Práci se špinavým nádobím asi nikdo úplně nezbožňuje, a tak si ji usnadňujeme, jak to jen jde. Proto taky někdy necháváme mastné nebo špinavé talíře a hrnce odmáčet ve dřezu. Po takové lázni z nich pak nečistoty jdou skutečně lépe dolů. Jenže úplně rozumný nápad to není. Kvůli bakteriím.
Dělává to rajská omáčka, umí to i zbytky špenátu. Vlastně většina omáček a polévek zahuštěných jíškou. A jistě přijdete z vlastních zkušeností na spoustu dalších pokrmů. Respektive jejich zbytků, které se umí k talířům, příborům a hrncům pořádně přichytit. Přischnout. Stačí, když je zapomenete opláchnout do čista hned po jídle, a už se na nich objeví povrch, který pak nejde dolů ani drátěnkou.
Typická rada z receptáře zkušených hospodyněk obvykle napovídá, ať se s takovým nádobím nedřete víc, než musíte. Popsat by se dala jako: „Pracujte chytřeji, ne tvrději“. Špinavé talíře a příbory dle této rady máte zkrátka nechat odmočit ve dřezu, po večeři ideálně do rána ve vlažné vodě se saponátem, a ty nehezky přischlé nečistoty povolí. Buď odpadnou samy, anebo se už budou dát lehce otřít. A je to docela pravda.
)
Jen tedy, zatímco vy se věnujete něčemu jinému – protože práce se dělá sama, špinavé talíře ve dřezu se samy odmáčí – se do díla dávají i bakterie. Kterým se ve dřezu plném odmáčeného nádobí náramně líbí. S výsledky, které se vám nejspíš líbit nebudou. Jak to? Kuchyňský dřez totiž skutečně sám o sobě není příjemně čistým místem. Je to spíš takový „očistec“ (což na místo, kde se čistí nádobí, docela sedí).
Z očistce do pekla
Přičemž to pravé peklo začíná jen kousek od něj, za výlevkou, v odpadu. Do pekla to z očistce není daleko. A vzdálenost mezi odpadním potrubím, plným opravdu divokých bakterií, a obsahem dřezu, je skutečně minimální. Pokud dřez necháte plný vody, cestu bakteriím z toho pomyslného pekla do očistce významně usnadníte. Po pár hodinách už neleží vaše špinavé talíře jen ve vlažné mýdlové vodě, ale v koktejlu toho, co se do dřezu připlazilo z odpadu.
Může jít o koliformní fekální bakterie, patogeny přenášené potravinami, stafylokokové bakterie. Nejrůznější žravé a nebezpečné potvůrky. Kuchyňský dřez je ideální útočiště pro mikroby a jejich další přenos. Jako v jedné velké Petriho laboratorní misce, jen tedy z nerezu, se tu setkává Eserichia coli se Salmonelou a Staphylococcus aureus. A vy jste jim k tomu setkání ještě přichystali občerstvení ze zbytků.
)
Všem těm bakteriím se náramně daří ve vlhkém a teplém prostředí, takže odmáčené hrnce, pánve a talíře se jim opravdu líbí. V téhle bakteriální kaluži se množí jako divé. A nepotřebují k tomu moc času. Když pak k takovému již odmočenému nádobí přijdete, abyste je zpacifikovali, jsou tu už dobře zabydlené. Co může nastat? Scénářů se nabízí hned několik.
Předně, když špinavou vodu vypustíte a nádobí (z něhož se odlepily nečistoty) začnete oplachovat, nejspíš ho tím neočistíte zcela. Ono tedy na pohled čisté bude, ale po bakteriální lázni na sobě nejspíš nějaké ty zbytečky bakteriálních kolonistů ponese. Což se může, ne nutně hned ale někdy v budoucnu, projevit třeba neveselou gastrointestinální infekcí. Z níž budete nejspíš obviňovat jídlo, a nikoliv ten na pohled docela čistý talíř.
Může se také stát, že si omýváním takového odmočeného nádobí přivodíte kožní infekci. Stačí drobná otevřená ranka na ruce, záděrka nebo škrábanec. Takový by mohl posloužit jako vstupní brána do vašeho těla. Třeba pro stafylokoky.
A samozřejmě, u mytí nádobí voda cáká na všechny strany. S každým takovým cákancem se mohou bakterie, jimž bylo ještě donedávna vymezeno jen peklo pod dřezem, šířit dál do vaší domácnosti. Na kuchyňskou linku například. Na které pak budete připravovat jídlo k obědu. To, že z ní vodu jen setřete, bakteriím moc nevadí (nehledě na to, že se tím hned zabydlí i v utěrce).
Pokud odmočené a opláchnuté nádobí přesunete do myčky, je to v pořádku. Jen tedy, až na to cákání. Jinak si ale vysoké teploty a saponát myčky s bakteriemi poradí.
Pozor na dřevo a houbičky
Hodí se také zmínit, že čím častěji budete aplikovat praxi „necháme to odmočit přes noc ve dřezu“, tím větší šance je, že se z „očistce“ stane „peklo“ natrvalo. A desinfikovat dřez moc velká zábava není, i když je to zkrátka zapotřebí.
Zvláštní pozornost si přitom zaslouží ještě dva body. Odmáčení dřevěného nádobí je tím prvním. Protože dřevo – ať už vařečky, obracečky nebo prkénka na krájení – je dost specifický materiál. Dlouhý pobyt ve vodě mu dobře nedělá, a odmáčení mu tedy též neprospívá. Navíc dřevo funguje trochu jako houba. Nasaje do sebe z okolního prostředí ledacos. A pokud to ledacos bude obsah bakteriální kaluže vašeho dřezu, jen tak se toho nezbaví. Dřevěné náčiní byste tedy odmáčet nikdy neměli.
)
A druhá drobnost? Houby, houbičky, drátěnky. Často je s velkou oblibou zapomínáme na dně dřezu, ve kterém odmáčíme nádobí. Pochopitelně tam do sebe pochytají všechno to nedobré. A s těmito „kontaminovanými“ houbičkami pak myjeme nádobí do čista. Jak asi chápete, to smysl moc nedává a moc si tím nepomáháme.
Finta s odmáčením nádobí samozřejmě funguje: pomáhá, zbaví vás přischlých nečistot a ušetří vám spoustu práce. Ale je dobré k ní přistupovat s určitým respektem. Uvědoměním si toho, že z talířů po dlouhém máčení ve dřezu sice mizí nečistoty viditelné, ale zato se na nich zabydlují bakterie docela neviditelné. Když na to zapomenete, může vám snadno újmu na zdraví přinést nikoliv pokrm, který budete mít za závadný, ale talíř, který vypadal čistý.
Zdroj: RD.com
