Když se řekne „největší budova světa“, většina lidí si hned vybaví do nebe čnící mrakodrapy. Jenže výška prostě není všechno. Existuje totiž stavba, která ostatní výškou netrumfne, a přesto je považována za nejtěžší budovu na světě. Rumunský Palác parlamentu v Bukurešti váží přibližně 4 098 500 tun.
400 Eiffelovek
Ano, čtete správně. Více než čtyři miliony tun betonu, mramoru, oceli, bronzu, dřeva a dalších materiálů, hezky seskládaných do podoby jednoho obřího paláce. Není divu, že něco tak kýčovitě okázalého budí současně úžas, rozpaky i kontroverze. A z poznání minulosti této stavby pak i lehce mrazí. Pokud se ale přidržíme hlavně té „rekordnosti“, hodí se k tomu nějaké srovnání.
Vypomoci si můžeme například Eiffelovou věží. Ta tu ovšem bude sloužit jen jako měřítko nepatrnosti. To proto, že samotná kovová konstrukce Eiffelovy věže váží jen zhruba 7 300 tun. Když k tomu připočítáme všechny její výtahy, schodiště, antény a další vybavení, dostaneme se až na 10 100 tun. Proti rumunskému Paláci parlamentu je to nepatrné. Abychom dorovnali dílo z Bukurešti, museli bychom těch Eiffelovek navézt na hromadu rovné čtyři stovky.
)
Ve srovnání nic neobstojí
Ani Empire State Building, kterou se kdysi tolik pyšnili ve Státech, tu neobstojí. Ta váží zhruba 365 000 tun. A pokud přeci jen pomýšlíte na pořádné mrakodrapy, ani Burdž Chalífa, nejvyšší budova světa, s odhadovanou hmotností kolem půl milionu tun tenhle rumunský kolos nepřekoná. Nemá na to ani katedrála Spásy národa v Bukurešti (ta váží jen desetinu) nebo Chrám sv. Izáka v Petrohradu. I když ten je, s hmotností přibližně 322 tisíc tun, jednou z nejtěžších historických sakrálních staveb. Ani Pentagon neváží víc.
Rekord rovnou světový
Není tedy divu, že Guinnessova kniha rekordů i odborné zdroje označují Palác parlamentu za nejtěžší budovu světa - a zároveň za nejtěžší administrativní budovu - jaká kdy vznikla. Odpověď na otázku, proč taková obří a těžká stavba vlastně byla postavena, pak trochu souvisí i se zmíněnými stavebně technickými divy a chrámy světa. V mnohém se jim totiž chtěla přiblížit a překonat je. Na věčnost.
Za vznikem stavby stojí rumunský komunistický vůdce, diktátor Nicolae Ceaucescu. Po ničivém zemětřesení v roce 1977 se rozhodl zásadně přestavět centrum celé Bukurešti. Nešlo však jen o obnovu města. Jeho cílem bylo vytvořit nové mocenské centrum, které mělo demonstrovat celému světu sílu režimu. Šlo o odkaz pro příští generace, fyzický důkaz toho, že moc jiných zemí i svatostánků bledne ve srovnání s diktátorovou metropolí.
)
Dům lidu
Říkalo se tomu Casa Poporului, Dům lidu. Což je zjevná ironie. Stavba sice nesla jméno lidu, ale kvůli její výstavbě byly zbourány celé historické čtvrti, tisíce domů, kostelů i synagog. A desetitisíce obyvatel musely své domovy, pozemky a parcely opustit. Stavělo se ve jménu lidu, ale prakticky jen pro slávu jednoho jediného člověka. To budovatelské šílenství se navíc neomezilo jen na hlavní město. Palác se stal stavbou, která do značné míry pohltila celé Rumunsko.
Stavět se začalo v roce 1984, a jen na projektu pracovalo 700 architektů. Tenhle tým pak k úspěchu vedla tehdy teprve osmadvacetiletá architektka Anca Petrescu. Na stavbě pracovalo v průměru 10 000 dělníků, ale v některých vypjatých etapách se jich tu střídalo i jednou tolik. To když se pracovalo nepřetržitě, ve dne v noci. Sám nejvyšší - Ceaucescu - navíc rozhodl, že budou použity výhradně rumunské materiály.
Národní stavba na účet národa
Takže se tu sešlo na milion metrů krychlových mramoru, kolem 700 000 tun oceli a bronzu, asi 3 500 tun křišťálu, přibližně 900 000 kubíků dřeva. Přesně tento materiál pak v Rumunsku nebyl v průběhu stavby nikde jinde k dostání. Že potřebujete dřevo, kámen, cihly na stavbu rodinného domu? Litujeme, všechny dodávky materiálu jdou na palác v hlavním městě. Počkejte si, než se to dílo dokončí.
Rozpaky vzbuzovala celková okázalost sídla. Trochu to připomíná snímky z Karmelita kolostor, tedy ze zrekonstruovaného areálu bývalého kláštera v historickém komplexu Budínského hradu, kde se po roce 2019 zabydlel maďarský premiér Viktor Orbán. Tohle ale byla osmdesátá léta, Rumunsko a Ceaucescu. Sklony k velikášství mají zkrátka k diktaturám obecně blízko.
)
)
Rumunský Palác parlamentu, Dům lidu, do sebe nechal vpravit další tisíce tun koberců, lustrů a dekorací. Některé křišťálové lustry váží více než tunu. Největší koberce byly utkány přímo na míru v halách, protože by je hotové nešlo do budovy dopravit.
Interiéry připomínaly a stále připomínají spíše honosný královský palác než státní úřad. Obří schodiště, sály s až desítkami metrů vysokými stropy, stovky křišťálových lustrů a mramor prakticky na každém kroku. Kontrast s tím, jak se žilo někde na rumunském venkově a jak vypadalo sídlo vlády, byl enormní.
)
)
Stavba extrémů, těžká váha se vším všudy
Nová rumunská vláda dokonce uvažovala o jeho demolici. Ten nápad ale nakonec přehodnotila. Přeci jen, zničit tenhle symbol neradostných let, to by znamenalo zničit jednu z největších investic v historii země. Nakonec tedy převážil praktičtější přístup. Dnes je budova sídlem rumunského parlamentu. Zasedá zde Senát i Poslanecká sněmovna, sídlí zde Ústavní soud, několik muzeí i rozsáhlé konferenční centrum. A i tak zůstává využita pořád jen částečně.
Palác totiž obsahuje přibližně 1 100 místností, z nichž značná část zůstává nevyužitá nebo slouží jen příležitostně. Provoz tak obrovského komplexu je mimořádně nákladný. Celková podlahová plocha dosahuje asi 365 000 metrů čtverečních. Palác parlamentu, bývalý Dům lidu, je prostě stavbou extrémů.
)
Na jedné straně představuje mimořádný technický výkon, který fascinuje architekty i stavební inženýry. Na druhé straně připomíná období, kdy byla architektura nástrojem demonstrace absolutní moci bez ohledu na lidské osudy nebo ekonomické náklady. Prostě těžká váha se vším všudy.
Zdroj: Wikipedia.org, radionetherlandsarchives.org, guinnessworldrecords.com
