Mottainai. Japonské umění poezie věcí, které ještě neřekly poslední slovo

I když to tak nevypadá, je japonština nesmírně barvitý jazyk. Slůvko Mottainai to názorně ilustruje, protože je překrásně mnohovýznamové. Může se pojit se steskem, radostí, soustředěným úsilím, chloubou a úctou. Záleží, jak ho ve větě použijete. Pak může nabývat mnohých podání, ale vlastně vždy stejného významu. Jak to? Mottainai je totiž radost, že se vám podařilo zachránit něco starého. Mottainai taky znamená „stesk z plýtvání“. A současně Mottainai také vyjadřuje úctu k věcem, které běžně používáme. Tak by se dalo pokračovat dlouho.

Nedá se úplně říct, že je to nějaká filozofie, škola nebo učení. Ale rozhodně je to něco, co formovalo japonskou kulturu od nepaměti a přežilo to až do dnešních dní. A byť je nám tedy Země vycházejícího Slunce po čertech vzdálená, je docela hodné se tím přístupem inspirovat.

Kde začít? Třeba u potlučených talířků a hrnků, které už hodně pamatují. Jistě, můžete je mrsknout do koše nebo kontejneru, a pořídit si za ně nové. Ale uznejte, není to trochu škoda? Ne tedy ve smyslu, že byste na nové neměli peníze a ty staré ještě pořád trochu slouží. Spíš ve smyslu jakési vnitřní hodnoty staré keramiky.

Ten obouchaný hrnek s dávno odbarveným obrázkem pejska může totiž být tím prvním a nejoblíbenějším dětským hrníčkem vašeho synátora. Z něj už je dávno náctiletý výrostek, který kouká jen do mobilu. Ale tenhle jeho kdysi tolik zamilovaný hrnek na čajíčky, které popíjel, když měl teplůtky a kašlíček… je to kus zakonzervované minulosti. Střípek jeho dětství a vašich vzpomínek. Něčeho hřejivého, co je nenahraditelné a nestojíte o to nechat to odbourat. Zničit. Zahodit.

V praxi Mottainai takové kousky keramiky vyspravují, lepí, zdobí zlatým, stříbrným nebo platinovým práškem, lakují. Praskliny jsou lakem a prášky zarovnané, doplněné. Ale přiznané. Praskliny a otlučené části tak vytváří komplikované zářivé vzory. Vyplňují místa, která v celku už chybí. Zvýrazňují nedostatky, místo aby skrývaly historii předmětu. A postupně tak dávají vzniknout mimořádnému, autentickému výtvoru.

Skleněná salátová místa po babičce anebo kameninová forma na velikonočního beránka? I když už dávno neslouží svému účelu, pořád se vyplatí je zachovat. Třeba jen jako dekoraci. Protože ty zalepené praskliny na nich evokují přírodní obrazy, podobně spletité jako větve stromů či tok řeky. A každý doplněný chybějící střípek a odlomek se tak stává unikátním uměleckým dílem. Téhle disciplíně, umění opravy keramiky, která do Mottainai patří, se říká Kintsugi.

Není to jediná disciplína svého druhu. Jak asi odtušíte, rodinné dědictví nebo sentimentální objekty mají mnoho podob. A na další z nich reaguje disciplína Urushi. Vyloupla se někdy v 6. století našeho letopočtu, a kolem 12. století se z ní stalo úctyhodné řemeslo. Dnes je v Japonsku spíše koníčkem než profesí. Ale pořád poplatnou. Je totiž o lakování nábytku. Nejen tedy stolků a stoliček, ale třeba i dřevěných truhliček, krabiček.

Ty jsou vůbec v japonské kultuře důležité. Japonci do nich totiž vkládají dárky. Zatímco my se snažíme o to, aby kvalita obsahu balíčku pod stromečkem přesáhla hodnotu obalu, v Japonsku to berou tak nastejno. Aby i „obal“ byl stejně lákavý a hodnotný, jako obsah. A dárky blízkým členům rodiny se předávají v takových dřevěných krabičkách. Které se – na rozdíl od balicího papíru – nevyhazují a samy se stávají darem. Putovním. Tedy děděným a opětovně darovaným.

Uznejte sami, že třeba darovat svému synovi jeho první hodinky v té samé zdobené krabičce, v jaké jste ty své první hodinky od svého otce dostali vy sami (a připočítejte k tomu, že váš otec hodinky od svého otce dostal v té úplně stejné krabičce) – a rázem před vámi vyvstává úplně jiná hodnota celé „krabičky“. Nu, a aby to tyhle obaly mezi generacemi přečkaly, je zde umění lakování Urushi. A není to jen tak.

Potřebujete například mízu stromu Toxicodendron vernicifluum, tedy jedovaté škumpy lakodárné. Ten strom musí být alespoň dvanáctiletý. A mízu z něj musí odebírat profík. Také se s ní nepracuje úplně snadno. Podstatné ale je, že po zaschnutí reaguje lak s kyslíkem a vytvoří pevný, lesklý povrch odolný vůči teplu, vodě i kyselinám. Ale i když povrch předmětu utrpí nějaký ten škrábanec, je možné ho zase tenkými vrstvami pomalu nanášeného laku zapravit.

Neméně zajímavou praxí je i na Tóhoku zažitá disciplína Sashiko. Vznikla někdy mezi 16. a 18. stoletím, během období Edo. Zjednodušeně řečeno, jde o záplatování oblečení. Což úplně poeticky nezní. Však také nevzniklo z nějakého blahobytu a nadbytku, ale v důsledku tehdejšího nedostatku bavlny. Nové šatstvo bylo silně nedostatkovým zbožím, které bylo třeba vyspravovat do nejzazších mezí. Z původně hrubých a nevkusných záplat, zvaných boro, se ale velmi rychle stalo „estetické“ řešení. Zdobné zašívání.

Lidé v Japonsku vrstvy látky dovedně opravovali, aby prodloužili životnost oděvů a dek, a tyto zachované textilie se často předávaly v rodinách jako dědictví. Krása Sashiko spočívá v jeho syrové vrstevnaté kompozici. A vtom, že dává nový život každému kousku látky, bez ohledu na jeho velikost nebo míru opotřebení.

Žijeme ve světě rychlé módy, kdy kousky ve vašem šatníku zastarávají v ten moment, kdy si je objednáte na internetovém e-shopu. Jak najít v tom neudržitelném tempu klid? Třeba když se zabalíte do sešívaného svetru z ovčí vlny, který si na sebe bral váš praděda, když rukoval k marši do Sarajeva. Nic na efektu mu neubírá, že je od té doby třikrát přešitý, dopletený, záplatovaný, s novými knoflíky a jinou podšívkou.

Na chladnou zimu, abyste v něm chodili doma, úplně postačí. Není na parádu, ale hřeje. Nejen vně, ale i u srdce. A jistě byste našli pár dalších kousků šatstva, třeba absolutně nemožných a přežitých kousků, které vás nějak pojí s předchozími generacemi. Takové se nevyplatí zkrmit do kontejneru. Když už nic jiného, můžete se na nich sami naučit, jak obnošené šatstvo vyspravovat. Třeba se vám to jednou bude hodit.

Další disciplínu, která se týká Mottainai, je možné znát pod různými názvy. Nejčastěji asi jako toginaoshi. Je to technika ručního broušení. Kuchyňských nožů, především. Ovšem v tom rozšířeném vícegeneračním smyslu. Kde na počátku možná stojí div ne mačeta vaší pra-prababičky, kterou kdysi vyprovázela slepice na dvorku cestou do polévky… aby na jejím konci stál malý perořízek, se kterým se dá sotva nakrájet pažitka (do té samé polévky).

Kov a ocel zvláště byla velmi vzácným zbožím, šetřil a počítal se každý hřebík. Takže ona úporná shánčlivost a snaha zužitkovat i ty nože, které se v průběhu dekád zbrousily do velikosti párátek, je docela pochopitelná. Rozhodně ale takové předměty dodávají japonské kuchyni řád a hlubší smysl pro tradice. Pojem Toginaoshi se pak částečně překrývá s údržbou nářadí, řemeslnického náčiní. Jemných dlát i hrubých sekyrek.

Je docela přirozené, že mladý řezbář podědí po svém otci notně ohmatané nástroje. A že si je dokáže vyspravit a adaptovat „na svou vlastní ruku“. Přičemž každou svou další práci, odváděnou těmito nástroji, pak bude pomyslně vést (dozorovat) i jeho otec. Byť už bude dávno v pánu.

Můžete namítnout, že všechny tyto disciplíny, které se počítají k Mottainai, nejsou nic jiného, než naše současná snaha recyklovat, znovu-používat a chovat se v rámci možností udržitelně. Že je to jen o úspornosti, šetřílkovství. A přesto je Japonci podávají s obdivuhodným vnitřním klidem, lidskou přirozeností a srdci milou poetikou.

Velmi obecně se dá tedy slovo Mottainai zaškatulkovat jako pojem, který zahrnuje principy vědomého snižování vlastní spotřeby, opětovného použití a recyklace. A současně jako vyjádření respektu k všedním předmětům kolem nás. Nelhostejnosti k jejich osudu.

Zdroj: bbc.com, japan.travel.en, Wikipedia.org, japan.livingguide.com