Syndrom Dětí z Bullerbynu. Něco, co Švédy opravdu štve na Němcích

Jen si vzpomeňte: šest dětí, Lisa, její bratři Lasse a Bosse, sestry Anna a Britta a jejich kamarád Olle, Děti z Bullerbynu, zažívající zábavné příhody na švédském venkově. Literární klasika. A taky zidealizovaný a přeslazený obraz Švédska. Který se skrze zmíněné knihy hluboce zapsal do podvědomí dětských čtenářů po celém světě. Dětských čtenářů, kteří poté, co dorostli v dospěláky, se už neobtěžovali dál zjišťovat, jak se to vlastně s tou švédskou idylkou má.

Prostě si z hezky napsaných knih odnesli jen ty pozitivní asociace. Stereotypní obraz Švédska, kde se bydlí v dřevěných domech s fasádami natřenými načerveno, v zemi s průzračně čistými jezery, zelenými lesy, losy, blonďáky. V zemi, kde každý den končí nádhernými západy slunce s červánky, a kde žijí nesmírně šťastní, spokojení a moudří lidé.

Což není nutně nepravda a taky to dnes není ten hlavní akcent skandinávské země.

Je to spíš hodně přikrášlený a hezky zarámovaný obrázek. Něco jako naše ladovská zima, kterou už taky nepamatujeme, a jen si ji jako prosincovou pohádku chováme v podvědomí, jako představu o tom, jak to má vlastně ideálně vypadat. Ovšem v případě bullerbünského syndromu jsou ty nahodilé představy o švédském venkově za hranou normálnosti.

Z  kýčovitých představ o Švédsku se totiž zrodila dalece tradovaná nepravda, která už svým na sílu tlačeným sentimentem docela vadí i samotným Švédům.

Proč Švédům vadí, když je ostatní vnímají optikou dětské knížky z roku 1947? Například proto, že to vyprávění kdysi určené dětem dnes odvádí pozornost od reality. Dnešní Švédsko čelí vážným sociálním problémům, jako je kriminalita gangů, sociální vyloučení na předměstích anebo politická polarizace. A do toho najednou přijedou cizinci, kteří tak nějak očekávají, že ta pohádková knižní realita pořád funguje.

Pro Švédy je frustrující, když jsou pořád vnímáni pouze prizmatem nostalgické minulosti, což jim brání v otevřené přeshraniční debatě o současných výzvách. Ale co naplat, když jsou svým okolím chápáni jako naivní, spokojená a pohodová společnost. V roce 2007 o tom jistý Berthold Franke z Goethe-Institutu ve Stockholmu napsal sérii statí. Popsal fenomén bullerbünského syndromu, a tento termín byl dokonce zařazen místními švédskými slovníkopisci mezi „Nová slova měsíce“.

Švéd by si třeba s Němcem rád solidně povykládal o energetice, ale Horst na dovolené myslí jen na to, jak bude běhat po louce, lézt po stromech a pak blaženě skočí do studeného jezírka. Protože – četl o tom kdysi v knížce – takhle přeci ve Švédsku skotačí pořád, ne?

Němce nezmiňujeme náhodou. Švédi se totiž shodují na tom, že nejvíce náchylní jsou k Syndromu Bullerbynu právě německy hovořící národy, a tedy konkrétně nejvíc pak Němci.

Dopady bullerbünského syndromu na německé výletníky jsou rozmanité. Jedním ze symptomů je tzv. Falu-rödfärg mánie. Němečtí turisté masivně vyhledávají ubytování výhradně v typických dřevěných domcích natřených tradiční tmavě červenou barvou (Falu rödfärg), stojících na březích jezer. Vyžadují přitom absolutní izolaci od moderní civilizace. Pokud takové bydlení nemáte, jiné jim nenabízejte. Nechtějí.

Většina Švédů dnes žije v moderních městských bytech, a tyhle „chaty“ u jezer si drží prakticky jen kvůli německým turistům. Turistům, kteří chtějí věřit, že na dovolenou přijeli do země losů a usměvavých blonďáků. A skutečnost, že švédská společnost je dnes silně multikulturní, do jejich romantické představy vůbec nezapadá. Němci si rovněž představují, že život ve Švédsku, to je jedna velká fika.

Fika je taková švédská verze italské siesty anebo anglického čaje o páté. Jen tedy, ve skandinávském podání je společná rodinná pauzička na kafíčko, kakao a skořicového šneka. A Němci nelibě nesou, že ve Švédsku práce nekončí ve čtyři odpoledne, a když rodiče dorazí domů, chtějí si odfrknout, a ne vysedávat s dětmi (které si předtím dvě hodiny bezstarostně měly hrát venku) u přeslazeného menu.

Němci se do Švédska stěhují za jakýmsi „ztraceným rájem“. Útěkem před jejich přelidněnou a industrializovanou střední Evropou. A jsou pak šokováni realitou. Vysokými životními náklady, přeplněnými školkami ve městech, chladnější a uzavřenější povahou Švédů a také sociálními problémy v ghettech na okrajích velkých měst jako Malmö nebo Stockholm.

Dávají Švédsku špatné hodnocení v recenzích, protože nebylo takové, jaké si ho vysnili.

Bullerbü-Syndrom u nich jde tak daleko, že se pokouší Švédy poučovat o tom, jak se správně „švédsky“ má žít. A když odejdou s nepořízenou, snaží se pak vytvářet v Německu své vlastní vizuální verze švédské kultury. V Německu například vznikají letoviska, resorty sloužící speciálně rodinným dovoleným. S červenými dřevěnými domky k ubytování, s parkově udržovanou krajinkou, kde nechybí louky a koupací jezírka. Je to skanzen, vykradené Švédsko. A Švédy to netěší.

Jinak ta síla bullerbünského syndromu sahá dalece za hranice Evropy. Zidealizovaný kousek Švédska si pro sebe například postavili v japonském Tóbetsu, na ostrově Hokkaido. Je to vesnice jako z Bullerbynu. Přičemž tristní je i to, že z nedostatku přirozeně blond lidí tamní personál zahrnuje převážně přestěhované Němce, kteří před Japonci „hrají“ Švédy. Je to poblázněné, že?

Trochu to připomíná nikým dosud nepojmenovaný syndrom jihomoravský. Takový ten dojem, jak se ulice malebných vesniček běžně plní krojovanými šohaji, všichni tamní obyvatelé jsou od přírody srdeční anebo přinejmenším mile bodří, a každý pod Pálavou má permanentně alespoň dvě promile v žíle, protože nic jiného než víno se tam neřeší. Když do jihomoravské enklávy zabloudí cykloturisté, čekají, že vstupují do povídek od Zdeňka Galušky „Slovácko sa nesúdí“. A prozření pak bolí.

Naštěstí to nejde tak daleko, jako bullerbünský syndrom u Němců, kterým deptají Švédy. Nicméně jako lokalizovaný fenomén rozhodně za pozornost stojí.

Se Švédy se přitom nevyplatí si zahrávat. Sice moderní bytový design obohatili o slovíčka jako mysig (útulný, pohodlný) nebo fredagsmys (pocit páteční pohody), ale k tomu patří i švédské lagom. Tedy „všeho s mírou“. A když se jednou tihle skandinávští pohodoví medvídci rozzlobí, umí projít celou Evropou a vyplenit klidně i Pražský hrad. Už to jednou dokázali. Takže pozor na bullerbünský syndrom.

Zdroj: norrmagazin.de, Wikipedia.org, MyModernMet.com, sydsvenskan.se