1.1. Technická zařízení domu

Technická zařízení domu
Obecně se používá výraz Technická Zařízení Budov (TZB), ta zahrnují skupinu všech činností, podílejících se na stavu vnitřního prostředí domu, včetně funkčního i uživatelského standardu. Bez technických zařízení samozřejmě není stavba stavbou. Nemohli bychom si uvnitř napustit vodu, umýt se, dojít si na toaletu, ohřát se či udržovat vhodné klima interiéru. Těžko bychom si i uvařili, nemluvě o uložení či odvodu odpadů a srážkové vody.

Dnes už do TZB patří nejen kanalizace, vodovod, plynovod, vedení elektřiny a vytápění, ale i centrální vysavače, tepelná čerpadla a klimatizace. Samozřejmě jsou technická zařízení objektu součástí projektové dokumentace, což je dáno zákonem č. 360/1992 (stanoví podmínky pro zpracování dokumentace). Projektovou dokumentaci zpracovávají projektanti, dodávku a realizaci sítí zase zajišťují specializované firmy. Platí, že už zpočátku a v předstihu je nutné vyřešit nároky na prostor a vůbec veškeré požadavky technického vybavení budov.

Nedejte na rady všeumělů, kteří se do projektu snaží zabudovat i technická zařízení, aniž by znali aktuální normy. Stejně tak je velmi nevhodné a později se prodraží, pokud byste z důvodu jakýchsi úspor chtěli projektování technických zařízení budovy obejít, vynechat či minimalizovat. Jde o plíce, srdce, játra a trávicí soustavu objektu.

V předchozím dílu seriálu jsme se věnovali základové desce domu a už tam byla nutná zmínka o vyvedení sítí, ležaté kanalizaci a vůbec přípravě na technické zařízení našeho nového domu. Věnujme se tedy tomuto tématu bod po bodu.

Kanalizace vnější a vnitřní
Kanalizaci rozeznáváme venkovní a vnitřní. Venkovní kanalizaci tvoří soustava takzvaných stokových sítí pro veřejnost a kanalizačních přípojek (dle zákona č. 274/2001 Sb. a ČSN 75 6101). Vnitřní kanalizace je kanalizace ve vlastnictví vlastníka objektu (dle vyhlášky č. 137/1998 Sb., ČSN EN 12056-1 – 5 a ČSN 75 6760).

Materiály pro kanalizace
Kanalizační potrubí se realizuje z materiálů plastových a neplastových. Do neplastových řadíme ocel, litinu a olovo (kovy) a kameninu, vláknocement a beton (nekovové materiály). Tyto materiály se nejčastěji používají pro kanalizaci vnější (venkovní). Pro kanalizaci vnitřní nejčastěji používáme plasty a pokud ne, používá se hlavně litina a kamenina, jelikož tyto dva materiály mají minimální teplotní roztažnost a mnohaletou trvanlivost. Ta je však podmíněna výrobcem, výrobky musí být kvalitní. Oproti potrubím z plastu však tyto materiály mají mnohem větší hmotnost a také větší pracnost při spojování jednotlivých dílů (hrdlo + provazec + zálivka), pokud nejsou použité moderní roury, které mají hrdlové či bezhrdlové spoje těsněné těsnícím kroužkem.

Z plastových materiálů nejčastěji používáme PVC (polyvinylchlorid), PE (polyetylen), PP (polypropylen) a ABS (terpolymer akrylonitril-butadien-styren). Pokud se pro venkovní kanalizaci použijí plasty, konkrétně do kanalizačních stok velkých průměrů, použijeme nejčastěji polyesterové pryskyřice, plněné skelnými vlákny (GPR, GFK). U vnitřních rozvodů, které nás v seriálu zajímají nejvíc, použijeme nejčastěji PVC, PP a PE. Plastová potrubí odolávají korozi a inkrustaci, snadno se montují a jsou lehká. Nevýhodou je jejich malé tlumení hluku, proto se používají i speciální zvukově izolační potrubí z ABS. Dalšími nevýhodami jsou velká teplotní délková roztažnost spojená s malou odolností proti požáru.

Odpadní vody
Odpadní vody se dělí na splaškové (odpad z kuchyně, koupelny, záchodu, bidetu, pisoáru, …), dešťové (veškerá voda, co odtéká ze střech, komunikací a jiných odvodňovacích systémů a ploch) a další (průmyslové, infekční, …). Splaškové vody jsou obecně ty vody, které jsou kontaminované látkami biologického či chemického původu a nesmí se před vyčištěním volně vypouštět do přírody, aby nepoškodily podzemní vody či vodní toky a plochy.

Kanalizace pro veřejnost
Můžeme-li svůj dům napojit na kanalizaci pro veřejnou potřebu, máme vyhráno. Jednodušší forma odvodnění objektu neexistuje, a proto je vhodné na tuto kanalizaci napojit všechny objekty, u kterých je to vůbec technicky možné a kde odpovídá i kapacita stokové sítě. Dle zákona č. 274/2001 Sb. Je kanalizace pro veřejnou potřebu souborem staveb a zařízení, která zahrnují kanalizační stoky, které odvádějí odpadní a srážkové vody, a to včetně čistíren odpadních vod. Vždy jde o vodní dílo, které podléhá vodoprávnímu úřadu. Veřejnou kanalizaci vlastní buď obce, nebo je jejich provozování obcemi svěřeno soukromým firmám.

Veřejné kanalizační stokové sítě jsou budované buď jako jednotné, nebo oddělené. Jednotné sítě odvádějí zároveň vodu splaškovou i srážkovou až do čistírny odpadních vod. Oddělené kanalizační sítě odvádějí dešťové a splaškové vody odděleně. Pro každou z těchto vod je vedeno samostatné potrubí a vody pak navzájem nelze míchat. Jelikož je venkovní kanalizační systém někým spravován, opravován, rozšiřován a je nutné i investovat a udržovat v provozu čističky odpadních vod, platí se za užívání této sítě takzvané STOČNÉ.

Vsakování
Pokud však v dané lokalitě kanalizace pro veřejnost vybudovaná není, je nutné likvidovat odpadní vody přímo na vlastním pozemku, na náklady majitele nemovitosti. Vodu dešťovou likvidujeme vsakováním. Je tedy svedena na vhodné místo pozemku, kde se vsakovat může. Je dokonce velmi vhodné, zůstane-li tato voda na pozemku, čili se na vhodném místě pozemku vsákne do země. Stejně tak je kromě vsakování vhodné vyřešit i způsob schraňování srážkových vod, které pak můžeme použít k zalévání záhonů s květinami, užitkovými rostlinami a k zalévání dřevin.

Odpadní jímky
Vodu splaškovou můžeme schraňovat pouze v nepropustných jímkách, které jsou pravidelně vyvážené (žumpy), případně můžeme zainvestovat do malé domovní čistírny odpadních vod (ČOV). Dříve se používaly i takzvané bilogické septiky, kde odpadní voda prochází fázemi usazování a vyhnívání a postupně je do přírody vypouštěna. Pro svou malou účinnost se však dnes tyto septiky už nepovolují. Běžně se s nimi ale nadále setkáme v dříve založených chatových oblastech a zahradních koloniích.

Po naplnění odpadní jímky (žumpy) její odpad vyveze fekální sběrný vůz. Jelikož se takový odvoz musí hradit, je nutné mít žumpu dostatečně dimenzovanou, jelikož nejdražší z celého úkonu je práce obsluhy a doprava. Vyplatí se proto, aby musel fekální vůz přijíždět v co nejmenší frekvenci.

ČOV
Malé biologické čističky odpadních vod jsou v nabídkách firem jako plastové nádrže s průměrem cca 1,5 m a veškeré potřebné zařízení pro čištění odpadních vod už v sobě mají instalované. Na nás už jen je přivést k čističce elektřinu a postavit jednoduchý stánek pro provzdušňovací kompresor. Účinnost takových biologických čistíren je až 95%, čemuž septik nemůže konkurovat. Vodu, která je takto pročištěna, pak lze vypouštět do takzvaných vodotečí či vsaků (vsakovat na svém pozemku), nebo ji můžeme akumulovat ve vsakovací jímce a používat k zalévání zahrady. Pokud bychom pak opravdu chtěli cyklus odpadních vod na svém pozemku uzavřít, můžeme vybudovat samostatné potrubí pro odpadní vody, ty ze vsakovací jímky odvádět na WC a použít ke splachování. Samozřejmě jde o dražší, ale velmi ekologické řešení.

Současná vnitřní domovní kanalizace
Vnitřní kanalizaci dělíme na svislé a ležaté svody (takzvaná ležatá kanalizace, která se pokládá hned po vylití základových spár) a připojovací potrubí od konkrétních zařizovacích předmětů (vany, dřezy, umyvadla, WC, bidety, pisoáry, pračky, myčky, sprchové kouty, …). Svislé svody se lidově (a nevhodně) také nazývají stoupačky. Ležatá kanalizace se pokládá po vylití základových spár a je velmi důležité, jak kvalitně je provedena. V případě porušení nám totiž může podmáčet základy domu. Zapomenout samozřejmě nelze ani na místa pro čištění a revizní šachty ležaté kanalizace. Vedení kanalizace by mělo být co nejjednodušší, bez zbytečně složitých detailů, kde by se nám potrubí mohlo ucpávat. Vedeme ji v jednoduchých tvarech a pokud možno v jedné nebo ve dvou rovinách.

Při realizaci se ve směru toku zásadně připojují větší trubky za menší, opačně to není možné. Veškeré průměry odpadních trubek vnitřního odpadního vedení jsou dané mezinárodními normami a označené písmeny DN a číslem, které označuje konkrétní průměr konkrétního druhu potrubí (v mm). Průměry připojovacího potrubí jsou závislé na celkovém počtu a druhu zařizovacích předmětů. V žádném případě nemůže být potrubí poddimenzované. Nejmenší průměr může mít připojovací potrubí k malému umyvadlu, konkrétně DN 40 (40 milimetrů). Odpady mají nejmenší průměr DN 70 a záchod musí mít minimálně DN 100 atd.

Zaroveň platí pravidlo, že vnitřní průměr svodových trubek má být oproti průměru odpadních trubek o stupeň větší. Pro vnitřní kanalizaci se dříve nejčastěji používané trubky z PVC spojují lepením, dnes však tento materiál nejčastěji nahrazuje tvrzený polypropylen (označený HT), vyznačující se šedou barvou. Ovšem pro ležaté vnitřní svody (ležatá kanalizace) se nadále nejčastěji používají trubky z tvrzeného PVC (označeného KG). Tyto trubky se spojují mechanickým zasouváním a spoje jsou izolované gumovým těsněním (tzv. O kroužky, umístěnými v drážkách hrdel). Teprve v posledních letech se začala používat a rozšířila se potrubí z vysokohustotního polyetylenu (HDPE). Tento materiál se spojuje bez hrdla a svařuje natupo (mechanické přírubové spoje, elektrospojky).

Vodovod
Odvod splaškové vody vnitřními kanalizačními rozvody by nám v dnešní době, když už do domu vodu od studny nenosíme ve vědrech, nebyl k ničemu, pokud bychom do stavby nepřivedli vodovod. Průměrná spotřeba vody na osobu a den dnes činí cca 150 litrů. Máme dvě možnosti, jak získat pitnou vodu, buď ze studny, nebo z vodovodního řádu. Pokud chceme využít služeb vlastní studny, je však dobré se napojit i na vodovodní řád, jelikož studna může vyschnout, což se poslední roky stává velmi často.

Vrtané či kopané studny
Studnu můžeme mít buď vrtanou, nebo kopanou. Vrtané studny mají průměr od 100 mm a voda se zde čerpá pomocí ponorných čerpadel z hloubky až několik desítek metrů. Kopané studny jsou mělčí a mají průměr cca 1 metr, ovšem hrozí zde znečištění vody či právě v sušším roce vyschnutí studny. Pokud však kopaná studna nevyschne, je momentální zásoba vody mnohem větší, než u studny vrtané. Pokud vsadíme na studnu, neobejdeme se bez domácí vodárny, složené z expanzní nádoby, tlakového spínače a pojistky (ta brání běhu nasucho). Až od domácí vodárny se pak voda rozvádí po domě.

Vodovodní přípojka
Vodovodníé přípojku provedeme navrtáním na uliční vodovodní řád a ukončíme vodoměrnou sestavou  hlavním uzávěrem vody. Hlavní uzávěr vody umístíme do vodoměrné šachty před dům, do chodby nebo do sklepa (u bytových domů bývá v přízemí, v prostorách, kam je umístěno i další technické zázemí). Jedině veřejný vodovod může zaručit nepřetržitou dodávku vody bez dlouhodobých výpadků. Jedinou nevýhodou vodovodního řádu je vodné a tedy cena za spotřebu vody, která se dnes každý rok zvyšuje a v závislosti na lokalitě činí 20,- až 25,- Kč / m³. Při napojení na vodovodní řád potřebujeme, aby se tlak vody v přípojce pohyboval v intencích 0,6 až 0,25 Mpa a ve vnitřních domovních rozvodech měl i u nejvzdálenějšího kohoutku hodnotu 0,05 Mpa. Proto je nutné změřit tlak vody v místě připojení na veřejný vodovodní řád.

Materiály pro vodovodní potrubí
Potrubí, kterým vodu do domu přivádíme, musí být umístěné v nezámrzné hloubce (0,8 m až 1 m pod terénem). Z materiálů se dnes pro vodovodní potrubí používají trubky z ocele, mědi či plastů. Ovšem ocel je pro svou cenu, pracnost, odolnost vůči korozi a hmotnost na ústupu. Navíc ocelové trubky časem následkem korozí i zarůstají.

Zato měď je materiál vhodný pro více médií, než jen vodovod (rozvod plynu, topení, …). Spojovat se musí pájením a postačí nám pro její větší odolnost tlaku i menší průměry trubek. Měď nezarůstá, nekoroduje a měděné potrubí vydrží i víc jak 70 let a to je co říct.

Dnes je ovšem i měď nahrazována, a to plasty. Snáz se s nimi pracuje, dají se ohýbat, jsou lehčí a levnější. Nejčastěji se pro vodovody používá polypropylen (PPR), který se spojuje svařováním, ovšem svařování, ale i tepelné ohýbání plastových trubek je velmi jednoduché a rychlé. Dalšími materiály jsou síťovaný polyethylen (VPE, PEX), který se spojuje mechanickými spojkami, je však dražší, dále chlorovaný polyvinylchlorid (C-PVC), který je ale křehký, nelze ohýbat a spojuje se lepením a nakonec nízko a vysoko hustotní polyethylen (LDPE a HDPE), ten se však využívá především pro venkovní rozvody, třeba pro zavlažovací systém.

Plastové vodovodní trubky se označují písmeny PN a číslem – hodnotou tlaku (v desetinásobku Mpa). Pro studenou vodu se používají (bez ohledu na materiál) tlakové řady trubek, označené PN 10 a pro vodu teplou (veřejný řád teplé vody, trubky vedoucí od zařízení, které nám vodu ohřívá) PN 20. Samozřejmě, že i studená voda snese trubky s větší hodnotou PN, ale je to neekonomické a tedy zbytečné.

Při instalaci vodovodu bychom neměli zapomenout ani na venkovní kohoutky, zda plánujeme zavlažovací systém a podobně. Je velmi důležité, aby i rozvod vody byl nedílnou součástí projektu a abychom před vylitím základové desky věděli, kde přesně má voda být do objektu přivedena a kam bude rozváděna. Při složitějších systémem, kdy budeme například ze vsakovací jímky napojené na ČOV vodu odvádět na záchod a tam ji používat pro splachování, bude naše příprava bednění pro vedení sítí před zalitím základové desky ještě složitější.

Plynovody
Plynoměr se osazuje do normované skříně hned za vstupem plynové přípojky na pozemek. Stejně tak hlavní uzávěr plynu (takzvaný HUP) a regulátor tlaku. Odsud plyn rozvádíme domovním plynovodem až ke spotřebičům (kotel, sporák, …). Před každým spotřebičem se přitom usazuje uzavírací ventil. Jinak vypadá rozvod v rodinných domech, jinak v domech bytových, kde plynoměry najdeme na chodbách, u vstupů či v bytových jádrech.

Podzemní vedení se dělá ze speciálních plastických hmot a vnitřní rozvody buďto ze svařovaných ocelových trubek nebo trubek z mědi. Na cestě na náš trh už však jsou i vícevrstvá plastohliníková a tvrzená celoplastová potrubí, která mají za cíl cenu za rozvod plynu snížit. Jejich instalace je totiž méně pracná a ušetříme tedy při instalaci na pracovní síle.

Dříve se plyn vedl jen po povrchu stěn, dnes je ale možné vedení vést i skrytě, ve zdech, ve vysekaných drážkách. Nesmíme však toto potrubí obezdívat. Pokud pak v budoucnu pro vnitřní rozvody použijeme vícevrstvá plastová potrubí, zdá se, že po zkušenostech zemí, kde už tyto systémy zavedly, bude plastové plynové potrubí vedené v podlaze a ve zdech, bez zazdění, instalované do vysekané spáry a omítnuté.

Zkapalněný plyn, propan-butan, je pak nejdražší variantou, jak dům vytápět. Je to mix propanu a butanu, skladovaný v tlakových nádobách. Zásobníky se umisťují buďto pod zem, nebo na povrch, kde však vůbec nepůsobí esteticky a hodí se víc k výrobním provozům, než rodinným domům. Zásobníky lze koupit či pronajmout a spotřebiče musí mít jiné trysky, než při spotřebě plynu zemního. Čili jedna komplikace za druhou a připočteme-li a zdůrazníme i velmi vysokou cenu, je vhodné tuto surovinu využít jen tam, kde není z nějakých důvodů možné topit elektřinou ani zemním plynem a nechceme vytápět pracně – tedy tuhými palivy.

Plyn však nevyužíváme jen k vytápění, lze jím ohřívat voda a samozřejmě lze využít při vaření a proto se nám plynová přípojka v domě, je-li to v konkrétní lokalitě možné, určitě hodí i přesto, že zrovna pro vytápění i ohřev vody jsme zvolili jinou variantu.

Pro přehled vám rozdělíme vyhrazená plynová zařízení. Toto rozdělení je platné dle vyhlášky č. 21/1979 Sb. a říká, že známe zařízení na výrobu a úpravu plynů (kategorie A), skladování a přepravu plynů (kategorie B), plnění nádob plyny (včetně tlakových stanic, kategorie C), zkapalňování a odpařování plynů (kategorie D), zvyšování a snižování tlaku plynů (kategorie E), rozvod plynů (kategorie F) a spotřebu plynů spalováním (kotel, sporák, zařízení pro ohřev vody, kategorie G). Přitom u rodinných domů se běžně setkáme s kategorií F a G, pokud jsme se nerozhodli pro propan-butan a nebudeme instalovat zásobníky.

Nakonec se po instalaci plynu do domu neobejdeme bez revizní zprávy.

Elektřina
Bez elektřiny se už opravdu neobejde snad žádný objekt. Je už jedno, zda rodinný dům, provoz, chalupa atd. Elektřina je dnes úplnou samozřejmostí a většina spotřebičů by bez ní prostě nefungovala. A to včetně kotlů na vytápění a podobně.

Dnes do našich staveb přivádíme střídavý elektrický proud 3*400/230 V. Jelikož je elektřina nebezpečná, nemá smysl pokoušet se o instalaci svépomocí. Před zalitím základové desky vyvedeme takzvané husí krky tam, kde chceme, aby do našeho domu elektrické rozvody vstoupily. A opět je nutné dbát, aby plánované rozvody odpovídaly údajům v projektu stavby.

Instalujeme-li v domě elektřinu, nevyhneme se po dokončení prací revizní zprávě, jelikož bez potvrzení bezpečnosti elektrických rozvodů dům ani nezkolaudujeme. V současnosti se už dávno ustoupilo od starých hliníkových vedení elektřiny, která byla jednoznačně nahrazena mědí. Hliník se totiž po čase vyhřeje a láme a jeho obecnými vlastnostmi jsou měkkost, křehkost, velká oxidace i odpor.

Samozřejmě se neobejdeme bez normované skříně, umístěné tak, aby byla snadno dostupná a tedy mimo interiér domu. Zde jsou umístěné hlavní jističe a odsud teprve je elektřina rozvedena až do domu. Vzhledem k tomu, že se však takzvaná kaplička s normovanou skříní dnes nejčastěji umisťuje zcela mimo dům a ideálně pak na hranici pozemku, nevyhneme se rozvodům od kapličky k domu, vnitřnímu rozvaděči s jističi a odsud až elektřinu rozvádíme po celém objektu.

Vytápění
I když jsme teprve na začátku stavby, zapomenout bychom neměli ani na vytápění. Podle toho, o jakou jde dodávku tepla, vytápění rozlišujeme na lokální, ústřední a dálkové. Přitom nejjednodušíí je vytápění lokální, kdy je zdroj tepla ve vytápěné místnosti a zároveň je i topným tělesem. Pro takové vytápění nepotřebujeme velkou přípravu. Kamna na tuhá paliva předpokládají komín, elektrické vytápění odpovídající jištění a samozřejmě také podmínky smlouvy s energetickou společností, wavky přípojku plynu atd. Dalšími formami lokálního vytápění jsou konvektory, halogenové zářiče, elektrické podlahové vytápění, naftová kamna, krbová kamna, krby a kamna kachlová a pece a také různé alternativní formy topidel.

Většinou se však v rodinných domcích setkáme s vytápěním ústředním. V takovém případě vytápí jeden (ale i více) zdroj a teplo je po celém domě rozváděno. Na rozdíl od elektrického podlahového vytápění řadíme mezi vytápění ústřední i teplovodní podlahové topení. Zdrojů a médií pro ústřední vytápění je však mnoho. Ústředně lze dům vytápět elektřinou, plynem, tuhými palivy, ale i palivy kapalnými, palivy ekologickými (peletky, biomasa, …) a tedy obnovitelnými zdroji, ovšem špičkou ledovce jsou takzvaná tepelná čerpadla včetně rekuperace, solární ohřev a fotovoltaické systémy.

Izolace spodní stavby
Do izolací spodních staveb řadíme ochranu před zemní vlhkostí, ochranu proti radonu a v případě podsklepených domů, kde se předpokládá velký tlak podzemních vod, i ochranu proti tlakové vodě.

Hydroizolace – ochrana před zemní vlhkostí
Základní technologii ochrany před zemní vlhkostí tvoří souvislé a neporušené izolační vrstvy. Na suchý a rovný povrch základové desky provedeme penetrační nátěr, na který natavujeme hydroizolační pásy. Používají se pásy asfaltové nebo pásy z takzvaných modifikovaných asfaltů, jejichž plasticitu zvyšuje přidaný díl kaučuku.

Jednotlivé druhy pásů začínají od těch nejzákladnějších, jejichž nosná vložka je tvořena hadrovou lepenkou (ty jsou i nejlevnější) – to ale jsou pouze izolace podpůrné. U hlavních izolačních pásů tvoří jejich nosnou vložku polystyrenové rouno či skelná tkanina. Zároveň s hydroizolací se však můžeme bránit i radonu, kdy kombinujeme hlavní hydroizolační vrstvu s ochranou protiradonovou. Podle rizika výskytu radonu se pak vybírá materiál a stavební úřad určí jeho tloušťku.

Ovšem jako náhražka svařovaných hydroizolačních pásů se dnes používají i mechanicky kotvené profilované nopové fólie či fólie z měkčeného PVC, kdy pak jako ochrana proti porušení vlastní hydroizolace poslouží geotextilie, kterých je více typů. Využívají se už však i hydroizolační stěrky, vyrobené na bitumenové či silikátové (krystalické) bázi.

Zásadní je u hydroizolace rozhodnutí, zda budeme izolovat základy domu, či zda izolaci povedeme mezi základovou deskou a nadzákladovými konstrukcemi. Co do technologické kázně je nakonec nejsložitější průchod izolací stěnami suterénu. Sice víme, že vnější izolace, která objede i celé základy, je sice o něco rozsáhlejší, často však jde o nejbezpečnější způsob, jak stavbu před zemní vlhkostí ochránit. Kde je však provedení hydroizolace nejsložitější, to jsou prostupy přípojek inženýrských sítí, které musí správně navazovat na vodorovnou izolaci (u podsklepených domů i svislou). A plní-li hydroizolace zároveň i funkci ochrany proti radonu, je technologická kázeň obzvlášť důležitá. Hydroizolaci je nakonec nutné ochránit betonovou mazaninou.

Hlavním důvodem, proč tuto izolaci provádíme, je nutnost zajistit co největší hydroizolační bezpečnost stavebních konstrukcí spodní stavby. Ty jsou v dalších krocích výstavby domu překryté dalšími vrstvami stavebních konstrukcí a pokud by hydroizolace nebyla provedena dobře, pozdější náklady do oprav by nás finančně velmi zatížily. Důležitá je ale i následná ochrana již realizované hydroizolace spodní stavby před vlivy následné výstavby, proto je třeba dokončenou hydroizolaci ochránit mazaninou. Nejen totiž špatná aplikace izolačních pásů či jiných materiálů, ale i možné porušení těchto pásů při následné výstavbě mohou být problémem. To platí i pro izolaci proti radonu. Hydroizolaci proto důsledně kontrolujeme jak při jejím samotném provádění, tak při následné výstavbě, ale i v průběhu životnosti stavby.

Ochrana před radonem
S pojmem radon se setkáme už při výběru pozemku. Radonové zatížení je totiž závislé na geologických podmínkách lokality. Způsob ochrany před radonem je pak už součástí dokumentace.

Zjištění radonu v podloží je naprosto nezbytné, jelikož unikání nadměrného množství radonu do stavby (stačí jedna prasklina v základové desce) působí na lidské tělo karcinogenně a jednotliví členové domácnosti by následně mohli onemocnět. Radon je totiž radioaktivní plyn. Vzniká samovolným rozpadem radia vzniklého přeměnou uranu. V přírodě se veškeré tyto radioaktivní elementy vyskytují v zemině, horninách, ale i ve vodě. I půda pak obsahuje vzduch a díky půdnímu vzduchu se tak radon dostává až k naší stavbě.

V lokalitách s nízkým stupněm výskytu radonu můžeme stavět bez jakýchkoli komplikací i ochrany, postačí nám hydroizolace, ovšem už u střední kategorie radonového rizika parcely musíme provést takzvanou jednostupňovou ochranu. Izolací proti radonu známe celou řadu. Jsou to pásy z oxidovaného či kaučukem modifikovaného asfaltu (SBF pásy), nebo pásy s hliníkovou fólií, fólie na bázi PE, PVC, PEHD, nopové fólie a stěrkové a nátěrové hmoty. Nátěrové hmoty se ale většinou používají k nátěrům stropů suterénních prostor podsklepených objektů.

Pokud chceme, aby bylo protiradonové opatření dostatečné, musíme ochránit všechny konstrukce, které jsou v přímém kontaktu se zeminou. Přitom běžně platí pravidlo, že protiradonová izolace zároveň plní i roli izolace proti zemní vlhkosti. V žádném případě není možné, aby radonovou izolaci nahradil jakýkoli druh betonu.

Pokud však odborník na tuto problematiku při měření zjistí, že množství radonu, obsaženého v odebraných půdních vzorcích, je velmi vysoké, provádí se takzvaná dvoustupňová ochrana. Tady už nestačí jen ochrana fólií, ale je zároveň nutné odvětrat podloží pod základovou deskou domu (druhý stupeň ochrany). I zde existuje více způsobů ochrany. Můžeme například do vrstvy štěrku, který je zhutněný mezi základovými pásy, položit drenážní odvětrání z perforovaných trubek, které vyvedeme zpod základů a ukončíme nad terénem na fasádě domu mřížkou z umělé hmoty. Přitom větší část trubek položíme ve směru převládajících větrů (to závisí na lokalitě). Také je však možné položit do štěrku drenážní trubky paprskovitě a připojit na odvětrávací komín, který bude vyveden až nad střechu. Do potrubí dokonce můžeme položit ventilátor, který zvýší intenzitu provětrání.

Hlavně podtlak, koncentrace radonu v půdním vzduchu, propustnost vrstev půdy pod základy, těsnost základové konstrukce, to vše jsou faktory, které riziko proniknutí většího množství radonu do objektu ovlivňují.

Jednostupňovou ochranu také nazýváme ochranou pasivní, ochranu dvoustupňovou ochranou aktivní, kdy kombinujeme pasivní způsob ochrany izolacemi s výše zmíněným aktivním odvětráním. Aktivní ochrana však ještě může být představována pojmem rekuperace. Trvale pak odvětráváme místnosti pomocí ventilace v objektu instalované. Přitom do této ventilace zařadíme rekuperátor. Ten při stálém odvětrávání zamezí ztrátám tepla v objektu. Ovšem až takovou aktivní ochranu provádíme v již stojících objektech,  jsou radonem zamořené a speciální nátěr stropů suterénu prostě nestačí. Jde také o energeticky velmi náročnou ochranu.

Zajištění stanovení radonového indexu je ze stavebního zákona povinné a stavebnímu úřadu je nutné tyto výsledky předložit. Pokud je radonový index na našem pozemku nízký, máme štěstí (či jsme si lokalitu pečlivě vybrali), pokud je ovšem vyšší, musíme stavbu proti pronikání radonu z geologického podloží preventivně chránit. Podmínky, jak se proti radonu chránit, nám bez ohledu na to, jaké varianty ochrany už známe, stavební úřad stanoví v rozhodnutí o umístění stavby či ve stavebním povolení.

Konkrétní ochrana a izolační systém, případně i odvětrání, se navrhne na základě radonového indexu konkrétního pozemku, hydrogeologických a geotechnických poměrů pozemku a také stavební dispozice pozemku. Vypočte se tak i minimální tloušťka izolačního materiálu. Zvolené řešení nás zároveň chrání jak před pronikáním radonu do objektu, tak před průnikem půdní vody.