1.1. Členění střešních konstrukcí
1.2. Ploché střechy
1.3. Členění plochých střech z hlediska konstrukce
1.4. Jednoplášťové ploché střechy
1.5. Dvouplášťové ploché střechy
1.6. Členění šikmých střech z hlediska konstrukce
1.7. Krov
1.8. Konstrukce krovu o nízkých sklonech
1.9. Konstrukce běžného krovu (například sedlového)
1.10. Materiál pro konstrukci šikmých střech
1.11. Tepelná izolace šikmých střech
1.12. Výhody a nevýhody plochých a šikmých střech

1.1. Členění střešních konstrukcí
Střecha nás uvnitř domu stejně jako výplně stavebních otvorů a zdivo včetně izolací chrání před veškerými povětrnostními vlivy. Zároveň dům shora uzavírá i před nevítanými návštěvníky a brání úniku akumulovaného a ne zrovna lacině získaného tepla. Pokud však uvažujeme o střeše šikmé, pod kterou nepožadujeme vybudovat podkrovní prostory, musíme izolovat strop posledního podlaží. Zde platí zásada, že na podlahu půdy uložíme tolik izolace, co jen se tam vejde a překryjeme ji záklopem. Stejné pravidlo platí i pro rekonstrukce domů, kdy o podkrovních prostorech prozatím neuvažujeme.

Jak už jsme uvedli, střechy členíme podle jejich konstrukce na ploché a šikmé. Dále pak na jednoplášťové, dvouplášťové a víceplášťové a střechy šikmé na sedlové, pultové a stanové, které v našich podmínkách patří k nejčastěji užívaným. Dalšími typy šikmých střech podle konstrukce jsou střechy valbové, polovalbové a mansardové. Ploché střechy dělíme i dle jejich funkce na omezeně pochůzné, pochůzné, pojízdné a zelené. U rodinných domů se kromě střech pojízdných v zásadě setkáme se všemi typy, nejlevnější a zároveň nejčastěji užívanou variantou je však střecha pochůzná či omezeně pochůzná.

Obecně dnes platí, že tvar střechy je závislý pouze na fantazii architekta, což však nepopírá pravidlo, že střechy ploché a šikmé převládají a platí pro ně, že čím je jejich konstrukce jednodušší, tím je i spolehlivější.

Jednoplášťové střechy oddělují chráněné vnitřní prostředí od prostředí vnějšího jedním střešním pláštěm. U dvouplášťových střech jsou jejich oba pláště oddělené vzduchovou mezerou, která větrá, případně i větraným půdním prostorem. Samozřejmě, že dnes se obvykle konstruují střechy dvou a víceplášťové.

1.2. Ploché střechy
Plochá střecha má jedinou zásadní nevýhodu, pokud totiž neprovedeme její hydroizolaci precizně, bude nám do domu zatékat a zároveň z něj unikat teplo. Je to častý problém například starých panelových domů a v takovém případě se nakonec neobejdeme bez termokamery a následných nákladných oprav. Jinak je však z architektonického i funkčního hlediska plochá střecha velmi praktická. Plochá střecha má v naprosté většině případů klasickou skladbu, ovšem slyšet můžeme i o takzvané ploché střeše obrácené. Zde je tepelná izolace položena až na hydroizolaci.

Nosnou konstrukcí ploché střechy je strop nad posledním podlažím domu, v případě rodinného domu pak strop nad druhým nadzemním podlažím, výš rodinné domy stavět nesmíme. Krytinu ploché střechy pak tvoří hydroizolace, čili nejčastěji fólie z PVC, případně pásy vyrobené na bázi modifikovaného nebo oxidovaného asfaltu. Nezbytná je samozřejmě i tepelná izolace, která může být buď z rohoží ze skleněných či minerálních vláken, nebo z polystyrenu. Nezbytná je však nejen kvalitní tepelná izolace a hydroizolace (hovoříme o takzvané dlouhodobé spolehlivosti hydroizolace), ale i co nejmenší kondenzace vodní páry ve střešním plášti ploché střechy.

1.3. Členění plochých střech z hlediska konstrukce
Z hlediska konstrukce ploché střechy dělíme na jednoplášťové a dvouplášťové. Kromě samotné konstrukce střechy je však podstatné i její odvodnění, proto u ploché střechy potřebujeme dosáhnout sklonu alespoň 3%, lépe až 5%, ale i více. Dále jsou podstatné odvodňovací žlaby a střešní vtoky a samozřejmě i způsob, jakým jsou provedené dilatační spáry. Dalším podstatným prvkem je dnes běžně užívané mechanické kotvení vrstev střešních plášťů plochých střech.

1.4. Jednoplášťové ploché střechy
Jednoplášťová střecha omezeně pochůzná je konstruována stropem nad posledním podlažím, spádovou vrstvou, parozábranou, tepelnou izolací a hydroizolací. Jednolpášťová střecha pochůzná má na hydroizolaci navíc uloženu betonovou mazaninu a ideálně ještě dlažbu. Taková střecha pak může i plnit funkci terasy. Zelená střecha má na hydroizolaci uloženu geotextilii, která chrání hydroizolaci, dále štěrk, liapor, kačírek, který tvoří drenáž, na něm rašelinu, ale i jinou hydroakumulační vrstvu, opět geotextilii jako vrstvu filtrační a nakonec až střešní vegetační substrát. Pokud však nechceme, aby nás zelená plochá střecha stála až tolik peněz, postačí nám řešení střechy pochůzné v kombinaci s různými nádobami na květiny a keře, které po sezóně zase uskladníme.

Jedním z nejpodstatnějších rizik je i nesnášenlivost běžně užívaných fólií z měkčeného PVC s polystyrenem a asfalty. Tyto materiály je od sebe proto nutné oddělit speciální fólií. Vůbec už pak není vhodné, aby byly rohože z měkčeného PVC poslední vrstvou, jelikož nános minimálního množství asfaltu na ni v parných letních dnech velmi snadno zajistí ptactvo a vrstva PVC se pak v podstatě stane neustále plátovaným řešetem.

1.5. Dvouplášťové ploché střechy
Střechy dvouplášťové se skládají ze stropní konstrukce nad posledním nadzemním podlažím, spádové vrstvy, parozábrany, tepelné izolace, alespoň 10 cm silné vzduchové mezery, nosné konstrukce horního pláště a hydroizolace. Na tu ještě lze uložit betonovou mazaninu a případně i dlažbu. Konkrétní materiály a tloušťky vrstev vždy navrhne projektant, který projekt domu zpracovává.

1.6. Členění šikmých střech z hlediska konstrukce
V našich klimatických a povětrnostních podmínkách jsou nejčastějšími konstrukcemi šikmých střech střechy sedlové, pultové a stanové. Z nich je pro rodinné domy absolutně nejvýhodnějším řešením střecha sedlová o sklonu 40 až 45^o a rozpětí krokví 7 až 10 metrů. Známe však i šikmé střechy valbové, polovalbové, mansardové a typů konstrukcí šikmých střech je ještě víc. Obecně platí, že meze se zde fantazii architekta nekladou, záleží však i na okolní zástavbě a dokonce i na územním plánu, který může jasně definovat, jaký typ střechy, ale i barvu střešní krytiny lze v konkrétním případě použít. Neméně důležitým hlediskem je i obtížné provedení tepelné izolace u složitých konstrukcí.

1.7. Krov
Nosnou konstrukci šikmé střechy nazýváme KROVEM. Krov přenáší po celou životnost střešní konstrukce zatížení svou vlastní vahou, ale i vahou střešní krytiny, v zimě vahou napadaného sněhu a je nutné brát v úvahu i podmínky povětrnostní. Zatížení se na krov musí vždy přenášet svisle a tomu odpovídá způsob, jakým je konstruován.

1.8. Konstrukce krovu o nízkých sklonech
Běžná je dnes i konstrukce krovů o malých sklonech, kterými zastřešujeme přízemní domy v případě, že nemáme vůbec žádný požadavek na podkroví, a to ani do budoucna. Sklon takových střech činí 5^o a více. Hovoříme zde o jednoduché konstrukci z fošen, kterou ztužujeme z prvků typu vazníků se zatlačovacími styčníky z plechů s trny.

1.9. Konstrukce běžného krovu (například sedlového)
Na krov se rovnoběžně s hřebenem střechy přibíjejí latě, na které pokládáme střešní krytinu. Ještě pod latě však pokládáme difúzní fólii. I když hned neuvažujeme o tepelné izolaci a vybudování podkrovních prostor, v budoucnu se nám tento krok bude velmi hodit. V případě, že na střechu budeme pokládat lehké střešní krytiny, například kanadskou šindel, krov namísto latí celý pobijeme prkny, na která až budeme lehkou střešní krytinu aplikovat.

Samotný krov se skládá z vazných trámů, kolmých na hřeben a pozednic, které leží na obvodovém zdivu po obou stranách rovnoběžně s hřebenem střechy. Rovnoběžně s pozednicemi a hřebenem jsou umístěné i vaznice, které jsou přibližně pod každou čtvrtou krokví podepřené sloupky. Sloupky většinou stojí na vazných trámech (nezatěžují tak stropní konstrukci nad posledním poschodím stavby). Kleštiny pak k sobě na úrovni vaznic stahují krokve, navíc však i stahují na úrovni pozednic krokve k sloupkům a vzpěrám. Vzpěry přitom podpírají sloupky a čepují se do vazného trámu. Do sloupků ještě čepujeme takzvané pásky, které sloupky ve směru vaznic podpírají a ulehčují jim od rozpětí.

Jednotlivé prvky krovu tvoří soustavu trojúhelníků, která zajišťuje tuhost krovu. Všechny součásti krovu jsou přitom navzájem pročepované. Samozřejmě existují i jiné soustavy, závisí pouze na našem záměru. Chceme-li půdu, podkrovní byt, či má-li krov pouze nést střešní krytinu, respektive veškerou zátěž. Pak lze krov v zásadě konstruovat i ze soustavy za sebou stavěných trojúhelníků z fošen (viz. Výše). Na takové půdě se však zjednodušeně řečeno ´ani nehneme.´ Je to ale úsporné a dnes i hojně užívané řešení, i když architektonicky zrovna ne šťastné.

Naopak se můžeme setkat i s natolik unikátními krovy (staré městské domy, zámky, kostely, …), že už jde víc o umělecké dílo řemeslníka, které by dnes průměrný tesař nesvedl. To však zřejmě ani tenkrát. A naopak lze uprostřed rozpětí využít i nosné zdi. Na historicky chráněných objektech se můžeme setkat i s tím, že pod střechou je jako nosná přepážka využit původní historický štít, který se při dřívější rekonstrukci jakýmsi zázrakem zachoval. Vraťme se však k pravidlu jednoduché účelnosti, které by nás mělo u moderní novostavby vést.

Konstrukce krovu musí samozřejmě počítat i s vikýři, mansardami a střešními okny. Větrání a světlo jsou i v podkrovních bytech vždy velmi důležité. Z výtvarného (architektonického hlediska) jsou konstrukce krovů omezené možností izolace dílčích skladeb. Řešením ale mohou být například takzvané falešné trámy, které uchycujeme ke spodnímu líci konstrukce. Potom nám izolační vrstva nebude překážet a v interiéru podkroví dosáhneme efektu, jako by trámy doplňovaly sádrokartonové či palubkové podhledy. Obzvláště v kombinaci se sádrokartonem a čistou bílou barvou povrchové malby, odrážející v problematicky prosvětlitelném podkroví světlo, pak falešné trámy vyniknou a dají podkroví zvláštní ráz.

1.10. Materiál pro konstrukci šikmých střech
Obvykle se veškeré dřevěné součásti krovu připravují z tříděného smrkového řeziva. V žádném případě na materiálu nesmí zůstat zbytky kůry. Tříděné řezivo by při zabudování mělo mít maximální vlhkost 18%. Samozřejmě, že musíme veškeré dřevo do krovu použité opatřit buď ochranným nátěrem, nebo tlakovou impregnací, Chráníme tak svůj krov před dřevokazným hmyzem, houbami, plísněmi a hnilobami. Nakonec též musíme všechny dutiny, které sousedí s vnějškem (exteriérem) střechy opatřit speciálními síťkami proti hmyzu a po obvodu střechy zalištovat.

Pokud předpokládáme větší zatížení (ale třeba i při rekonstrukcích šikmých střech, kdy vyměňujeme jen některé dřevěné prvky), lze pro zvýšení tuhosti krovu použít i prvky z válcovaných ocelových profilů. Ty musíme stejně jako veškeré konstrukční prvky dřevěné též opatřit ochrannými nátěry. Ocel však v takovém případě nesmí procházet tepelnou izolací, jelikož by se nám vytvořily nežádoucí tepelné mosty, ani nemohla kondenzovat vlhkost. Následkem by byly plísně a nemilé úniky tepla.

1.11. Tepelná izolace šikmých střech
Neuvažujeme-li o podkrovním bytě, nebo to konstrukce krovu ani nedovoluje, izolujeme podlahu půdy. Na ni položíme dostatečnou vrstvu tepelné izolace a zakryjeme ji záklopem. Další možností je uložit tepelnou izolaci přímo do stropu, což je u novostaveb nejčastější řešení a vlastně i nejlevnější. Zateplujeme-li přímo střechu, použijeme stejný postup jak u novostaveb, tak rekonstrukcí střech. Nad krokvemi či bedněním rozvineme pásy hydroizolační fólie. Tuto fólii přibijeme ke krokvím takzvanými kontra latěmi. Na kontra latě v závislosti na druhu střešní krytiny následně v odpovídajících vzdálenostech přibijeme latě.

Z půdy pak mezi krokve vložíme tepelnou izolaci, většinou půjde o 16 cm tlusté vrstvy tepelné izolace z minerálních vláken. Následně rozvineme parozábranu, respektive parotěsnou zábranu. Zezdola pak ke krokvím připevníme druhou vrstvu tepelné izolace (standardně o tloušťce 10 cm) a uchytíme sádrokartonový podhled, případně obklad z připravených palubek. Zásadně konstruujeme 2 pláště, kdy bude mezi difúzní fólií a střešní krytinou vzduchová mezera (tu nám vytvoří kontralať). Systém však může být i tříplášťový, kdy bude vzduchová mezera i mezi difúzní fólií a tepelnou izolací. V případě pokládky lehké střešní krytiny, kdy střechu celou obedníme, nám pak vzduchová mezera vznikne mezi bedněním a tepelnou izolací.

1.12. Výhody a nevýhody plochých a šikmých střech
Šikmé střechy architektonicky zapadají do zástavby na našem území tradiční. Tradiční sklon těchto šikmých střech činí 45^°. Ploché střechy si u nás své místo zase získaly díky funkcionalismu, uměleckému směru, který k nám přišel zhruba před 100 lety. Proto není dnes ani v jejich případě možné říci, že na naše stavby nepatří. Z hlediska architektonického jsou tedy výhodná obě řešení. Problém však nastává, pokud konstruujeme šikmé střechy se sklonem 30^o a nižším. Takové stavby se do našich zástaveb prostě nehodí. Vůbec už nemluvě o satelitních městečkách, kde se sklony střech jednotlivých staveb významně různí.

Šikmé střechy při opticky nižší stavbě obestaví větší prostor. Vzniklé podkrovní místnosti navíc též mají své kouzlo. Problémem je však obtížnost řešení tepelné izolace šikmých střech. Konstrukce, které jsou obrácené k obloze, je třeba izolovat více, než konstrukce svislé. Největším problémem je důsledné vyplnění všech prostor izolací. Pouhé naskládání desek minerální vaty nestačí.

To, že ploché střechy neumožňují využití jako další obytné prostory (opakem je podkroví pod střechami šikmými), vůbec neznamená, že je nelze obývat vůbec. Naopak, uděláme-li kolem ploché střechy dostatečně vysokou atiku, získáme dokonce další venkovní prostor typu terasy, kam nám dokonce nikdo nevidí a kde máme své soukromí.

Nevýhodou plochých střech je však zase problém s požadavkem na precizní provedení hydroizolace. Pokud by nám měla hydroizolací pronikat voda, je velmi obtížné určit, kudy proniká. Nakonec se neobejdeme bez služeb termokamery, což však ještě donedávna nebylo možné.

A nakonec je velkým problémem podkrovních prostorů pod střechami šikmými denní světlo. V každém případě se doporučuje počítat s mansardami a střešními okny, a to v maximálním možném počtu. Záleží však i na tom, jak je dům situován a zda pro vnitřní povrchové malby sádrokartonových podhledů a příček zvolíme světlé odstíny, ideálně pak barvu bílou.