Na zahradě nám stojí bytelný skleník a okurkoviště (okurkárium, „domeček“ pro okurky), které se jenom rychle „spíchlo“ ze starých oken, prken a trámků. Jenže za veder je třeba jejich prosklení nějak stínit. Obcházeli jsme se ženou okolní zahrádky a narychlo načmárané pruhy a různé klikatiny štětkou namočenou ve vápně, případně pravidelnější vlnovky, nebo větší zabarvené plochy, nás neuspokojily. Nabídka e-shopů také ne. Řešení se ale našlo rychle.
Žádné sítě a fólie, rákosí a bambus, kokosová tkanina, rolety a žaluzie, zakrývání plaňkami či deskami, nebo dokonce slunečníky a markýzami, starými prostěradly apod. Stačilo vzít do ruky širší štětec, hliníkový žebřík a pustit se do malování květinových motivů a různých symbolů, čar a různě pokroucených linek. Jenom tak z hlavy, rychle, od ruky, hustým vápenným mlékem. Výsledek nás pak docela mile překvapil. Do galerií sice takové dílko nepatří, je to hodně naivní projev, ale doma v zahradě neurazí. A hlavně dokonale poslouží.
Navíc je vlastně ohromnou výhodou jedna jeho velká nevýhoda. Do dalšího léta totiž díky dešti, sněhu a změnám teplot kreslení na skle nevydrží. Vápno je vlastně předností. Smyje se a další rok může projevit výtvarného ducha někdo jiný z rodiny. Třeba děti. Kdokoli. Je to docela zábava, obzvláště pro každého, kdo rád kreslí a maluje. Vápno se sice do roka smyje, nové malování je ale příjemná kratochvíle, která se může stát i zábavou rodinnou.
Malování (tedy pardon, vlastně kreslení štětcem) jde rychle od ruky, nesmí se u toho moc přemýšlet, nejlepší je improvizace. Navíc to vůbec nic nestojí, ta trocha hustšího vápna ve sklenici nestojí ani za řeč. Chladnější léto malůvky klidně oželíte, ale hned to další se někdo zase pustí do kreslení.
Někomu se to může líbit, někdo si zaťuká na čelo, jsme lidé různí. Nakonec, za rok je to pryč a můžete si zkusit pozvat někoho, kdo aspiruje třeba na pokoření Picassa. To budou sousedi koukat. Pozor ale na platbu, jde o dílko dočasné trvanlivosti. Nezbude vám nic jiného, než si ho nafotit, nebo použít barvu trvanlivou.
Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz