Alternativní řešení zahrady: do výšky, v závěsu, v truhlících a nebo na stolech Zobrazit fotky zobrazit 8 fotek

V našem podvědomí hluboce zakotvená představa, že zahrada musí být buď jen okrasná, nebo produkční, se nezakládá na pravdě. Stejně jako, že tam kde není hlína, pěstovat nemůžete. Řešení se totiž nabízí spousta.

Ať už máte rádi ve věcech pořádek, anebo vás jen pobolívají záda, oceníte zahradu s vyvýšenými záhonky. První výhoda je jasná, nemusíte se nad nimi sklánět. Další výhody už nejsou tak zjevné, ale potěší: lepší hospodaření substrátu uvnitř takových záhonků s vlhkostí, a také menší problémy s přízemními mrazíky. Nedosáhne sem ani většina plevelů, které by se průběžně tlačily ze stran.

Bednění je pracné vytvořit, ale pak jen těší

Výšce obklady vymezených záhonků se podobně jako fantazii meze nekladou. Někomu postačí jedna vrstva pražců, jiný si je vyskládá až do úrovně pasu. Uspořená námaha s celosezónní prací na takových vyzvednutých profilech se pak „vrátí“, při jejich vytváření anebo zavážení/výměně substrátu. To je dřina, ale třeba by ji za vás mohly udělat vnoučata, ne? Jinak je to ale po všech stránkách efektivní řešení, když preferujete pořádek a čistotu.

Tráva, která má na zahradě své místo

S bojem proti plevelům souvisí i uspořádání „trávníkové“ zahrady. Chodníčky, které jinde bývají co nejmenší, jsou tady regulérním trávníkem o alespoň metrové šířce, a plošky záhonků jsou jimi ze všech stran obstoupeny. Na pěstování je tedy místa méně. Ale nevadí to, když vám jde spíš o relax, než o výnos z hektaru. Je to pěstební zahrada hezká na pohled, což někomu úplně stačí.

Travnaté pásy navíc vytváří přirozenou bariéru proti šíření plevelů, které nemají v již obsazeném prostoru kam expandovat. Taková trávníková zahrada je stálezeleným prostorem, který dobře hospodaří s vodou a vyniká v zasakování dešťovky. Voda se pak drží v půdě po celé ploše, nemusíte tolik zalévat. Jsou tu i nevýhody: zatravněné chodníčky špatně snáší pojezd. S kolečky tu tedy mnoho slávy nenaděláte.

Čtvercová síť? Pokus s dobrými výsledky

Nejde vám o výtěžnost, ale radost z pěstování? Rádi byste trochu od všeho, ale nemáte na to dost místa? Pak by vás mohl oslovit přístup „Rozděl a panuj“. Jak na to? Záhon řekněme čtvercového průměru překryjete dřevěnou mřížkou (rozdělovníkem, boxy). Vypadá to, jako trochu větší šachovnice. A každé její pole bude vyhrazeno jednomu druhu zeleniny. Že to zní podivně? Nebojte, v praxi to vypadá o poznání lépe. Na čtvercovou síť totiž vměstnáte násobně více druhů, než do nalajnovaných záhonků.

Navíc to trochu vypadá jako nějaký pokus: na plošce 2x2 metry můžete mít třeba devět druhů cibulovin, a můžete zkoušet, které vzejdou lépe (a budou pak lépe chutnat). Každá mí pro sebe dost místa, přitom je pěstební plocha natolik zahuštěná, že plevele skoro nemají šanci. Ohrádka vytváří ideální podmínky mikrostanovišť, s mírným zástinem a vyšší vlhkostí. Někdy se tenhle „experiment“ hodí pro testování té nejoptimálnější osádky.

Květináče, krabice a boxy

Problém s nedostatkem místa řeší i zahrádky v květináčích. Ne každému se to ale líbí, a rád by tomu chaosu dal trochu řád. Tehdy je možná ten správný čas pro „zahradu v boxech“. Variant je bezpočet, ale můžete využít montovaných dřevěných truhlíků (i pořádně velkých „truhlů“). Výhoda? Můžete je stavět na sebe, vytvářet z nich celé stěny. A každý rok jinak, podle vlastní chuti. Vzniknout tak mohou pěstební kaskády.

Ano, vytváření takového uspořádání je do začátku pracné a materiálově nákladné. Výstupem je ale pohodová práce později, a snadní péče. Navíc každé rostlině v boxu můžete věnovat individuální péči, pohlídat si optimální zálivku, hnojení. Přesně na míru každému kousku. Produkce pak může být až nečekaně vysoká. Ve své podstatě je to velmi intenzivní forma hospodaření, příhodná tam, kde není dost prostoru. Pro města a příměstské zahrádkové kolonie ideální.

Expandujte do výšky, obsaďte stěny

Chcete z jednotky plochy „vytlouct“ co největší potenciál? Pak se nespokojujte s pěstováním při zemi. Vytvoření závěsných systémů je – jak jinak – pracné – ale bohatě se vám vrátí. Truhlíky zavěšené za sebou/pod sebou dokáží znásobit obdělávanou plochu na maximum, a přitom pořád mají všechny rostliny dostatek světla. Štěstí a radost z velké úrody není zadarmo. Uzalévat tuto zahradu je náročné, protože je zapotřebí každý zavěšený truhlík ovlažit individuálně.

Jen o krok dál jdou vertikální zelené stěny. Pokud vás z cen originálních sestav rozbolela hlava, nezoufejte. Dobrý kutil si vždycky poradí. Pokud můžete vertikální zahradu upnout k pevné stěně, není problém si ji vyrobit třeba ze starých, na výšku sestavených palet, ale vytvořit celý hydroponický systém z vystříhaných PETlahví. Obojí je vlastně recyklace, ne? Tím, že vyženete zahradu do vertikály, získáte spoustu místa navíc.

S terasami šetříte vodou

Útok na další rozměr, vyzvednutí zahrady z prostého obdělávaného povrchu, o to usilují i terasovité záhonky. Výhoda je jasná: zálivka na jednotku plochy zůstává konstantní, ale vláhy je v této sestavě dostupné více. Voda se také lépe zužitkuje: ze svrchních záhonků postupně klesá do nižších etáží. Chytré to je, ale chce to zapracovat na dobré drenáži. Na tom, aby voda skutečně prostupovala podle plánu.

Znovu tu na relativně malém prostoru získáváte maximum pěstební plochy. S tím, že můžete mnohem efektivněji spravovat rozložení vegetace: ty spíše sluno/suchomilné mohou být nahoře, ty vyhledávající zástin dáte níže. Takový zahrada s terasami má navíc velmi příznivé klima, je členitá a proto tu nedochází k vyvanutí vláhy, odparu tak rychle.

Pěstební stůl anebo univerzální jedlý ostrůvek?

Jaké trendy letí? Rozhodně se vyplatí zmínit permakulturní záhonky nebo „zelené ostrůvky“. Na jednom místě se prostě pěstuje více plodin dohromady. Navzájem si pomáhají, uchovávají vlhkost, vytváří příhodné podmínky. Zásadní výhoda je ale v tom, že k sobě nepřitahují téměř škůdce. Slimák vnímá záhon plný salátů jako prostřený stůl, ale k jednomu, ztracenému kdesi mezi brukví a rajčaty, cestu vážit nebude. Produkce je tu nižší, ale rostliny jsou vyspělejší. A prý i chutnější.

Hovořit o českých zahradnících jako o důchodcích je trochu nepříhodné, ale je fakt, že mladé krve mezi nimi tolik nenajdeme. A jejich chuť pěstovat a zahradničit zůstává, artritickým kloubům a bolavým zádům navzdory. Jak je tedy potěšit? Pěstebními stoly. Vše hezky v jedné úrovni, na dosah ruky. Je to přístup vhodný i tam, kde nemáte hlínu pod nohama. A když už jsme u té hlíny – boom teď zažívají pěstební vaky. Pytle substrátu, ze kterých si můžete vypěstovat pár keříčků rajčat nebo okurky naprosto všude.

Nikdo neříká, že se navržené přístupy a nápady nedají kombinovat. Třeba zrovna pěstební stoly pod sebou nechávají poměrně dost hluchého a nevyužitého prostoru, že? Což takhle pod ně šoupnout třeba bedničky s násadou žampionů? Nepotřebují světlo, chtějí jen vlhko a stabilní teplotu. A vracet se každý den ze zahrádky i s košíkem hub, to za to stojí, ne?