Nestává se to často, ale hlubiny internetu občas vydají nějaký návod, který má skutečně hloubku a je užitečný. Ale „objev“ v podobě receptu na domácí směs do dětského bublifuku k nim rozhodně patří.
Zhruba pět minut dětské radosti. Pak následuje výbuch neštěstí a poté už jen různě dlouhé nekončeno do momentu, kdy se tu hrůzu pokusíte nějak napravit. Neúspěšně, samozřejmě. Protože prostředek na mytí nádobí dohromady s vodou z kohoutku na tuhle havárii zkrátka nejsou odpovědí.
Následují nejspíš další dlouhé minuty, než a) doplníte náhradní roztok ze zásobníku b) vyhodíte celou tu nádheru z okna. A znovu, ani jedna z těch variant není v správně. Protože v případě a) se do pěti minut zopakuje už jednou popisovaný scénář, a varianta b) zraní duši dítěte. To nechcete.
)
Bublifuky jsou tu zkrátka nejspíš od toho, aby dělaly radost dětem, a taky proto, aby deptaly jejich rodiče. S tím, že rodiče vždycky nějak zapomenou na celé to drama kolem vylitého bublifuku - nebo se po čase nechají umluvit k pořízení dalšího - aby se to celé znovu zopakovalo.
Jen v rychlosti připomeneme slepé cesty vývoje: čím voňavější a nadýchanější pěna čisticího prostředku, tím menší a horší bubliny jsou. Další chybná větev bublifukového bádání? S vodou natočenou z kohoutku vážně nepochodíte. Je moc tvrdá.
Takže, jak vypadá složení toho správného lektvaru?
Tři základní suroviny k úspěchu
Začněte u toho nejobyčejnějšího a ničím neovoněného jaru na mytí nádobí. Žádný super-čisticí efekt, žádné enzymy, koncentráty, speciální formule pro lesklé nádobí a hygienickou čistotu. Chcete úplnou klasiku, ideálně pravěký jar verze 1.0. Prostě ten úplně nejobyčejnější a nejlacinější. Tvoří tři díly receptu.
Voda? Ano, ta tvoří deset dílů receptury. Ale pozor, vynechejte vodu kohoutkovou. Chcete vodu destilovanou. Možná to uhrajete, pokud doma máte vodu velmi měkkou (s pH hraničně k a pod 6,5). Ale radši to neriskujte. Tvrdá voda znamená, že bubliny praskají.
)
Ostatně, pětilitrový kanystřík s destilkou vás s cenou 75 korun nezruinuje. A celému bublinovému kouzlu napomáhá ještě poslední „tajná“ přísada. Glycerin, respektive Glycerol 85 %. Půl litru, aby se to nepletlo, opět za 75,- korun. Toho je v receptu jeden díl. Je tam od toho, aby zvýšil soudržnost směsi.
Ale co s tím vším dohromady? Teď to začne být zajímavé.
Ono to totiž nestačí jen smíchat. K důslednému promísení je třeba to prohřát. Takže to nějaké uzavíratelné čisté sklenice – prosím opravdu čisté, rozhodně bez nějakého navinulého zápachu od okurek – nalijte ve správném poměru trojici surovin, zašroubujte… a v hrnci s vodou nechte zahřát na teplotu přibližně 80° C.
Určitě nevařit, určitě nesterilizovat. Po tomhle zahřátí už jen stačí, aby směs odstála, vychladla. Dopřejte jí čas alespoň do dalšího dne. A to je všechno, máte hotovo. Váš první lektvar na dětskou radost, domácí recept na směs do bublifuků, je hotový.
)
Profíkům pomůže cukr i sirup
Dlužno dodat, že nad takovým receptem by se profesionální bublináři jen pohrdavě ušklíbli. Protože oni si vyrábí své tajné směsi. S jejich recepty se pochopitelně nikde nechlubí. I když pár alternativních receptů už do světa také uniklo.
Jeden z nich počítá s 6 díly vody na jeden díl nearomatického tekutého mýdla, ke kterým se přidají dvě vrchovatě naplněné čajové lžičky cukru. Jiní to ještě vylepšují kukuřičným sirupem. Ne kvůli chuti, ale odolnosti bublin.
Pokud chcete být kreativní a originální, můžete svou domácí bublifukovou směs obarvit potravinářským barvivem. Vzniklé bubliny – v duhovém odlesku – pak mohou hrát domodra nebo dorůžova. Podle chuti.
A jaká že magie vlastně stojí za receptem na bubliny, co nepraskají? Má to vědecký základ. Voda sama o sobě má vysoké povrchové napětí, což znamená, že obyčejné vodní bubliny jsou malé a rychle prasknou. Po přidání mýdla nebo detergentu do vody se ovšem snižuje povrchové napětí, což umožňuje tvorbu větších bublin. Glycerin či kukuřičný sirup pomáhají bublinám vydržet déle, protože zpomalují evaporaci, odpařování, která způsobuje prasknutí.
Zdroj: BBCgoodfood.com, SpruceCrafts.com, verywellfamily.com, wikipedia.org
