Některé mýty se rády vracejí jako bumerang. Třeba ten o tom, že bytovou krizi lze vyřešit znárodňováním, vyvlastňováním a unifikovanou výstavbou. Jenže historie nabízí i jiné, méně zavrženíhodné příklady. Jeden z nich pochází ze Spojených států, z časů první světové války. A ukazuje, že i masivní bytovou krizi lze řešit bez králíkáren a nátlaku. A překvapivě elegantně.
Dvouocasého lva aby jeden při návštěvě afrického safari pohledal. Příběh o Bruncvíkovi, který té nezvykle vybavené šelmě pomohl, je totiž jen pověstí. A nikdo asi nerozporuje, že podobných mýtů a bájí je kolem nás spousta. Některé jsou milé a vysvětlující, jako ty od Jiráska, jiné spíše únavné. Té o tom, jak komunisté údajně vyřešili bytovou krizi, a že to není zrovna dobrou inspirací pro dnešek, jsme se věnovali loni v září. Teď na ni navážeme v trochu jiném duchu.
Inspirativním příběhem z minulého století. O tom jak se bytová krize řešila v druhé dekádě 20. století ve Spojených státech amerických.
Protože, světe div se, i tam se potýkali s bytovou krizí. A co je ještě s podivem? Fakt, že to zvládli bez zabavování a vyvlastňování již existujících nemovitostí. Tedy jinak, než to dělali komunisté u nás. Potažmo že se obešli bez rychlené výstavby paneláků a králíkáren. A aby toho údivu nebylo málo, do trojice, zvládli se s tím v USA vypořádat tak, že místo anonymních ghett a odpudivých sociálních bytů dali vzniknout opravdu hezkým a vkusným rodinným domům.
Vezme to postupně.
)
)
)
)
Válka začíná doma. Bydlením
V dubnu 1917, po vstupu USA do I. světové války, pochopily poměrně rychle tamní federální autority, že bitvy se sice vedou kdesi na frontě, ale samotná válka se vyhrává v zázemí. Průmyslem, masovou produkcí. Výroba nových lodí, vozidel a zbraní si žádala enormní nasazení. Nové fabriky, ocelárny, loděnice a muniční továrny rostly jako houby po dešti. Přepnout z nuly na sto, proměnit efektivně mírový průmysl na válečný, ovšem nebylo jen tak.
Neobešlo se to bez pracovních sil, které se ovšem nenacházely nutně tam, kde se rozšiřovaly výrobní závody. K tomu, aby Státy uzbrojily své protivníky, bylo třeba na domácí půdě mobilizovat všechny potenciální pracovníky, zaměstnance. A motivovat je k přestěhování za prací do míst, kde už byla průmyslová výroba aktivní. Což se neobešlo bez vytvoření nabídky slušného bydlení.
I když to v kontextu zákopové války probíhající kdesi v Evropě zní docela odloučeně, mimo přímočaré smýšlení, ta trasa k vítězství byla dobře vykolíkovaná přes domácí průmysl továren. A začínala kvalitní nabídkou bydlení. Tak to totiž v demokraciích, kde nemůžete jen tak masy lidí převelet a nuceně sestěhovat, většinou funguje.
Ve Státech potřebovali, aby čtyři miliony strojařů, montérů, dílenských techniků a inženýrů (a dalších 5 - 6 milionů lidí, navázaných na válečnou produkci nepřímo) změnilo svou adresu a přesunulo se tam, kde jejich práce byla pro válečné úsilí zapotřebí. A kde pro ně zatím neexistovalo dostupné bydlení.
Vzniklá masivní vnitrostátní migrace pak byla hlavní příčinou bytové krize. Stavu, kdy ne že by nebylo bytů – jen nebyly k dostání tam, kde byly zrovna zapotřebí.
Bytová krize se neřeší škudlením
Právě proto se ústředním bodem plánů Národní obrany stalo zajištění rezidenčních příležitostí a infrastruktury. Kongres 16. května 1918 podpořil prezidenta Woodrowa Wilsona, a pro pracovníky v průmyslu, tom nezbytném pro národní obranu, bylo ze státní kasy uvolněno 2,3 miliardy dolarů.
Jen pro hrubou představu o tom, jak vážně to s tím bydlením tenkrát mysleli: uvedená suma by dnes byla, přepočítána, ekvivalentem 1 025 miliard korun. Tedy více než jednoho bilionu korun. Dnes by to byla menší polovina celonárodního rozpočtu Česka, tenkrát to byla menší desetina federálního rozpočtu USA.
Zkrátka ohromný balík peněz. Který byl v rekordně krátkém čase zužitkován do osmdesáti velkých stavebních projektů a desítek menších. Napříč celými Státy. Co se stavělo? Nejen nové čtvrti, ale i celá sídla. Nová města pro potenciální zaměstnance továren.
Menší projekty, v měřítku čtvrtí, zahrnovaly desítky nových domů. Ty zásadní a velké projekty, například Cradock poblíž Norfolku ve Virginii, byl rozplánován na pozemku o rozloze 310 akrů, přičemž zahrnoval více než 800 samostatně stojících domů. A v Daytonu v Ohiu vznikla na rozloze 107 akrů komunita, která zahrnovala 175 samostatně stojících domů a více než 600 dvojdomků a řadových domů. Dohromady spolu se školami, obchody, komunitním centrem a parkem.
)
)
Stát jako gigantický developer
Nad tou masivní celonárodní výstavbou bděla U.S. Housing Corporation, Americká bytová korporace. Obří kolos, spolu-dozorovaný Williamem B. Wilsonem, v pořadí prvním vedoucím nově založeného Ministerstva práce. S tím, že se ona Americká bytová korporace velmi záhy v rámci tohoto odvážného federálního experimentu v oblasti bydlení stala tím největším developerem v celých Spojených státech amerických.
Pod jejich taktovkou získávala docela novou podobu sídla jako Aberdeen v Marylandu, Bremerton ve Washingtonu, Bethlehem v Pensylvánii, Watertown v New Yorku, případně řada nových čtvrtí v New Orleans.
Příležitosti k novému bydlení, léčící bytovou krizi, vznikaly v dvouletém realizačním horizontu po desítkách tisíc. Protože, znovu připomeneme, válku v zámoří měl vyhrát domácí průmysl. A ten se neobešel bez pracovních sil. Které bylo potřeba motivovat k začlenění do toho správného a pro válečné úsilí potřebného průmyslu slušným bydlením.
Ty opakované zmínky o slušném bydlení tu nejsou náhodou.
Protože vytvářené příležitosti k bydlení měly být opravdu motivační, lákavé. Americká bytová korporace nebudovala natěsnané dělnické ubytovny, barákové kolonie anebo k nebi se zvedající věžáky. Kdepak. Zaměstnávala celé čety profesionálních architektů, plánovačů a stavebních a krajinných inženýrů, kteří se soustředili na vytváření nových komunit. Takových, které nebyly jen „funkčním přístřeškem“, ale byly vzhledné. Krásné.
)
)
Domy, ve kterých chcete bydlet
Tvůrci stavebních projektů silně čerpali z myšlenek britského hnutí Garden City. Plánovací filozofie z konce 19. století, která kladla důraz na nízkou hustotu osídlení, vyšší integraci otevřených prostor a všeobecnou rovnováhu mezi zastavěným a přírodním prostředím.
Důležité je, že místo pouhého vytváření komplexů bytových jednotek, se zaměřili na výstavbu rodinných a malých vícegeneračních bytových domů. Tento přístup odrážel přesvědčení, že vlastnictví nemovitostí by mohlo posílit odpovědnost komunity a sociální stabilitu. Ačkoli rozsah práce Bytové korporace byl v podstatě celonárodní, každá plánovaná komunita zohledňovala regionální růst a místní architektonické styly. Nejelo se podle jednotného mustru, nestavěly se totožné krabice.
Inženýři často stavěli ulice, které se přizpůsobovaly přírodní krajině. Domy od sebe rozmístili, aby maximalizovali světlo, vzduch a soukromí, a s upravenými dvorky. Žádný obyvatel nežil daleko od zeleně.
Například v Quincy v Massachusetts vznikla čtvrť s 236 domy navrženými převážně v koloniálním stylu, jejíž obyvatelé měli pracovat v nedaleké loděnici Fore River Shipyard. Projekt byl navržen tak, aby maximalizoval krajinné výhledy, zelené plochy a přístup k nábřeží, a zároveň zachoval hustotu zástavby prostřednictvím kompaktního designu ulic a pozemků.
Na ostrově Mare Island v Kalifornii umístili inženýři z Americké bytové korporace pozemek na poměrně strmý svah poblíž námořní základny. Nevadilo jim to. Místo zploštění terénu a bagrování tu designéři pracovali se svahem, vytvořili mile klikaté silnice a řadové pozemky, které zachovaly výhledy a minimalizovaly erozi. Komunitu s dvěma stovkami rodinných domů doplnila škola, obchody, parky a komunitní centra.
)
)
Kvalita a funkční standard
Ze všech realizovaných projektů byla patrná snaha „udělat to dobře“. Stavbě zpravidla předcházelo budování kanalizačních a vodovodních systémů, které úplně k samozřejmostem tehdy ještě nepatřily. Důraz na detail se přenášel i dovnitř interiéru domů. Architekti experimentovali s efektivním uspořádáním interiérů a prostorově úsporným vybavením, včetně skládacích postelí a vestavěných kuchyňských koutů. Některé z těchto inovací pocházely od soukromých společností, které program vnímaly jako platformu pro demonstraci nových technologií bydlení.
Aby Americká bytová korporace zvládla celý rozsah, publikovala soubor plánovacích a designových standardů. Vůbec poprvé ve Spojených státech. Tyto manuály pokrývaly vše od konfigurace bloků a šířky ulic, až po normovaná svítidla a pokyny pro veřejnou výsadbu stromů. Standardy kladly důraz na funkčnost, estetiku a dlouhodobou obyvatelnost.
)
)
Mnoho z těch plánovacích norem - hierarchie ulic, odsazení pozemků a zónování se smíšeným využitím - je ve Státech používáno dodnes. Byť bylo poprvé otestováno praxí při výstavbě těchto komunit v době války.
Dál už to můžeme vzít jako z rychlíku.
Strategie k vítězství ve válce v zámoří, která započala docela netradičně výstavbou nových domů, totiž evidentně zabrala. Průmysl skutečně frontu zdrtil, protože se mohl opřít o schopné a výkonné pracovní síly. Zaměstnance, kteří – bez nějakého nátlaku a nucení - velmi ochotně změnili svou adresu za lepší bydlení v blízkosti pro válečné úsilí tolik perspektivní práce.
)
)
Kolik to vlastně stálo?
Škarohlídi by pochopitelně mohli hledat chyby na tom, jak Američané pod vlivem prezidenta Wilsona vytunelovali svůj celonárodní rozpočet pro nějaké developerské dobrodružství.
Jenže federální vláda na tomhle dobrodružství nakonec moc netratila. Během války sice pronajímala tyto domy dělníkům za příjemně regulované sazby, které byly navrženy tak, aby pokrývaly náklady na údržbu. Ale po válce začala vláda tyto domy odprodávat.
S tím, že jejich zabydlení nájemníci dostali nabídku k odkupu jako první. A rovněž, že Americká bytová korporace to vedla v režimu rozpočtové přiměřenosti. Nabídla nájemníkům velmi férové splátkové kalendáře. Po přibližně deseti letech tak byl „státní dluh bytového rozvoje z minulosti“ prakticky dorovnán.
Přesněji řečeno, americká vláda prodělala jen nějakých 100 milionů dolarů (tedy ekvivalent našim 47,7 miliardám). Je ovšem třeba brát zřetel na to, že těch „prodělaných“ 100 milionů dolarů se počítalo z 2,3 miliard dolarů. A to je ve výsledku víc než lichotivá bilance za to, že poskytnete velmi solidní bydlení milionům lidí. Americký model řešení bytové krize z I. světové války byl skutečně radikální, ale rozhodně na něm nikdo netratil. Dílem proto, že žádný z těch domů nebyl nějakou králíkárnou anebo nehezkým bydlením. Na své ceně ty domy neztratily nic.
Zdroj: ČeskéStavby.cz, TheConversation.com, web.MIT.edu, rickmansworthherts.com, history.state.gov, DOL.gov
