1.1. Základy

Základy
Základy přenášejí váhu domu na základovou půdu. U běžných, jednoduchých staveb rodinných domů, se standardně používají betonové či železobetonové základové pasy a základová deska. Výjimečně pak i takzvané piloty (sloupy pod plošnými základy). Ty přenášejí zatížení třením o okolní zeminu či se v dostatečně velké hloubce opírají o únosnější vrstvu zeminy. Pokud však stavíme na pozemku s velmi složitými geologickými poměry, budeme základy muset armovat (zlomy, rozdílné druhy a jakosti zeminy, …). A pokud stavbu podsklepujeme a pod pozemkem je příliš vysoká hladina spodních vod, musíme založit takzvanou vanu. Její konstrukce pak musí tlaku podzemní vody odolat. V případě objektů bez podsklepení (běžné menší novostavby rodinných domů) stavbu zakládáme do ´nezámrzné´ hloubky (80 až 100 cm) a šířka základu je závislá na geologickém průzkumu podloží a je stanovena projektem. Běžně však bývá 30 až 50 cm. Pokud ovšem stavíme v seismicky problémové lokalitě, může být šířka zakladů až 60 cm a i hlouka může být větší, než hloubka nezámrzná.

Plocha a hloubka založení
Plocha základů (půdorysný rozměr) je vždy neznatelně větší, než ložná plocha pro zdivo. Zatímco hloubka založení domu se liší v závislosti na podloží, do kterého dům zakládáme. Je nutné dbát, aby hloubka založení byla dostatečná a rovnoměrná. Mělká či nerovnoměrně hluboká základová spára bývá zdrojem největšího množství možných poruch, způsobených špatným založením. Hloubka založení je výškou měřenou od terénu k základové spáře. Setkáme se i se zásypem či násypem, kdy se zvýší úroveň základové spáry. Dnes, kdy základové spáry hloubíme zásadně stavební technikou (nikoli ručně), je ale po jejich vyhloubení naprosto zásadní pečlivé manuální dočištění, spojené zároveň s dodržením stability stěn (stěny spáry by se nám neměly provalit).

Základová spára
Základová spára je vlastně rovina, kde se konstrukce základů domu stýká se zeminou (po stržení orniční vrstvy vlastně hlušinou). Při hloubení základové spáry můžeme narazit na čtyři zásadní druhy podloží čili základové zeminy: zeminu skalní (nebo poloskalní), soudržnou, nesoudržnou a navážky. Zeminy skalní (poloskalní) mají pro založení základů vesměs velmi dobré vlastnosti a dochází zde k malým deformacím základů. Běžně však domy zakládáme do zeminy soudržné či nesoudržné, přitom mnohé jsou pro zakládání staveb bohužel i velmi nevhodné. S navážkami se setkáme na místech, která už byla dříve pro nějaké účely užívaná. Například v městské zástavbě či na ploše bývalých průmyslových areálů či skládek. Navážky, které jsou pro založení domu vhodné a v případě průmyslových skládek dokonce nehrozí kontaminace, však najdeme jen řídce.

Geologický průzkum
Nezbytným předpokladem pro realizaci základů stavby do daného podloží je geologický (geotechnický) průzkum, jehož výsledky už jsou součástí projektu. Geologický průzkum popisuje poměry zeminy, vlastnosti podzemních vod a stavy hladin. Je přitom vhodné tento průzkum rovnou spojit i s průzkumem radonu. Použít ale lze i archivní sondy, jelikož v minulosti bylo naše území geologicky prozkoumané velmi podrobně. Archivní sondy nám mohou zásadně snížit náklady na geologický průzkum našeho pozemku. Tomu se však většinou stejně nevyhneme, jelikož výsledky mohou být oproti současným zvyklostem zkreslené. Při výzkumu je nutné provést alespoň dva řezy staveništěm, které nám vytvoří obraz o vertikálním uspořádání geologických vrstev. Přitom hloubka sond by měla být oproti hloubce založení základů dvojnásobná.

Běžně si vystačíme s kopanými sondami (ručně či lekou mechanizací), je-li však třeba jít do větší hloubky, geolog se nevyhne užití vrtné soupravy (jádrové sondy či spirálový vrták), což samozřejmě negativně ovlivní cenu za službu. Ta bude vyšší. Většinou si geolog následně vystačí s popisem zemin, má-li však pochybnosti o jejich vlastnostech, nevyhne se laboratorním zkouškám. Vyjádření o spodních vodách se nakonec nevyhneme v případě, že bude náš dům podsklepený. Ovšem je i důležité vědět, zda plánujeme studnu, jelikož pak nám může jeden průzkum, průzkum pro studnu, sloužit k více účelům a průzkumný vrt vrtáme jen jednou. Zároveň s geologickým průzkumem je ideální provést i průzkum radonový a bude-li náš dům podsklepen, provádíme kontrolu na základové spáře podsklepení, konkrétně tam, kde se očekává vysoké riziko výskytu radonu.

Podloží nevhodné pro stavbu
Staveniště vyloženě nevhodná pro zastavění jsou ta, kde hrozí nebezpečí sesuvů či mohou být ohrožena působením vody (spodní či přívalové). Nevhodné je i zakládání domu do bahnitého podloží či rašeliny. Stejně tak jsou nevhodná místa, která byla člověkem navrstvena nevhodnou navážkou či dokonce poddolována. V záplavových územích je také vhodné znát úroveň hladin stoleté vody. Ale budeme-li nakonec mít opravdu smůlu, zjistíme až při hloubení základové spáry, že začínáme stavět na místě bývalého historického osídlení a nevyhneme se archeologickému průzkumu a následnému dohledu při pokračujících výkopech. Zničení či poškození archeologických nálezů je dokonce závažným trestným činem, ovšem náklady na archeologický průzkum a dohled uhradí stavebník, pokud jde o firmu. Nepoměr, ale daný zákonem. Pokud se archeologický nález nachází na pozemku soukromé osoby, hradí práce archeologů stát, stavba se tak ale opozdí.

Projekt základů
Založení stavby je vypracováno projektantem jako samostatný výkres základů. Ten je součástí projektové dokumentace. V zásadě nám projekt říká, jakým způsobem budeme stavbu zakládat, do jaké hloubky a z jakého materiálu. Vystačit si často můžeme s projektovou dokumentací pro stavební řízení, u mnohých staveb ale bude nutná i projektová dokumentace prováděcí, která je vždy přesnější a řeší i detaily. Prováděcí dokumentaci však může projektant vypracovávat i postupně, s ohledem na konkrétní fáze realizované stavby. Samozřejmě také potřebujeme projekt sítí a podzemních vedení, které základy procházejí.

Založení stavby
Základovou konstrukci tvoří nejčastěji betonové základové pasy. Pokud by ale základy měly být někde zatížené sloupem (či jiným břemenem), musíme použít silnější výztuž profily. Základy dosahují až do takzvané nezámrzné hloubky. Tu ovlivňuje druh zeminy (každá zemina má i různou namrzavost). Nezámrzná hloubka bývá od 80 cm až do 1 metru, ovšem hloubka základové spáry může být i větší (až 1,4 metru), pokud stavíme na problematickém podloží a v jiných extrémních případech, stavitel se nevyhne ani pilotům (u rodinných domů ale jen velmi výjimečně).

U svažitého staveniště se potom nevyhneme systému opěrných zdí z betonu, které nám vytvoří výškové stupně pro jednotlivé roviny naší stavby. Opěrné zdi pak přenášejí svislé (vertikální) zatížení stavbou i vodorovné (horizontální) zatížení zeminou.

Podsklepené stavby mají základy posunuté níž a jejich výška nemusí být příliš velká, vystačíme si dokonce i s vyztuženou deskou, na kterou vyzdíváme či použijeme systém ztraceného bednění (betonové duté tvárnice, které vyléváme betonem, nejčastěji B 15).

Postup založení stavby
V prvé řadě se vyvarujme rádoby úsporám. Jakákoli redukce nákladů se v budoucnu promítne na špatné stabilitě konstrukce. Vytyčil-li již geodet stavbu a ta je i výškově osazena, následovalo vyhloubení základové spáry.

Geodet vyměřuje takzvanou nulu, což je výška budoucí podlahy. Pokud má stavebník vytyčenou nulu, má vyhráno. Terén jednoduše srovná do roviny tak, aby byl pod nulou o šířku základové desky. To však bylo téma posledního dílu seriálu. My už dnes předpokládáme, že máme základovou spáru vyhloubenou, že byla dočištěna, že je bez průvalů, zabahnění a není zaplavena vodou. V tu chvíli je vhodné znova přizvat geologa, aby základovou spáru prohlédl.

Základovou spáru nesmíme hutnit a pokud stavíme v propustných a nesoudržných zeminách, podsypeme základy před betonáží vrstvou štěrkopísku (POZOR: v zeminách nepropustných a soudržných nikoli, docházelo by ke zvodnění). Převzetí základových spár se zaznamenává do stavebního deníku a podstatné je zaměření skutečně dosažených rovin základových spár.

Než začneme základy realizovat, je nutné zachovat stěny základových spár v dobrém stavu. Nechceme přece zvětšovat objem základů či bednit a tedy stavbu zdražovat. V případě nesoudržného podloží (zemin) se ale bednění bohužel nevyhneme. V každém případě je ideální zachovat návaznost a co nejdříve po vyhloubení základových spár i začít se spodní stavbou. Vyhloubit spáry před zimou a začít stavět na jaře, je skutečně nevhodné.

Samozřejmě je podstatné uložení sítí a hlavně ležaté kanalizace. Tu je nutné uložit tak, aby při její poruše nedošlo k podmáčení základů a nelze zapomenout ani na revizní šachty a místa pro čištění. Stejně tak je nutné udržet rovinu horního líce základů (s ohledem na zdivo) a vnějšího líce (s ohledem na zateplení základů). Před samotnou betonáží nesmíme zapomenout na položení zemnícího pásku (součást bleskosvodu) a vybednění prostupů, především pak pro kanalizaci. Budoucí rozvody vody, plynu, kanalizace, průchodky (tzv. husí krky) pro vedení elektřiny a případně příprava pro tepelné čerpadlo a klimatizaci se musí nachystat pečlivě a přesně podle projektu. Vyplatí se i návštěva stavebního dozorce, který tuto přípravu zkontroluje, jelikož třeba vyvedení kanalizace uprostřed předsíně by mohlo být nepříjemným překvapením.

Následuje vylití betonu do začištěných rýh výkopu (základových spár). Z ekonomických důvodů se dnes dřevěné bednění používá jen výjimečně, ovšem s výjimkou bednění pro prostupy sítí a kanalizace, kterému se nevyhneme nikdy. Nezapomeňme, že se základové pasy zřizují pod nosnými zdmi domu či zesilujícími příčkami, vyplývá to ovšem z projektu.

Stabilita základů
Největším rizikem pro stabilitu základů je svedení srážkové vody do vsakovací jímky, umístěné těsně vedle stavby. Zemina pak vlhne a prosedá. I když je však vsakování srážkové vody požadované na pozemku stavitele, často je to nerealizovatelné (malý pozemek, nevhodné geologické podmínky, …). Pokud jímku vybudovat nemůžeme, budeme muset problém se srážkovou vodou řešit akumulací a užitím k zálivce zahrady. V zimě však problém se sněhovými srážkami vyřešíme jen těžko, ale co dělat, větší pozemek je pro stavbu prostě vhodnější.

Základové zeminy mohou obecně buďto vysychat nebo právě rozbředat, přitom je v obou případech negativně ovlivněna stabilita základů a opět zde vidíme, že bez předchozíme geologického průzkumu budovat základy stavby nelze.

Deska spojující základové pasy
Základovou desku spojující základové pasy zpravidla podsypáváme štěrkopískem, štěrkem či takzvaným kačírkem. Ovšem nejprve nás čeká založení řady ze skořepinových (dutých) tvárnic, které se vylijí betonem stejné kvality jako byl použit pro vylití základových spár. Tyto tvárnice pokládáme na pasy po obvodu domu a pod nosné zdi. Odborně se takový postup nazývá ´ztracené bednění.´ Vznikne tak přesný obvod domu, který pro jistotu ještě můžeme obednit klasickým dřevěným bedněním, abychom měli naprostou jistotu, že se nám při lití desky nepohnou tvárnice a zároveň měli přesně vyměřenou výšku budoucí desky.

Poté plochu mezi základovými pasy vysypeme štěrkopískem, štěrkem či kačírkem a můžeme zhutnit a to až na tloušťku násypu cca 20 cm. Poté pokládáme takzvanou ležatou kanalizaci a vodovodní přípojky. Správný spád kanalizačního potrubí je nutné přeměřit nivelačním přístrojem, těsnost a neprostupnost položeného potrubí se ověřuje zkouškou vodotěsnosti naplněním vodou (po dobu 3 hodin). Nakonec kanalizaci obsypeme pískem a chráníme ji tak před poškozením. Poté se celý povrch zpevní zhutněnou štěrkovou drtí.

Nakonec betonem vylijeme základovou desku. Většinou se dnes už používají pojízdné domíchávače betonu s hydraulickou rukou a menší desky (domů s menší podlahovou plochou) tak lze betonem zalít z jednoho místa. Pro vylití základové desky se používá beton jiné třídy, než pro základové pasy a ztracené bednění. Většinou se pro vylití základové desky používá beton B 20, zatímco pro základový pas B 15. Vrstvu desky po celé ploše proložíme kari sítí (průměr ocele 6 mm a velikost ok 15 * 15 cm). Nalitý beton zhutňujeme a nakonec uhladíme, respektive strhneme hliníkovou latí.

Standardně se takový beton vždy kropil, ovšem s rostoucí kvalitou a variabilitou materiálů dochází k tomu, že kropit musíme jen za extrémního horka a přitom můžeme základovou desku betonovat klidně i v zimě, při teplotách maximálně do – 5 ^oC. Do betonu lze přidat takzvané plastifikátory, které urychlují jeho tuhnutí a právě to v zimě potřebujeme. Pozor ale na kvalitu výsledné betonáže. Povrch by měl být rovný a hladký především kvůli bezproblémovému provedení vodorovné izolace proti zemní vlhkosti, jinak by hydroizolace špatně přilnula k povrchu, mohlo dojít k jejímu mechanickému poškození a průniku vlhkosti do podlahy.

Základová deska je konstrukcí na skutečný podklad. Provádí se z betonu a vyztužujeme ji ocelí (kari sítí). Základová deska pak tvoří úroveň pro položení hydroizolace a provedení nadezdívky. Plošné betonové konstrukce, které by nebyly zakryté, musíme v určitém časovém období udržovat v jisté vlhkosti a zkrápíme je tedy vodou. Musíme totiž během práce udržovat vlhkost, potřebnou pro tvrdnutí betonu.

Tepelná izolace základů
Tepelná izolace základů či podsklepených částí domu se nejčastěji provádí deskami z extrudovaného polystyrenu. Ty se spojují na pero a drážku a od zásypu je oddělujeme textilií (netkanou). Tloušťka tepelné izolace závisí na řešení konstrukce a pohybuje se mezi 100 a 300 mm.

Izolace proti zemní vlhkosti a vodě
Vedení této izolace musí být jednoduché a tedy bez zbytečných složitostí. Vedeme ji v jednoduchých tvarech a ideálně pak v jedné nebo ve dvou rovinách. Je nutné se rozhodnout, zda budeme izolaci pokládat mezi základy a nadzákladové konstrukce, či zda budeme izolovat i základy. Izolace mezi základy může být obtížná především u staveb ve svahu. Vnější izolace, která obchází i základy, je sice na plochu rozsáhlejší, ale často je nejvhodnějším řešením.

Nejnáročnější je vyřešení prostupů přípojek inženýrských sítí a s tím spojená návaznost vodorovné a svislé části izolace u podsklepených domů. Tam hraje roli i ochrana proti radonu, jelikož často u ní vystačíme právě s hydroizolací a nemusíme použít další speciální fólie, obsahující tenkou hliníkovou vrstvu.

K hydroizolaci se nejčastěji používají živičné vyztužené pásy a nebo fólie. Užívají se však už i hydroizolační stěrky (bitumenové nebo silikátové báze). Stěrky jsou však při provádění velmi náročné na technologickou kázeň.

V zásadě jde u izolace vždy o to, abychom vytvořili souvislou a jakkoli neporušenou izolační vrstvu. Nejčastější postup je takový, že nejprve provedeme penetrační nátěr betonového podkladu a na ten natavujeme asfaltové pásy. Použít ale lze i modifikovaný asfalt, který obsahuje poměr kaučuku a ten zvyšuje plasticitu izolace. Nosnou vrstvou kvalitnějších hydroizolačních pásů je skelná tkanina či rouno z polyesteru.

Pro kombinaci hydroizolace a izolace před radonem se pak v zásadě používají pásy, které mají hliníkovou vložku. Pro hydroizolaci se však dnes používají i mechanicky kotvené profilované nopové fólie či fólie z měkčeného PVC a pro ochranu hydroizolace před porušením se používají geotextilie.

Izolace proti podzemní tlakové vodě
V tomto případě je technologie stejná jako v předchozím odstavci. Pouze s tou výjimkou, že u podsklepených objektů, kde tlaková podzemní voda hrozí, musíme vybudovat vanu a až tu izolujeme.

Odborná konzultace:
Základové desky - Myslík (www.zakladove-desky.cz)