Nejudržitelnější budova je ta, která už stojí: Fenomén adaptivního znovuvyužití v architektuře

Architektura se dlouho soustředila na provozní emise – tedy na to, jak úsporně budova topí či svítí. Globální architektonická komunita však obrátila pozornost k mnohem většímu problému: vázanému uhlíku (embodied carbon).

Jde o emise vyprodukované během těžby surovin, výroby stavebních materiálů (zejména betonu a oceli) a samotné stavby. Demolice staré budovy a výstavba nové sice může přinést energeticky pasivní objekt, ale z ekologického pohledu trvá desítky let, než novostavba smaže svůj „uhlíkový dluh“ z výstavby.

K ekologickému tlaku se navíc přidává realita roku 2026: dramatické zdražování primárních stavebních materiálů, přísnější legislativa Evropské unie (ESG reporty) a faktický nedostatek volných parcel v centrech měst.

Zatímco před deseti lety bylo adaptivní znovuvyužití vnímáno spíše jako romantická záchrana historických památek nebo industriálního dědictví (staré továrny, pivovary, mlýny), dnes se pole působnosti dramaticky rozšiřuje.

Současným celosvětovým trendem je transformace administrativních budov z konce 20. století. Monofunkční kancelářské čtvrti z 80. a 90. let, často plné skla a oceli, po pandemii a nástupu hybridní práce zejí prázdnotou. Architekti proto tyto objekty složitě, ale úspěšně adaptují na hybridní projekty, které kombinují nájemní bydlení, komunitní služby a coworkingy.

Česká republika se v tomto ohledu stala laboratoří úspěšných konverzí. Naše architektonická scéna dokazuje, že staré budovy nemusí být přítěží, ale obrovskou příležitostí pro unikátní design, který nelze v novostavbě replikovat.

• Automatické mlýny v Pardubicích: Monumentální industriální komplex od Josefa Gočára se díky odvaze soukromých investorů, města a kraje proměnil v pulzující městskou čtvrť plnou umění, vzdělávání a kultury. Ukázkový příklad, jak zachránit obří měřítko pro potřeby 21. století.
• Galerie Plato v Ostravě: Polské studio KWK Promes transformovalo zchátralá městská jatka. Architekti se nesnažili zahladit šrámy minulosti; naopak, historické zdivo kombinovali s moderním pohledovým betonem a vytvořili otočné stěny, které budovu propojují s venkovním prostorem.
• Dva domy a další projekty v pražském Karlíně: Karlín je tuzemskou mekkou tohoto přístupu. Transformace starých kotláren a hal na moderní kanceláře a byty ukázala, že paměť místa generuje obrovskou komerční i společenskou hodnotu.
• Lihovar Smíchov (Praha): Konverze bývalého Zlíchovského lihovaru na rezidenční čtvrť se stovkami bytů. Projekt si zachoval ikonický cihlový komín a historickou varnu jako ústřední body celého urbanismu.
• Vanguard Prague (Praha – Modřany): Transformace bývalé továrny Microna, kde se vyráběly letecké přístroje. Extrémně odolný železobetonový skelet umožnil vznik velkorysých loftů s výškou stropů přes 4 metry a automobilovým výtahem uprostřed budovy.
• Modřanský cukrovar (Praha): Brownfield přeměněný na udržitelnou čtvrť, která navíc přímo recykluje beton z původních demolic a využívá jej v základech nových objektů.
• Lofty Kolbenova (Praha - Vysočany): Konverze chátrající továrny ČKD, kde se původně vyráběly menší stroje a vysavače. Areál prochází transformací na více než 200 dvoupodlažních loftových bytů. Cílem je zachovat typický industriální ráz Vysočan, ale nabídnout moderní standardy bydlení.
• Pivovar Lochkov / Rezidence Pivovar (Praha): Přestavba památkově chráněného areálu sladovny a pivovaru z 19. století na klidné rezidenční bydlení. Historické klenby, kamenné zdivo a dřevěné krovy byly citlivě integrovány do moderních bytových jednotek, čímž vznikl unikátní mix starého a nového.
• Usedlost Ladronka (Praha a okolí): V širším centru Prahy a jejím okolí najdeme několik starých hospodářských dvorů a usedlostí, které byly přebudovány na luxusní uzavřené rezidenční areály. Původní obvodové zdi a tvar písmene „U“ (typický pro statky) vytvářejí bezpečné vnitrobloky pro komunitní život.
• Konverze sýpek (Regiony): Staré barokní nebo industriální sýpky na obilí mají obrovský potenciál pro bytové domy díky masivním dřevěným trámovým konstrukcím v interiéru. Úspěšné projekty proměny sýpek na bytové domy najdeme např. v Olomouci nebo v menších městech v jižních Čechách.

Adaptivní znovuvyužití není pro architekty a investory snadnou disciplínou. Přináší specifické výzvy:

• Technická nejistota: Staré budovy často skrývají statická překvapení, ekologické zátěže (azbest) nebo nevyhovující výšky stropů.
• Normový skanzen: České stavební a požární normy jsou často rigidní a psané pro novostavby. Napasovat moderní požadavky na oslunění, akustiku či únikové cesty do 100 let staré konstrukce vyžaduje extrémní kreativitu a diplomatické úsilí.
• Materiálové pasy: Nastupujícím trendem je katalogizace materiálů v budovách. Budova už není brána jako statický objekt, ale jako „banka materiálů“. Když se část rozebere, prvky (např. cihly, trámy, kovové konstrukce) dostávají digitální pas a míří na trh pro jiné stavby.

Adaptivní znovuvyužití definitivně opustilo škatulku alternativního aktivismu a stalo se hlavním proudem světové architektury. Tento přístup nás učí, že kvalita města nespočívá v neustálém mazání minulosti a stavění na zelené louce, ale ve vrstvení historie. Architektura budoucnosti už nebude definována tím, co nového dokážeme postavit, ale tím, co z naší minulosti dokážeme s respektem a inteligencí zachovat.

Že nejde jen o teoretické ekologické přednášky, dokazuje letošní nominace mezi finalisty České ceny za architekturu – konverze bývalého Žitného mlýna v Boršově nad Vltavou na bytové jednotky. Tento jihočeský projekt se stal tuzemskou učebnicí toho, jak staré industriální struktury proměnit v unikátní rezidenční bydlení.

Bývalý žitný mlýn v Boršově nad Vltavou, ležící kousek od Českých Budějovic, představoval typický industriální brownfield. Dominantou areálu bylo masivní betonové silo a historické mlynářské budovy na břehu řeky. Dlouhé roky chátrající komplex se však díky návrhu architektů proměnil v živý bytový areál.

Úspěch u poroty České ceny za architekturu si projekt vysloužil především pro svůj nekompromisní respekt k původní hmotě a konstrukční odvahu:

• Prosvětlení hlubokého traktu: Největším oříškem průmyslových budov bývá nedostatek denního světla uvnitř dispozice. Architekti do masivního tělesa budovy citlivě vyřízli nová okna a lodžie, aniž by narušili monumentální industriální ráz.
• Využití původních prvků: Syrové betonové konstrukce, přiznané zdivo a průmyslový rytmus oken zůstaly zachovány. Fasáda kombinuje moderní čisté omítky s plochami z lícových cihel, které odkazují na původní mlynářskou minulost místa.
• Propojení s krajinou: Projekt dokázal využít unikátní polohu u řeky Vltavy. Z bývalého uzavřeného továrního dvora vzniklo poloveřejné bezpečné zázemí a park pro obyvatele.

Zajistit rezidenční využití starých fabrik nebo mlýnů či jatek je řemeslně i legislativně náročné. Architekti musí bojovat s rigidními českými normami na oslunění, akustiku a požární bezpečnost, které jsou primárně psané pro novostavby na zelené louce. Často se objevují i nečekané komplikace v podobě ekologických zátěží (zbytků průmyslových olejů nebo chemikálií v podloží). Ovšem vhodné řešení se při troše dobré vůle vždy najde, i když jde často o výzvy, které laici na první pohled vůbec nevidí. Ostatně podívejte se na fotografie starého boršovského žitného mlýna pod článkem.

Zdroj: Česká komora architektů (ČKA); Česká cena za architekturu; Estav.cz; Archiweb.cz; World Green Building Council (WorldGBC); Česká rada pro šetrné budovy (CZGBC)