Experiment z Hengelo. Stovka domů na hektar byla úspěch, De Kasbah se ale neprosadil

Situace měla správně nakročeno k nedobrému scénáři. Zhruba tak se dá popsat stav na nizozemském bytovém trhu v polovině 60. let minulého století. Stručně řečeno, Nizozemsko zažívalo poválečný populační boom. Města se plnila lidmi. A bylo nutné velmi rychle najít dostatečně „kapacitní“ odpověď v podobě cenově dostupného bydlení.

Nizozemci tehdy zvažovali nejrůznější varianty. Dokonce i „paneláková sídliště“ československého střihu byla ve hře. Ale nakonec se vydali jinou cestou.

Co je ovšem na celém tom nizozemském přístupu nejzajímavější? To, že vůbec nepředstírali, že znají správnou odpověď. Že cestu k hledání bydlení pojali jako experiment, zkoušku, při níž se zabývali i neotřelými variantami řešení. V praxi to vypadalo tak, že v roce 1968 tehdejší ministr bydlení, Wim Schut, založil program Experimentele Woningbouw. Přeložit to můžeme jako „experimentální bytová výstavba“.

Experimentele Woningbouw byla jedna velká série odvážných pokusů, kreativních výstřelků, divoké architektury a odvážných myšlenek spolufinancovaných státem. Špatné to ale nebylo, protože i to, že se najde neschůdná cesta, může být někdy lepší než stoprocentní jistota prefabrikovaného panelu skutečně na okraji každého většího okresního města.

Těch bytových experimentů bylo v různých měřítcích zrealizováno na území celého Nizozemska kolem padesátky. Některé zapadly. Jiné ale slouží jako studnice inspirace a příklad odvážné architektury dodnes. Například projekt De Kasbah v nizozemském městě Hengelo.

O něm teď bude řeč. Ačkoliv se nedočkal reprízy, za neúspěšný se rozhodně považovat nedá. Body zadání totiž naplnil všechny na jedničku.

Cílem bylo propojit bydlení a společenský život pod „jednou střechou“. Postavit něco, co by vyhovovalo kapacitně a přitom se otevíralo komunitě. Určitě to neměly být paneláky vytvářející anonymní prostředí, ale spíš něco, co by obyvatele „vytáhlo ven“. A rovněž se to mělo z hlediska celkového pojetí vzpěčovat jisté uniformitě života na předměstích. Mělo to dát lidem osobitý prostor, o kterém mohli tvrdit, že je jejich.

Že to vypadá jako moc požadavků najednou, z nichž většina stojí proti sobě? To je pravda. Ale taky se do přípravy návrhu nepustilo žádné ořezávátko. Tím šampionem těžké váhy komplikovaných zadání byl Piet Blom, už tehdy slavný nizozemský architekt.

Postupoval metodicky. Nebral na lehkou váhu hustotu zasídlení, celkové zahuštění zástavby. Vlastně šel až do extrémů. Přitom tím ale nezabíral plochu při zemi, tu ponechal volnou lidem a komunitnímu životu. Doslova ji schoval pod střechu. Ale nesklouzl k tomu, aby budoval výškovou zástavbu. Držel se při zemi. V podstatě navrhoval extrémně zahuštěnou vesnici.

Zdroj inspirace? Prý tak trochu v Maroku, v hliněných opevněných vesnicích domorodých Berberů. Název by tomu odpovídal. Ale výsledek už moc ne. Na stavbě samotné se pracovalo vlastně jen rok a několik měsíců a k oficiálnímu předání díla k užívání došlo 2. února 1973. A co to bylo?

Unikátní architektonický soubor 184 domů na betonových pilířích.

Respektive nad terén vyzdvižené domy, které pod sebou nechávaly prostor – pod střechou – pro veřejný život. Místo, kde ulice patří lidem, protože auta parkují „pod střechou“. Místo, kde můžete chodit mimo dům i za deště, protože pod tu společnou střechu neteče.

Přitom opravdu maximálně zahuštěný objem zástavby, který však v sobě otevíral okna pro zeleň. Dílo překvapivé, chytré a chytlavé. Jen poněkud odtažité a netradiční.

Jak tenkrát popisoval dobový tisk: „Uprostřed konvenčních ulic lemovaných slušnými řadovými domy a předzahrádkami tvoří hustý shluk 184 domů se šikmými střechami a červenými taškami, které jsou vyzdviženy na betonových pilířích, nevídanou podívanou. Celý komplex do svého okolí zapadá poměrně elegantně; každá strana této vyvýšené struktury je řešena tak, aby přirozeně reagovala na specifické podmínky daného okraje.

Jižní strana shlíží na slunný trávník a rybník, přičemž prostory přízemí s dvojnásobnou výškou vytvářejí galerii, která příležitostně slouží jako tržiště. Severní strana navazuje na ulici opět arkádou o dvojnásobné výšce, v níž se nachází řada menších obchodů a ateliérů a také místní hospoda s poněkud úsměvným názvem „Kasbar“. Kratší západní strana nabízí výhled na školu a hřiště, zatímco východní strana směřuje do volné krajiny, která působí až nečekaně malebně.“

Jako kritika to tenkrát vůbec neznělo. Nebylo ani proč. Nebyl to špatný projekt, ani špatná realizace.

Tím nejvýraznějším rysem Kasbah je rozsáhlý prostor přímo pod domy. Nacházejí se zde nejrůznější zařízení, která v předměstských komplexech obvykle chybí, například zázemí pro práci a volný čas, včetně divadla a dětského hřiště nebo komunitní zahrady. Vzniká zde také přirozené místo pro běžné každodenní potřeby, jako je parkování aut a skladování.

Typologie toho neotřelého bydlení byla přizpůsobena různě velkým domácnostem. V De Kasbah existují čtyři základní typologie domů, které však na první pohled nejsou jako takové rozpoznatelné. Blom navrhl projekt tak, aby jednotlivé typy domů splývaly v celek připomínající větší, autonomní sídlo, kasbu.

Typ A byl koncipován jako „neúplný“ dům pro studenta či umělce, v podstatě jako ateliérová jednotka; typ B byl určen pro mladý pár nebo malou rodinu; typ C pro středně velkou rodinu se třemi či čtyřmi ložnicemi; a typ D představoval kombinaci typů A a B. Všechny typy kromě typu A disponují velkou venkovní terasou o rozměrech pět krát šest metrů a ke každé jednotce náleží 1,5 parkovacího stání v prostoru pod domy.

S neuvěřitelnou hustotou jedné stovky domů na hektar (asi čtyřnásobek toho, co je v Nizozemsku běžně k vidění) se projekt architekta Bloma stal vpravdě neskutečným dílem. I když v 70. letech neuspěl, nedočkal se dalšího pokračování, od června 2026 je De Kasbah oficiálně zapsán na seznamu nizozemských rijksmonumentů, tedy národních kulturních památek.

Zdroj: UITINhengelo.nl, hiddenarchitecture.net, ai.epitesz.bme.hu