Římský beton je jedním z největších stavebních zázraků antiky. Stavby jako Pantheon, jehož betonová kopule se tyčí neporušená více než 1800 let, či přístavní mola, která odolávají mořskému živlu po staletí, dlouho fascinují archeology i moderní inženýry. Dosud jsme měli poměrně dobrou představu o tom, z čeho byl beton složen – vápno, sopečný popel (pucolán) a další přísady – a věděli jsme, že právě díky tomuto složení byl materiál mimořádně trvanlivý.
Nedávno prováděná archeologická studie z Pompejí ovšem přináší úplně nový pohled na to, jak Římané beton skutečně vyráběli. Při vykopávkách totiž vědci odkryli antické staveniště, které bylo při výbuchu Vesuvu v roce 79 n. l. zakonzervováno v čase.
)
Staveniště zakonzervované při zkáze Pompejí
Výzkumníci odkryli část antického staveniště v pompejské čtvrti nazývané Regio IX. Nalezli zde nedokončené zdi, hromady suchých stavebních materiálů a nářadí, které tehdejší stavebníci používali. Tento nález představuje unikátní dokument starověkého procesu výroby betonu, nikoli jen hotový produkt z památky či ruin.
Podle studie publikované v časopise Nature Communications se ukazuje, že Římané používali specifický technologický postup, který vědci nazývají „hot mixing“ (česky snad "míchání za horka").
)
Co přesně je hot mixing?
Tradiční představa založená na De architectura starověkého architekta Vitruvia se dlouho opírala o to, že Římané používali proces, při kterém pálené vápno nejprve hasili vodou a až poté ho míchali s dalšími složkami. Psali jsme o tom již dříve v samostatném článku Římský beton, v čem spočívá tajemství odolného vynálezu Římanů.
Nová analýza z Pompejí však ukazuje, že antičtí betonáři nejprve smíchali suché pálené vápno s pucolánem (sopečným popelem) a dalšími materiály, a teprve poté přidali vodu. Při tomto procesu docházelo k chemické reakci, která směs sama od sebe zahřívala.
)
Podle vědců má taková metoda přípravy betonu několik důsledků:
- Rychlejší tuhnutí a lepší spojení složek v betonu.
- Vznik drobných zbytků vápna nazývaných, které po dokončení tuhnutí zůstaly v betonu. Tyto fragmenty mohou reagovat s vodou i po staletích a svým způsobem „samoopravovat“ vznikající trhliny, což přispívá k mimořádné odolnosti materiálu.
Jak výzkum mění stávající interpretaci historických pramenů?
Ve výše zmíněním starším článku jsme psali o historických pramenech a o tom, jak se podle nich beton vyráběl. Popsali jsme složení římského betonu – vápno, sopečný popel (pucolán), mořskou vodu a drcené horniny. Ty měli mít zásadní vliv na až neuvěřitelnou trvanlivost betonové směsi.
To vše zřejmě stále platí. Složení římského betonu je stále pro trvanlivost zásadní. Nové výzkumy ale naznačují, že to k úplnému pochopení, jak Římané dosahovali své mistrovské kvality betonu, nestačí. Zatímco dřívější interpretace vycházely z četby historických text a případně chemických analýz hotových vzorků, archeologové nám svými zjištěními přináší přímý vhled do výrobní technologie.
Technologie, ze které se může moderní stavitelství možná inspirovat i dnes.
Zdroje a další čtení k tématu:
- https://www.nature.com/articles/s41467-025-66634-7
- https://www.reuters.com/science/scientists-discover-secrets-ancient-roman-concrete-pompeii-2025-12-09/
- https://www.newscientist.com/article/2507648-pompeii-building-site-reveals-how-the-romans-made-concrete/
- https://www.osel.cz/12669-prekvapive-reseni-bylo-konecne-odhaleno-tajemstvi-rimskeho-betonu.html
