Města, která se propadají a topí v bahně

Protentokrát začneme v Evropě, ve městě, které je doslova obaleno nánosem romantiky a slávou světového dědictví UNESCO. Italské Benátky se totiž počítají k těm sídlům, která sice nemizí v půdě, ale doslova se nám topí před očima. A pokud je ještě chcete vidět v celé kráse, neměli byste s jejich návštěvou příliš otálet.

Za 300 let už tam, kde je dnes vidíme na mapách, prostě nebudou.

Problematiku Benátek, které pohlcuje voda, bohužel nelze chápat zjednodušeně tak, jak si vykládají apokalypticky naladění klima-fanatici. Vzestup hladiny moře je sice součástí aktuální neradostné situace Benátek, ale ne vyloženě tou hlavní příčinou, jak vykresluje nazelenalá agenda. Stoupající hladinu tu totiž doprovází pokles samotné půdy, na níž Benátky stojí. A vůbec tomu nenapomáhá, že většina ze stávajících objektů byla vystavěna na podpůrných dřevěných kůlech z dubových kmenů. I ty už po staletích berou za své.

Existuje několik možností, které by město mohly alespoň do určité míry ochránit před stoupající hladinou moře. Patří mezi ně obvodové hráze, mobilní bariéry, uzavření Benátské laguny případně přestěhování celého města. Žádné z těchto řešení však není dokonalé.

Přestěhování každého domu, památky a obyvatele by prý nakonec stálo okolo 100 miliard eur. Uzavření laguny by trvale uzavřelo benátský přístav, a stejně by město chránilo pouze do roku 2300, kdy se očekává, že hladina moře vystoupá o 1,25 metru. Obvodové hráze mohou zadržet vzestup hladiny až o 6 metrů, jejich výstavba by však stála miliardy, přerušila by spojení města s ekosystémy laguny, čímž by zničila kulturní atmosféru, za kterou turisté platí.

Každé z těch rozhodnutí je svým způsobem špatné, nákladné a nedokonalé. A nedobré je i nedělat nic. Ovšem to, jestli teď začnete s veganskou dietou a do práce budete jezdit jen na kole, už na osudu Benátek stejně nic nezmění.

Tragický příklad Benátek nás bere za srdce, protože je nám tak nějak geograficky bližší. Cynicky se dá ale poznamenat, že tu koneckonců jde jen o budoucnost jedné památky UNESCO a osud nějakých 50 000 obyvatel (maximálně čtvrt milionu, když započítáme i obyvatele pevninských čtvrtí jako Mestre a Marghera). To v Indonésii se podle totožného scénáře odehrává podstatně větší drama.

Hlavní město Indonésie, Jakarta, totiž obývá 11,1 milionu obyvatel. A pokud započítáme i obyvatele přilehlé aglomerace, dostaneme se k obtížně představitelné cifře 42 milionů lidí. S dovětkem, že za posledních 30 let klesla Jakarta o 4 metry.

Jak to? Jakarta byla bohužel postavena na bažinách a početné obyvatelstvo odčerpává tolik vody, že se město propadá do nestabilního podloží. Pokud bude tento trend pokračovat dál bez omezení, mohla by Severní Jakarta do roku 2050 úplně zmizet pod mořskou hladinou. O dost dřív než Benátky. Tady jde ale o osudy milionů lidí.

Už v roce 2015 Indonésie oznámila plány na vybudování tzv. „Velké Garudy“, mohutné mořské hráze. Stávající pobřežní hráz Jakarty bude prý nejprve zesílena. Poté bude na západní straně města vybudována ona Garuda, a to za cenu 40 miliard dolarů. Po dokončení bude hráz vysoká 24 metrů a bude mít rozpětí téměř 40 kilometrů. Celý ten dost nerealisticky vypadající projekt zahrnuje také „doplňky“, například sedmnáct umělých ostrovů schopných pojmout stovky tisíc lidí.

Součástí plánů jsou rovněž východní pobřežní hráz, letiště a rozšíření přístavu.

Zádrhel je ovšem v tom, že ušlechtilému záměru navzdory by ona fenomenální hráz, Velká Garuda, nemusela vyřešit základní problém. Jistě, oddělila by obyvatele Jakarty a oceán, ale přehlížela by skutečné příčiny propadání města – nekontrolovanou výstavbu, prudký růst počtu obyvatel a špatné hospodaření se zásobami podzemní vody v Jakartě. Druhou verzí plánu je proto přestěhování hlavního města, na geologicky stabilnější místo. A to bude teprve stěhování národů.

V Číně si musíte dávat pozor, když chcete mluvit o problémech a nedostatcích. Proto se vlastně moc neví o tom, že Peking prožívá docela zásadní krizi.

Čínské hlavní město Peking patří mezi města s největším nedostatkem vody na světě, protože většina vody, kterou obyvatelé používají, pochází z podzemních zdrojů. A její odčerpávání způsobuje zhutňování půdy, a tím i pokles města.

Peking se potýká se zhutňováním půdy již více než 80 let, ale v roce 2016 vědci zjistili, že celá metropole klesá velmi znepokojivou rychlostí. Studovali údaje získané pomocí satelitního snímkování a globálních senzorů, které sledovaly změny úrovně povrchu v letech 2003 až 2011. Data ukázala, že některé oblasti během těchto osmi let poklesly o více než 76 centimetrů, a že centrální obchodní čtvrť Pekingu klesala nejrychleji, přibližně o 10 centimetrů ročně.

Protože tento jev ohrožuje bezpečnost obyvatel, budov i vlakové dopravy, čínská vláda už podnikla kroky, aby zabránila dalšímu poklesu města. Plány - tedy alespoň ty, o nichž se ví - zahrnují odstavení stovek studní využívajících podzemní vodu a monitorování postižených oblastí.

V roce 2015 Čína také zahájila výstavbu rozsáhlé sítě tunelů a kanálů, dlouhé až 2 400 kilometrů. Jejich cílem je přivést do Pekingu vodu z jiných oblastí. Ani to ale není ideální. Už proto, že podobný problém jako Peking má dalších dvaatřicet (ze sedmaosmdesáti) největších čínských měst. Desítky milionů lidí obývající obří městské celky zkrátka nenechají krajinu a podloží bez následků. Hmotnost zástavby a čerpání vody vedou k poklesu a propadání.

Nejhorší na tom je to „ticho“. Nic se jakoby neděje, všechno je v nejlepším pořádku, strana a vláda všechno řeší. A řešení nejsou ani jednoduchá, ani levná.

Zdroj: ScienceAlert.com, SmithsonianMag.com, LAtimes.com, GFZ.de, TheConversation.com