivých kapitol.
Londýnské regulativy mají podobu mnohosvazkového knižního vydání, v němž se celé jednotlivé knihy věnují konkrétním čtvrtím a ulicím. Z nichž každá ta čtvrť nebo ulice má docela podobné ale vlastně odlišné podmínky.
Londýn je přitom posetý památkovými zónami. V nichž je třeba naplňovat požadavky na specifickou barvu cihel a typ oken. Dovybavovat novostavbu často musíte historicky certifikovanými replikami, abyste se trefili do gusta úředníků. O instalaci satelitních antén si pochopitelně můžete nechat jen zdát.
Památkáři přitom velmi ostře posuzují, jaké úpravy chcete dělat v blízkosti chráněných staveb. Pokud zrovna na vaší ulici, byť o půl míle dál, stojí kostel, tak máte s vlastní kreativitou při přestavbě docela smůlu. Nezapomeňte ale ani na „zelené“ památkáře. Ochrana stromů je v City velmi silná.
I na soukromém pozemku nesmíte pokácet nebo výrazně ořezat strom bez povolení. Což často znamená umenšit zástavbu na parcele v prospěch stávající zeleně.
Sousedi, radnice i šlechta
A kdo že vám v Londýně může do projektu a schvalování stavby mluvit? Předně je to místní radnice a její plánovací úředník. Který jako první rozhoduje o tom, jestli se vůbec stavět něco bude. Tedy jestli vůbec radnice považuje za rozumné něco stavět. I když jste si už koupili stavební pozemek.
Po plánovacím úředníkovi se na vás slétnou jako supi takzvaní Design & Conservation Officers. Ti rozcupují váš projekt na kousky, a rozeberou ho do detailů. Od typu cihel až po tloušťku okenních rámů.
Že je to šílené si přestanete myslet až tehdy, kdy nastoupí těžká váha: státní památkáři z Historic England. Schvalovací pravomoci mají prakticky neomezené, a když nebudou chtít oni, nic na tom nezmůže váš soulad s radnicí. Specialitkou státních památkářů je londýnský bizár. To, co se odborně nazývá Chráněné průhledy (Protected Vistas).
)
Londýn totiž chrání nepřerušené výhledy na klíčové památky. Především tedy na Westminsterský palác a Tower. Ale těch pohledových linií je dohromady sedmadvacet a táhnou se z centra až na okraj. A pokud by váš malý domeček někde na předměstí nekorespondoval s kopulí katedrály sv. Pavla, byť ta stojí o celé kilometry dál, vaše stavba prostě vzniknout nemůže.
Mnohem větší trable vám mohou způsobit sousedé a obecně londýnská veřejnost. V Londýně je takový hlas ze sousedství extrémně silný. Radnice musí informovat obyvatele v celé čtvrti, že chcete stavět. A oni mají zákonnou lhůtu na své námitky. Pokud váš projekt vyvolá odpor, celé se to sejde na schůzi u plánovacího výboru. Kde o věci rozhodují radní volení těmi, kdo si na váš projekt stěžují. Jak to asi tak může dopadnout, že?
Další bariérou jsou tzv. Sousedské zdi. Britské specifikum, podle nějž se podle tzv. Party Wall Act z roku 1996 musíte u řadové zástavby vypořádat se sousedy a podepsat s nimi smlouvu, pokud se dotýkáte společné zdi anebo kopete základy blízko jejich základů. A vznikne-li rozpor, je třeba vyjádření nezávislých znalců. Které platíte ze svého.
)
Nemáme pro vás kanál, promiňte
Celé to procesí pak uzavírá Technická inspekce. Ta nezkoumá vzhled stavby, ale bezpečnostní normy. Statiku, izolaci a požární bezpečnost. Do jisté míry je vtipné, že Technická inspekce může zkritizovat památkářská hlediska projektu, a vy musíte začít zase znovu od začátku.
Své si taky k vašemu projektu mohou říct vodaři z Thames Water. Ti musí schválit napojení vaší stavby na historickou a často silně přetíženou kanalizační síť. A když není kapacita, máte smůlu.
A aby toho nebylo málo, v některých částech Londýna – například v Mayfair nebo Marylebone - vlastní rozsáhlé pozemky pod domy, nikoliv domy jako takové, staré šlechtické rody. Takže k souboru všech povolení a schválení musíte ještě doplnit „souhlas majitele panství“.
)
Jeden něco povolí, jiný zase zruší
To, že vám jeden londýnský úřad něco schválí, neznamená, že nějaký jiný úředník nezatáhne za „záchrannou brzdu“ tzv. článku č. 4, kterým vám mohou odebrat právo na „povolený rozvoj“ a zastavit celý schvalovací i stavební proces. Třeba jen proto, že jste si dovolili změnit dveře nebo formu nátěru. I na drobné opravy je tu potřeba komplexní schvalovací řízení. Anebo proto, že vaše stavba probíhá v nepovolených hodinách, ruší okolí a působí nevoli sousedů.
Razítko a názor může mít samotný Magistrát Londýna, i když se často nestává, že by se vyjadřovali k drobným rezidenčním projektům. Ti spíš vyškrtnou celé centrum z hlediska běžného silničního provozu, udělají z něj nízkoemisní zónu s nepovoleným vjezdem vozů se spalovacími motory. Což zase může fatálně prodražit a prodloužit proces vlastní stavby.
)
Když to tak porovnáte, přestavovat chalupu anebo budovat novostavbu rodinného domu kdesi na pomezí chráněné krajinné oblasti (CHKO) v Česku, to může být poměrně adrenalinové a srdeční tep zvyšující hobby. Proti tomu, s čemu byste ale čelili v Londýně, je to úplná brnkačka.
Zdroj: Wikipedia.org, London.gov.uk, hicksonwardle.com
