Na věčné časy a nikdy jinak? To už v Česku dobře známe. Ovšem to bratrské přátelství, z něhož se mezi Čínou a Sovětským svazem vyvinula vražedná paranoia, mělo o dost jiný průběh. A vyústilo i v docela jiná opatření. V podzemí Pekingu vyrostla síť propojených krytů, doslova celé město pod městem. Doma, v Číně a především Pekingu, ale příliš často připomínáno není. Je totiž dokladem těch kapitol historie, k nimž dosud jediná vládnoucí strana nevytvořila řádné noty. Jednotný historický výklad, chcete-li.
Nyní, když Čína mocensky tahá za o dost silnější kus provazu, než Putinem rozvrácené Rusko, se to ale postupně mění. Tomu místu se oficiálně říká Dixia Cheng, a funguje už jen ve skromných náznacích a fragmentech. Hojně navštěvovaných zvědavými zahraničními turisty.
Ovšem na vrcholu své pochybné slávy byl tento systém podzemních krytů sestaven tak, aby do sebe dokázal pojmout prý až šest milionů osob. Tedy všechny tehdy žijící obyvatele Pekingu. To číslo je obtížně ověřitelné a samo o sobě i obtížně uvěřitelné. Pohlížet je na něj třeba s opatrnou nedůvěrou, a především v kontextu konkrétních stavebních prací. A také s pochopením celý obraz mlžící sovětské (ruské) a čínské propagandy. Vezmeme to postupně.
)
Na počátku 50. let si snad Sovětský svaz s Čínou ani nemohly být bližší. Ty dvě komunistické diktatury vedly souběžně dvě tvrdé socialistické linie. A spolupracovaly politicky, ekonomicky i vojensky. Jenže na konci 50. let se vzájemné vztahy začaly komplikovat. Proč? Prvním a nejvyšším mohl být jen jeden, a spor o to, kdo jím bude, vedl za Sověty Chruščov a za Čínu Mao Ce-tung. Základní rozpor mezi nimi se jevil být ideologický.
)
Mao Ce-tung kritizoval Chruščovovu politiku „mírového soužití“ se Západem a označil ji za zradu marxismu-leninismu. Šlo tu ale o víc. Čína už nechtěla být podřízena sovětskému vzoru, soupeřila o mocenské postavení v komunistickém světě. A nějakou shodu na řešení neusnadňovaly ani společné sporné hranice na Dálném východě. Čína začala prosazovat své nároky na oblasti v okolí Sibiře a Mandžuska. Nejprve diplomaticky, později pak silou.
)
Od přátelství ke zbraním
V březnu 1969 došlo k prvním ozbrojeným konfliktům na ostrově Damanskij, následovaly vojenské střety v okolí kazachstánského Irtyše. A na podzim téhož roku eskalovalo napětí do té míry, že obě země, Čína a SSSR, mobilizovaly své armády podél celé hraniční čáry, v délce 7000 kilometrů. Svět byl tehdy jaderné válce mnohem blíž, než by se zdálo. Jen ne se Západem, ale s Východem. O tom se u nás moc nevědělo.
Předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung tehdy docela správně předpokládal, že první vlna sovětského útoku by vedla na měkké cíle. Obří čínské metropole, včetně Pekingu. A proto preventivně zavelel k zahájení výstavby Dixia Cheng, Podzemního města pod hlavním městem. Obřího komplexu, schopného odolat všem formám útoku.
Zhruba v tomto bodě ale učiníme krátkou opravnou poznámku: o Dixia Cheng se často hovoří jako o místu, jež bylo kompletně navrženo tak, aby odolalo jaderným, biochemickým a konvenčním útokům. Což je pravda skutečně jen z části. Schopnost odolat všem těm zhoubným formám útoku totiž neměl celý podzemní komplex. Jen některé jeho zesílené úseky, které měly sloužit vládní garnituře, vyšším úředníkům a představitelům armády.
)
Drtivá část rozlohy podzemí, jež mělo při evakuaci posloužit obyvatelstvu, byla budována jako „trochu lepší“ protiletecké kryty. I v komunistické Číně si totiž byli všichni rovni, a někteří si zkrátka byli rovnější. Na ohromnosti rozsahu stavebního záměru to ale vlastně dohromady nikterak neubíralo. Na práce při budování tunelů a rozsáhlých podzemních sálů okamžitě nastoupilo 300 000 dělníků, kterým ve formě „dobrovolné brigády“ pomáhali všichni studenti a práceschopní obyvatelé města.
Některé úseky byly hloubeny s pomocí tehdy v Číně dostupné moderní důlní techniky, jiné byly kopány postaru, ručně. Některé úseky byly velmi silně vyztuženy železobetonem, opatřeny plynotěsnými a vodotěsnými poklopy…a jiné si musely vystačit s prefabrikovanými konstrukcemi, nebo byly jen obestavěny cihlami. I z toho se dá odvodit, že nebyly určeny vládnoucí elitě.
)
Dílo, jaké nemělo obdoby
Tunely Podzemního města vedou pod centrem Pekingu, v hloubce osm až osmnáct metrů. Přelévají se do některých okrajových čtvrtí a předměstí, kde se napojují na uzly dopravní infrastruktury. Dohromady (nepřesně vyčísleno) pokrývají plochu 85 kilometrů čtverečních.
Kvůli budování v podzemí se musela odporoučet řada pamětihodností města na povrchu. Staré městské hradby, věže, včetně městských bran Xizhimen, Fuchengmen a Chongwenmen, byly zničeny, aby se pro komplex získal stavební materiál. Historie tu musela ustoupit, aby mohla existovat budoucnost. Shon a ruch ovládal strach hraničící s paranoiou. Číňané se skutečně obávali jaderného útoku, a rakety od donedávna ještě bratrského národa čekali každým okamžikem.
To napětí je hnalo celých deset let, do roku 1979. Poté se diplomatické pnutí usadilo a politicky izolovaná Čína, odvrácená od Sovětského svazu, se začala otevírat Západu. Komplex Dixia Cheng se ale za tu dobu rozrostl do obtížně představitelných měřítek. O jeho vojenských částech pochopitelně nic známé není, takové informace se pořád počítají k utajeným. Ale v částech řekněme civilních vznikala řada zařízení, jež měly funkčně zastoupit život na povrchu.
)
Vystavěny tu byly obří jídelny, restaurace, kliniky, školy, divadla a kina. A zbrojnice pro lidovou armádu. Obyvatelé Pekingu se skutečně připravovali na dlouhý pobyt v podzemí, o čemž vypovídá hned několik podzemních farem na pěstování hub. Některé z nich fungují dodnes. Ve známých částech podzemí pro civilisty bylo otevřeno na 2300 větracích šachet (i s odvětrávacími mechanismy, pro případ chemického útoku).
Součástí komplexu Dixia Cheng jsou i obří sklady oleje a paliv, sýpky. A torza vybavení celých továren. I zdemolované město mělo dál fungovat jako průmyslová báze. Zajímavostí je tu „zástupnost“ užitého vybavení, například manuální „šlapací“ pohony ventilace, určené pro případ výpadku elektrického proudu. A také asi sedm desítek místností s nezpevněnou podlahou, určených v případě nouze pro kopání studen.
Změna kurzu a ztráta paměti
Podzemní kolos se ale rychle přežil. Když se změnil politický kurz a Sovětský svaz přestal představovat akutní hrozbu – dílem proto, že se z něj stala Ruská federace – bylo desetileté budování Podzemního města rychle zapomenuto. Čína se vydala jinou cestou a na mezinárodním poli začala dominovat. Ekonomicky i technologicky.
Z fenomenálního podzemí tak dnes už mnoho nezbývá. Většina vstupů do něj už byla zazděna nebo zabetonována, z původních tří stovek vstupů pro civilisty nyní v mapě zůstalo kolem devadesátky. Většina z nich vede skrze obchody na ulicích, do suterénu a pak hlouběji, ke koridorům přístupových chodeb. Část z nich slouží jako turistická atrakce, některé se dosud používají. Třeba jako farmy pro chov bource morušového a získávání hedvábí z jeho kokonů.
Čína, potažmo Peking, se příliš nesnaží na této u zahraničních turistů velmi populární atrakci příliš popularizovat. Podzemní město pro ni totiž představuje velmi nepříjemnou kapitolu historie. Je pro ni těžké udržovat „přátelské vztahy“ se současným Ruskem a uzavírat s ním nejrůznější partnerské dohody, když je celý Peking poddolovaný a proděravělý jako ementál od časů, kdy poslední takové bratrské tendence skončily hrozbou jaderné války.
Materiály: AtlasObscura.com, Wikipedia.org, YouTube.com, TimesofIndia.com
