Předpovídejte si sami počasí (Foto: Shutterstock) Zobrazit fotky zobrazit 6 fotek

Sledovat proměnlivý tlak podle loupání v koleni, omezit aktuální zprávy o vývoji oblačnosti jen na zběžný pohled z okna? S domácími meteorologickými stanicemi můžete posunout své pozorování a předpověď počasí na dočista novou, profesionální úroveň. Co všechno vlastně meteostanice umějí? Jakou si zvolit a na co si dít pozor při umísťování senzorů?

I když se to nezasvěceným nezdá, sledování počasí je hobby, stejně jako sběratelství známek, rekreační létání s dronem nebo pozorování ptáků na krmítku. Je to způsob, jak trávit čas a přitom se dobírat smysluplných informací. Mezi těmi, kteří si jako svůj koníček vybrali počasí, jsou nejvíce zastoupeni prostí pozorovatelé. Lidé, které pro vlastní radost a užitek baví monitorovat vývoj podnebí, zaznamenávat si průběžná data. Další kategorií jsou ti, kteří prostě jen chtějí být informováni o bezprostředním vývoji počasí. Často pak fandové dalších koníčků: předpověď v rádiu nebo televizi do dalších dní je totiž hodně orientační záležitost, a oni chtějí vědět, jak se věci skutečně mají. Zahrádkář musí vědět, jestli dnes bude nebo nebude pršet i na jeho zahradu, cyklista potřebuje znát, jestli má cenu sedlat kolo. Domácí meteostanice umí dodat kvalitní lokální informaci v reálném čase. Tedy, pokud se s ní naučíte pracovat.

Velká trojka: informace, cena a dosah

Rozhodujícími faktory u výběru domácí meteostanice je požadavek na zobrazované měřené informace, dosah čidel/senzorů a samozřejmě cena. Od nadšených amatérů přes lovce bouřek k rosničkářům vede spousta mezistupňů, přičemž nejpatrnější rozdíly vychází z technické úrovně jejich vybavení a aplikovaných znalostí. Domácí meteorologické stanice kopírují svou sestavou obvykle to, co mají k dispozici profesionálové. Přístroj k měření teploty (často nejen vzduchu, ale i při zemi, případně s podpovrchovou sondou), vlhkost vzduchu a s ní spojený tlak; směr a rychlost větru. A pochopitelně také úhrn srážek. Každého samozřejmě zajímá něco trochu jiného, takže se složení domácí stanice může výrazně lišit. Některé přístroje vám nastřelí hodnoty UV indexu, stanovení oxidu uhličitého, jiné vám přednesou bio-předpověď (ať už se pod tím skrývá cokoliv), nebo zobrazí pocitovou teplotu. A je tu možnost napojení takových stanic na chytré telefony, třeba na vlastní databázi s archivem měření. Fantazii se u téhle techniky meze nekladou.

Jakou sestavu si pořídit? Záleží, co od ní očekáváte

Chcete-li zachovat svůj komfort a pohodlí, rozhodně vsaďte na moderní modely. Ony ty klasické mechanické už opravdu působí poněkud archaicky, byť fungují velmi dobře a s velmi nízkou poruchovostí. Snad proto jim pořád „staromilci“ fandí. Zásadní rozhodnutí je, jestli při moderní variantě zvolit bezdrátové nebo „drátové“ řešení. Bezdrátové neznamená nutně lepší. Jste totiž limitováni dosahem na skromné (zhruba dvě až hodně optimistické tři) desítky metrů. Kabelová verze může mít daleko lepší dosah, ale zase její vedení může snáze podlehnout zkáze. V případě, že meteostanice máte umístěnou dejme tomu před okny domu, ale není bezdrátová verze limitující. Napájení ze sítě? Ano, poněkud „na dráty“ nepraktické, ale nakonec možná pro váš čas a peníze úspornější, než dokupování baterií. Pořád platí, že čidla a senzory jsou trvale umístěny „na čerstvém vzduchu“, a doma máte je displej, který zobrazuje naměřená data. Co s nimi budete dělat?

Máte nějaká data? A mohl bych je vidět?

Hodí se popřemýšlet nad jejich archivací, tedy nějakým datovým médiem, nebo přeposíláním dat do počítače. Třeba přes wi-fi. Další dimenzí problémů k řešení je volba přesnosti měřených dat. Je ale třeba zvážit, jestli vám měření digitálním teploměrem na dvě desetinná místa skutečně bude k praktickému užitku. Popřemýšlejte spíše nad rozsahy stupnic, aby naše střídání mrazivých zim s letními extrémy přístroj vyrobený a nastavený pro klimatické pásmo středomoří nebo tropů nezaskočilo. Při objednávání meteostanice ze zahraničí se samozřejmě vyplatí prostudovat manuál, abyste teplotu nemuseli odečítat z fixního a neměnného nastavení ve stupních Fahrenheita. I to se totiž někdy stává. Podobně se pak můžete nachytat i při zobrazování absolutního tlaku, do kterého není započítána nadmořská výška. Dodává pak poněkud překvapivé výsledky.

Zbytečné a nezbytné

Barometr a vlhkoměr je klasika, bez které se neobejdeme, stejně jako bez údajů o vnitřní a vnější teplotě. Jak moc pro nás je ale užitečné podsvícení displeje, budík, odhad předpovědi na základě naměřených trendů, množství námrazy, převládající směr proudění větru, zobrazení informace o západu a východu slunce, měsíční fáze, podpora monitorovacích systémů? Je jen na vás, na kolik jsou tyto informace pro vás užitečné a zda se vám vyplatí investovat do funkcí meteostanice, která „to všechno umí“. Při všem tom honu za funkcemi a schopnostmi bychom ale neměli podcenit ani materiálové provedení a odolnost senzorů. Ne všechny totiž naše vlídné, leč kolísavé klima ustojí. Hodně přitom záleží na správné instalaci, která ale vychází z logiky věci.

Aby to dobře fungovalo

Čidla by měla stát ideálně o samotě, v dostatečném odstupu od jiných objektů. Doporučováno je obecné (a v praxi ne zrovna často aplikované) pravidlo, že tento odstup by měl být desetinásobkem výšky konstrukce, na kterém jsou čidla upevněna. Snímač rychlosti větru nebude vychytávat zrovna ty nejpřesnější údaje, pokud bude stát v závětří. Ideálem pro umístění je výška 10 metrů, a nezastínění větrného proudění dalšími stavbami. V městě to může být docela oříšek. Zvlášť když vezmeme v potaz předchozí pravidlo: sto metrů od takové instalace by se neměl nacházet žádný další měření zkreslující objekt.

Snímač teploty by měl být umístěn na stinném (ale ne vlhkém) místě. Uprostřed rozpáleného asfaltového parkoviště budete měřit pouštní extrémy, ne skutečnou teplotu. Chybu také můžete snadno udělat, když vedle optimálně umístěného senzoru zaparkujete „rozehřáté“ auto. Čidla by měla být vystavena volnému větrnému proudění, ale ne stát přímo na vyvanutém či profoukávaném místě. Čidla pro měření teploty vzduchu a vlhkosti by neměla být nízkou země, ale ve výšce kolem dvou metrů. Na střeše garáže se vám budou péct, ze zalévaného trávníku bude vstoupat vlhkost. U měření tlaku zase potřebujete přístupu větru a vlhkosti zamezit, aby „netlačili“ na měrný bod. Senzory pro měření vodovodních srážek musí být umístěny vodorovně (a v této poloze setrvat). Jsou to detaily, ale podstatné.

Pokud celou senzorickou část domácí meteostanice zaparkujete na zahradu pod košatý strom, budou výsledky rozpačité. Při kvalitní instalaci ale získáte přístup ke skutečně přesným lokálním informacím.