1.1. Charakteristika Technických Zařízení Domu
1.2. Typy kanalizací
1.3. Materiály pro kanalizace
1.4. Odpadní vody
1.5. Kanalizace pro veřejnost
1.6. Vsakování
1.7. Odpadní jímky
1.8. ČOV
1.9. Současná vnitřní domovní kanalizace
1.10. Vodovod
1.11. Vrtané či kopané studny
1.12. Vodovodní přípojka
1.13. Materiály pro vodovodní potrubí
1.14. I vodovod se plánuje do důsledku
1.15. Izolace potrubí
1.16. Tloušťka izolace
1.17. Izolujeme i plastová vedení
1.18. Nejčastější způsob izolace potrubí
1.18. Materiály používané pro izolace potrubí

1.1. Charakteristika Technických Zařízení Domu
Dnes už do TZB patří nejen kanalizace, vodovod, plynovod, vedení elektřiny a vytápění, ale i centrální vysavače, tepelná čerpadla a klimatizace. Technická zařízení objektu jsou samozřejmě součástí projektové dokumentace (dle zákona č. 360/1992, který stanoví podmínky pro zpracování dokumentace). Projektovou dokumentaci zpracovávají projektanti, dodávku a realizaci sítí zase zajišťují specializované firmy. Platí, že už zpočátku a v předstihu je nutné vyřešit nároky na prostor a vůbec veškeré požadavky technického vybavení budov.

Nedejte na rady všeumělů, kteří se do projektu snaží zabudovat i technická zařízení, aniž by znali aktuální normy. Stejně tak je velmi nevhodné a později se prodraží, pokud byste z důvodu jakýchsi úspor chtěli projektování technických zařízení budovy obejít, vynechat či minimalizovat. Jde o plíce, srdce, játra a trávicí soustavu objektu.

V předchozím dílu seriálu jsme se věnovali elektroinstalacím, ovšem vedením sítí jsme se zabývali už v dílu seriálu o sítích a izolacích proti vodě a radonu v rámci budování základové desky, kde je již třeba zajistit jednotlivým sítím prostupy a uložit ležatou kanalizaci.

1.2. Typy kanalizací
Kanalizaci rozeznáváme venkovní a vnitřní. Venkovní kanalizaci tvoří soustava takzvaných stokových sítí pro veřejnost a kanalizačních přípojek (dle zákona č. 274/2001 Sb. a ČSN 75 6101). Vnitřní kanalizace je kanalizace ve vlastnictví vlastníka objektu (dle vyhlášky č. 137/1998 Sb., ČSN EN 12056-1 – 5 a ČSN 75 6760).

Odvod dešťové vody z budov a z pozemků musí být proveden tak, aby bylo zabráněno riziku zaplavení. Přitom je dešťovou a splaškovou vodu nutné odvádět do ležatého potrubí potrubím zásadně odděleným. Vodorovné vedení pro jednotnou kanalizaci se vypočítává vzorcem Qm = Qs + Qr (l/s – litry za sekundu). Qs je návrhový průtok v připojovacím potrubí + příslušný faktor současnosti, Qr je maximálním objemem srážek, množstvím srážek na plochu, která je určena k odvodnění a součiniteli odtoku.

Kanalizační potrubí dál členíme na svodné potrubí odpadní vody a svodné potrubí vody dešťové, potrubí odpadní a odpadní potrubí dešťové vody, sběrné potrubí, přípojky, potrubí větrací, nehořlavé a těžko zápalné. Jako trubní materiál se používá kamenina, beton, litina, ocel, PVC, tvrzený PE, PP, litina bez příruby a v případě přípojek a nehořlavých potrubí je stále ještě uváděna i olověná trouba.

Svodné potrubí je potrubím vedoucím od spojení poslední odbočky kanalizace, která je umístěna v zemi či základech staveb, až po připojení na kanalizační přípojku. V místě, kde toto svodné potrubí opustí vystavěný objekt, musíme zabránit zamrzání. Pro tento účel jsou stanovena teplotní pásma, členěná na 0,8 metru, 1 metr a 1,20 metru.

V případě kanalizace se stejně jako u jiných sítí nevyhneme výpočtu, v tomto případě výpočtu potrubí. Zásadní je zde pro celkové množství odtoku především četnost používání kanalizace. Vypočítáme jak potrubí ležatá, tak potrubí odpadní (ta odvodíme od zvoleného systému větrání) a dále návrhové průtoky k jednotlivým zařizovacím předmětům, které jsou v domě instalované (od umyvadel, mycích stolů, bidetů, pisoárů a záchodů, až po sprchové kouty a vany).

Pomineme-li nyní používané materiály, je potrubí kanalizace tvořeno mnoha různými díly. Od jednotlivých kusů s hrdlem, přírubou, hrdlem a přírubou a odbočkami, až po kolena, odskoky, tvarovky, oblouky, rozbočky, křížové T kusy, redukce, zátky, víčka, slepé příruby a zápachové uzávěry.

1.3. Materiály pro kanalizace
Kanalizační potrubí se realizuje z materiálů plastových a neplastových. Do neplastových řadíme ocel, litinu a olovo (kovy) a kameninu, vláknocement a beton (nekovové materiály). Tyto materiály se nejčastěji používají pro kanalizaci vnější (venkovní). Pro kanalizaci vnitřní nejčastěji používáme plasty a pokud ne, používá se hlavně litina a kamenina, jelikož tyto dva materiály mají minimální teplotní roztažnost a mnohaletou trvanlivost. Ta je však podmíněna výrobcem, výrobky musí být kvalitní. Oproti potrubím z plastu však mají tyto materiály mnohem větší hmotnost a také větší pracnost při spojování jednotlivých dílů (hrdlo + provazec + zálivka), pokud nejsou použité moderní roury, které mají hrdlové či bezhrdlové spoje těsněné těsnícím kroužkem.

Z plastových materiálů nejčastěji používáme PVC (polyvinylchlorid), PE (polyetylen), PP (polypropylen) a ABS (terpolymer akrylonitril-butadien-styren). Pokud se pro venkovní kanalizaci použijí plasty, konkrétně do kanalizačních stok velkých průměrů, použijeme nejčastěji polyesterové pryskyřice, plněné skelnými vlákny (GPR, GFK). U vnitřních rozvodů, které nás v našem seriálu zajímají nejvíc, použijeme nejčastěji PVC, PP a PE. Plastová potrubí odolávají korozi a inkrustaci, snadno se montují a jsou lehká. Nevýhodou je jejich malé tlumení hluku, proto se používají i speciální zvukově izolační potrubí z ABS. Dalšími nevýhodami jsou velká teplotní délková roztažnost spojená s malou odolností proti požáru.

Konkrétně platí, že pro svodná potrubí odpadní a dešťové vody se nejčastěji používá kamenina, litina a litina bez příruby a PVC (DIN 91534). Pro odpadní potrubí se nejčastěji používá litina, ocel, PVC (DIN 19531), tvrzený PE, PP a litina bez příruby. Pro sběrná potrubí a přípojky se používají stejné materiály jako pro potrubí odpadní. Pro větrací potrubí nepoužíváme pouze kameninu, beton, PVC (DIN 91534) a olovo. Pro nehořlavá potrubí v žádném případě nepoužíváme PVC, trzený PE a PP a pro potrubí těžko zápalná naopak - kromě PVC, PE a PP se zde nepoužívají žádné jiné materiály.

1.4. Odpadní vody
Odpadní vody se dělí na splaškové (odpad z kuchyně, koupelny, záchodu, bidetu, pisoáru, …), dešťové (veškerá voda, co odtéká ze střech, komunikací a jiných odvodňovacích systémů a ploch) a další (průmyslové, infekční, …). Splaškové vody jsou obecně ty vody, které jsou kontaminované látkami biologického či chemického původu a nesmí se před vyčištěním volně vypouštět do přírody, aby nepoškodily podzemní vody či vodní toky a plochy.

1.5. Kanalizace pro veřejnost
Můžeme-li svůj dům napojit na kanalizaci pro veřejnou potřebu, máme vyhráno. Jednodušší forma odvodnění objektu neexistuje, a proto je vhodné na tuto kanalizaci napojit všechny objekty, u kterých je to vůbec technicky možné a kde odpovídá i kapacita stokové sítě. Dle zákona č. 274/2001 Sb. je kanalizace pro veřejnou potřebu souborem staveb a zařízení, která zahrnují kanalizační stoky, které odvádějí odpadní a srážkové vody, a to včetně čistíren odpadních vod. Vždy jde o vodní dílo, které podléhá vodoprávnímu úřadu. Veřejné kanalizace vlastní buď obce, nebo je jejich provozování obcemi svěřeno soukromým firmám.

Veřejné kanalizační stokové sítě jsou budované buď jako jednotné, nebo oddělené. Jednotné sítě odvádějí zároveň vodu splaškovou i srážkovou až do čistírny odpadních vod. Oddělené kanalizační sítě odvádějí dešťové a splaškové vody odděleně. Pro každou z těchto vod je vedeno samostatné potrubí a vody pak navzájem nelze míchat. Jelikož je venkovní kanalizační systém někým spravován, opravován, rozšiřován a je nutné i investovat a udržovat v provozu čističky odpadních vod, platí se za užívání této sítě takzvané STOČNÉ.

1.6. Vsakování
Pokud však v dané lokalitě kanalizace pro veřejnost vybudovaná není, je nutné likvidovat odpadní vody přímo na vlastním pozemku, na náklady majitele nemovitosti. Vodu dešťovou likvidujeme vsakováním. Je tedy svedena na vhodné místo pozemku, kde se vsakovat může. Je dokonce velmi vhodné, zůstane-li tato voda na pozemku, čili se na vhodném místě pozemku vsákne do země. Stejně tak je kromě vsakování vhodné vyřešit i způsob schraňování srážkových vod, které pak můžeme použít k zalévání záhonů s květinami, užitkovými rostlinami a k zalévání dřevin.

1.7. Odpadní jímky
Vodu splaškovou můžeme schraňovat pouze v nepropustných jímkách, které jsou pravidelně vyvážené (žumpy), případně můžeme zainvestovat do malé domovní čistírny odpadních vod (ČOV). Dříve se používaly i takzvané bilogické septiky, kde odpadní voda prochází fázemi usazování a vyhnívání a postupně je do přírody vypouštěna. Pro svou malou účinnost se však dnes tyto septiky už nepovolují. Běžně se s nimi ale nadále setkáme třeba v dříve založených chatových oblastech a zahradních koloniích.

Po naplnění odpadní jímky (žumpy) její odpad vyveze fekální sběrný vůz. Jelikož se takový odvoz musí hradit, je nutné mít žumpu dostatečně dimenzovanou, jelikož nejdražší z celého úkonu je práce obsluhy a doprava. Vyplatí se proto, aby musel fekální vůz přijíždět v co nejmenší frekvenci.

1.8. ČOV
Malé biologické čističky odpadních vod jsou v nabídkách firem jako plastové nádrže s průměrem cca 1,5 m a veškeré potřebné zařízení pro čištění odpadních vod už v sobě mají instalované. Na nás už jen je přivést k čističce elektřinu a postavit jednoduchý stánek pro provzdušňovací kompresor. Účinnost takových biologických čistíren je až 95%, čemuž septik nemůže konkurovat. Vodu, která je takto pročištěna, pak lze vypouštět do takzvaných vodotečí či vsaků (vsakovat na svém pozemku), nebo ji můžeme akumulovat ve vsakovací jímce a používat k zalévání zahrady. Pokud bychom pak opravdu chtěli cyklus odpadních vod na svém pozemku uzavřít, můžeme vybudovat samostatné potrubí pro odpadní vody, ty ze vsakovací jímky odvádět na WC a použít ke splachování. Samozřejmě jde o dražší, ale velmi ekologické řešení.

1.9. Současná vnitřní domovní kanalizace
Vnitřní kanalizaci dělíme na svislé a ležaté svody (takzvaná ležatá kanalizace, která se pokládá hned po vylití základových spár) a připojovací potrubí od konkrétních zařizovacích předmětů (vany, dřezy, umyvadla, WC, bidety, pisoáry, pračky, myčky, sprchové kouty, …). Svislé svody se lidově (a nevhodně) také nazývají stoupačky. Ležatá kanalizace se pokládá po vylití základových spár a je velmi důležité, jak kvalitně je provedena. V případě porušení nám totiž může podmáčet základy domu. Zapomenout samozřejmě nelze ani na místa pro čištění a revizní šachty ležaté kanalizace. Vedení kanalizace by mělo být co nejjednodušší, bez zbytečně složitých detailů, kde by se nám potrubí mohlo ucpávat. Vedeme ji v jednoduchých tvarech a pokud možno v jedné nebo ve dvou rovinách.

Při realizaci se ve směru toku zásadně připojují větší trubky za menší, opačně to není možné. Veškeré průměry odpadních trubek vnitřního odpadního vedení jsou dané mezinárodními normami a označené písmeny DN a číslem, které označuje konkrétní průměr konkrétního druhu potrubí (v mm). Průměry připojovacího potrubí jsou závislé na celkovém počtu a druhu zařizovacích předmětů. V žádném případě nemůže být potrubí poddimenzované. Nejmenší průměr může mít připojovací potrubí k malému umyvadlu, konkrétně DN 40 (40 milimetrů). Odpady mají nejmenší průměr DN 70 a záchod musí mít minimálně DN 100 atd.

Zaroveň platí pravidlo, že vnitřní průměr svodových trubek má být oproti průměru odpadních trubek o stupeň větší. Pro vnitřní kanalizaci se dříve nejčastěji používané trubky z PVC spojují lepením, dnes však tento materiál nejčastěji nahrazuje tvrzený polypropylen (označený HT), vyznačující se šedou barvou. Ovšem pro ležaté vnitřní svody (ležatá kanalizace) se nadále nejčastěji používají trubky z tvrzeného PVC (označeného KG). Tyto trubky se spojují mechanickým zasouváním a spoje jsou izolované gumovým těsněním (tzv. ´O´ kroužky, umístěnými v drážkách hrdel). Teprve v posledních letech se začala používat a rozšířila se potrubí z vysokohustotního polyetylenu (HDPE). Tento materiál se spojuje bez hrdla a svařuje natupo (mechanické přírubové spoje, elektrospojky).

1.10. Vodovod
Odvod splaškové vody vnitřními kanalizačními rozvody by nám v dnešní době, když už do domu vodu od studny nenosíme ve vědrech, nebyl k ničemu, pokud bychom do stavby nepřivedli vodovod. Průměrná spotřeba vody na osobu a den dnes činí cca 150 litrů. Máme dvě možnosti, jak získat pitnou vodu, buď ze studny, nebo z vodovodního řádu. Pokud chceme využít služeb vlastní studny, je však dobré se napojit i na vodovodní řád, jelikož studna může vyschnout, což se poslední roky stává velmi často. Stejně tak se i může zhoršit kvalita vody ve studni.

1.11. Vrtané či kopané studny
Studnu můžeme mít buď vrtanou, nebo kopanou. Vrtané studny mají průměr od 100 mm a voda se zde čerpá pomocí ponorných čerpadel z hloubky až několik desítek metrů. Kopané studny jsou mělčí a mají průměr cca 1 metr, ovšem hrozí zde znečištění vody či právě v sušším roce vyschnutí studny. Pokud však kopaná studna nevyschne, je momentální zásoba vody mnohem větší, než u studny vrtané. Pokud vsadíme na studnu, neobejdeme se bez domácí vodárny, složené z expanzní nádoby, tlakového spínače a pojistky (ta brání běhu nasucho). Až od domácí vodárny se pak voda rozvádí po domě.

1.12. Vodovodní přípojka
Vodovodní přípojku provedeme navrtáním na uliční vodovodní řád a vodoměrnou sestavu ukončíme hlavním uzávěrem vody. Hlavní uzávěr vody umístíme do vodoměrné šachty před dům, do chodby nebo do sklepa (u bytových domů bývá v přízemí, v prostorách, kam je umístěno i další technické zázemí). Jedině veřejný vodovod může zaručit nepřetržitou dodávku vody bez dlouhodobých výpadků. Jedinou nevýhodou vodovodního řádu je vodné a tedy cena za spotřebu vody, která se dnes každý rok zvyšuje a v závislosti na lokalitě činí 20,- až 25,- Kč / m³. Při napojení na vodovodní řád potřebujeme, aby se tlak vody v přípojce pohyboval v intencích 0,6 až 0,25 Mpa a ve vnitřních domovních rozvodech měl i u nejvzdálenějšího kohoutku hodnotu 0,05 Mpa. Proto je nutné změřit tlak vody v místě připojení na veřejný vodovodní řád.

1.13. Materiály pro vodovodní potrubí
Potrubí, kterým vodu do domu přivádíme, musí být umístěné v nezámrzné hloubce (0,8 m až 1,2 m pod terénem). Z materiálů se dnes pro vodovodní potrubí používají trubky z ocele, mědi či plastů. Ovšem ocel je pro svou cenu, pracnost, odolnost vůči korozi a hmotnost na ústupu. Navíc ocelové trubky časem následkem korozí i zarůstají.

Zato měď je materiál vhodný pro více médií, než jen vodovod (rozvod plynu, topení, …). Spojovat se musí pájením a postačí nám pro její větší odolnost tlaku i menší průměry trubek. Měď nezarůstá, nekoroduje a měděné potrubí vydrží i víc jak 70 let a to je co říct.

Dnes je ovšem i měď nahrazována, a to plasty. Snáz se s nimi pracuje, dají se ohýbat, jsou lehčí a levnější. Nejčastěji se pro vodovody používá polypropylen (PPR), který se spojuje svařováním, ovšem svařování, ale i tepelné ohýbání plastových trubek je velmi jednoduché a rychlé. Dalšími materiály jsou síťovaný polyethylen (VPE, PEX), který se spojuje mechanickými spojkami, je však dražší, dále chlorovaný polyvinylchlorid (C-PVC), který je ale křehký, nelze ohýbat a spojuje se lepením a nakonec nízko a vysoko hustotní polyethylen (LDPE a HDPE), ten se však využívá především pro venkovní rozvody, třeba pro zavlažovací systém.

Plastové vodovodní trubky se označují písmeny PN a číslem – hodnotou tlaku (v desetinásobku Mpa). Pro studenou vodu se používají (bez ohledu na materiál) tlakové řady trubek, označené PN 10 a pro vodu teplou (veřejný řád teplé vody, trubky vedoucí od zařízení, které nám vodu ohřívá) PN 20. Samozřejmě, že i studená voda snese trubky s větší hodnotou PN, ale je to neekonomické a tedy zbytečné.

1.14. I vodovod se plánuje do důsledku
Při instalaci vodovodu bychom neměli zapomenout ani na venkovní kohoutky, zda plánujeme zavlažovací systém a podobně. Je velmi důležité, aby i rozvod vody byl nedílnou součástí projektu a abychom před vylitím základové desky věděli, kde přesně má voda být do objektu přivedena a kam bude rozváděna. Při složitějších systémem, kdy budeme například ze vsakovací jímky napojené na ČOV vodu odvádět na záchod a tam ji používat pro splachování, bude naše příprava bednění pro vedení sítí před zalitím základové desky ještě složitější.

1.15. Izolace potrubí
Izolovat potrubí se jednoznačně vyplatí. Izolace jsou dodávané na jakýkoli rozměr potrubí a v různých tloušťkách. Vyrobené jsou z různých izolačních materiálů, mezi nejužívanější však patří polyuretanová pěna a minerální vlna. V zvláštních případech se ale stále ještě používá skelné vlákno. Zásadními jsou u těchto izolací požadavky na jejich účinnost, které se neustále zvyšují.

1.16. Tloušťka izolace
Na tloušťky izolací má největší vliv snaha o dosažení největších ekonomických úspor a ohled na ochranu osob, které se v blízkosti izolovaného zařízení vyskytují. Nejhospodárnější tloušťky izolace dosáhneme, pokud je součet nákladů na tepelné ztráty a ceny izolačního systému co nejnižší. Čím má izolace větší tloušťku, tím vyšší jsou pořizovací náklady. A ty pak nemusí mít vždy požadovanou návratnost. Nemá tedy smysl izolaci potrubí předimenzovávat. Výpočet správné tloušťky izolace se dnes běžně provádí počítačovým programem.

1.17. Izolujeme i plastová vedení
S nástupem plastů do vnitřních instalací nastaly dohady, zda plastová vedení izolovat či nikoli. Plasty do popředí posunula snadná a rychlá montáž a vysoká životnost. Dost dlouho se plastové vodovodní potrubí dokonce neizolovalo, což vedlo k oteplené studené vodě a vychladlé vodě teplé. Až koncem 90. let se už považovalo za správné izolace plastových potrubí provádět a přestat tak šetřit na nesprávném místě.

1.18. Nejčastější způsob izolace potrubí
K izolování potrubí se dnes nejčastěji používají návlekové pružné hadice. Ty se na trubku nasunou ještě před její instalací, nebo jsou podélně naříznuté a nasunují se až na potrubí namontované. Řez pak spojíme lepicí páskou či speciální sponkou. Plstěné pásy nesplňují izolační podmínky a nakonec slouží pouze k absorbování vody, vznikající orosením trubek. Proto jsou vyráběné i izolace s parotěsnou zábranou.

1.19. Materiály používané pro izolace potrubí
Lehčený pěnový polyetylen, který je charakteristický jemnou strukturou a výrazně snižuje tepelné ztráty. Zabraňuje však i kondenzaci vody na rozvodech a tlumí zvuky, přitom je chemicky a tvarově stálý.

Syntetický kaučuk s uzavřenou buněčnou strukturou, který omezuje ztráty tepla u teplovodních potrubí (vnitřních i venkovních instalací). Běžně se používá u solárních rozvodů, hlavně pro svou UV stabilizaci a teplotní odolnost do 160 ^oC.

Kruhově extrudovaná polyetylenová izolace se hodí pro tepelnou izolaci rozvodů vytápění i sanitárních zařízení všech vnitřních instalací. Teplotní rozsah použití je od – 45 do +105 ^oC.

Izolační trubice ze skelné vaty nám omezí ztráty tepla u vnitřních i venkovních solárních rozvodů. Jejich teplotní rozsah použití je do 350 ^oC.

Používají se však i speciální izolace, třeba materiál z hlinitokřemičitých vláken, který má odolnost do  1.260 ^oC. Kamenná vlna se zase doporučuje tam, kde nebude teplota přesahovat 750 ^oC. Pro náročné aplikace se používá i tepelná izolace z pěnového skla s odolností od – 260 do +430 ^oC.

Je-li to nutné, je nakonec možné zakoupit a instalovat i izolace s povrchovou úpravou, hliníkovým polepem nebo oplechováním. Nárůst cen energií je nezanedbatelný a izolace potrubí je jednou z cest, jak své režijní životní náklady snížit.