Příběh kanadského milionáře, který staví domy pro bezdomovce

Představte si, že vám táhne na padesátku a bilancujete svůj dosavadní život. Jen žádné deprese, prosím! Určitě v tom výčtu vaší minulosti bude figurovat rodina, práce. Dost možná třeba vlastní dům, auto, když to pojmete majetnicky. A možná jste si při tom všem našli i chvilku, abyste nějak přispěli k tomu, aby byl svět kolem vás trochu lepším místem. Prostě takový normální život.

Kanaďan Marcel LeBrun to měl nastavené podobně. Jen tedy, on se po dostudování vysoké školy hned pustil do podnikání. A měl docela štěstí. Založil pár úspěšných firem, většinou z oblasti video-produkce, marketingu a multimédií, které pak neméně úspěšně odprodal. Takže krátce po svých čtyřicátých narozeninách mohl prohlásit, že už má na důchod nastřádáno dost. Byl bohatší o 326 milionů dolarů. Co s takovým balíkem peněz udělal? Pochopitelně, že zajistil svou rodinu, pořídil si víc než slušné bydlení, cestoval po světě.

Jenže pak se začal nudit. Čtyřicítka, to není čas na odchod do důchodu. Činorodý člověk se prostě flákat neumí a dá se říct, že pan LeBrun byl a stále je hodně činorodý. Možná taky bilancoval svůj život a dospěl k závěru, že mu mezi vyplněnými ta jedna položka schází. Proto se rozhodl, že taky osobně přispěje k tomu, aby se svět kolem něj stal trochu lepším. A začal s tím tam, kde byl doma. V kanadském Frederictonu. Ve městě, které v posledních dekádách nebylo zrovna symbolem nějaké pohody a štěstí.

Abyste rozuměli: Fredericton je druhé největší město kanadské provincie New Brunswick. A jako do každé „metropole“ se i sem v posledních letech houfně stahovali za pracovními příležitostmi lidé z venkova. Jsme na severu Kanady, takže většina z těch imigrantů přináležela k původním domorodým indiánským etnikům. Nic osobního proti nim, jen že jejich pracovní kvalifikace nebyla zrovna na výši. Takže v hledání zaměstnání tedy povětšinou úspěšní nebyli. A bez prostředků pochopitelně nebyli úspěšní ani v nacházení bydlení.

Příslib lepšího života, práce a bydlení – to vše, co jim měl dát Fredericton - se pro ně stalo pastí. Bez možnosti návratu. Fredericton se tak do povědomí Kanaďanů zapsal nejen jako město dvou univerzit na březích řeky Saint John, ale taky jako město nezaměstnaných bezdomovců. Znovu se hodí připomenout, že jsme na severu Kanady, kde být bezdomovcem obnáší i přečkávání zimy s průměrnými patnácti stupni Celsia pod nulou (a s extrémy až -38° C).

K Frederictonu se hodí doložit i pár dalších skutečností. Ona je sice dostupnost cenově přiměřeného bydlení problémem celé Kanady, ale tady je situace opravdu extrémní. Za poslední dvě desetiletí se průměrná cena nemovitostí zvýšila o 218 procent. Během stejného období se průměrná hodinová mzda zvýšila pouze o 39 procent, na 34 dolarů za hodinu. A průměrná cena pronájmu jednopokojového bytu nyní činí 1 931 dolarů. Stotisícový Fredericton je na tom hůř než Toronto a Vancouver.

Co s tím může udělat milionář na penzi? Zimy teplejší neučiní. Ale může se třeba zasadit o to, aby se daly přežít. Tím, že bezdomovcům nabídne střechu nad hlavou. Marcel LeBrun se do toho pustil s až neobvyklým osobním zápalem. A když říkáme osobním, myslíme vážně jeho přímou iniciativu.

Pořídil dostatečně velkou parcelu a stavební materiál. A sám, vlastníma rukama, se stavbou toho bydlení pro kanadské bezdomovce začal.

Nebylo to žádné velké dílo, jen obyčejný dřevěný tiny-house. Miniaturní domek s dostatečným zateplením, kuchyňkou, ložnicí. Skromně vybavený. V čisté výměře užitné plochy měl ten objekt, postavený převážně ze dřeva, dvaadvacet metrů čtverečních. LeBrun ho pojmenoval Astum Api Niikinaahk. Což, přeloženo z domorodých jazyků, znamená něco jako: „Přijďte posedět v našem domě“. V tom názvu se odrážel účel zařízení.

Bylo to jako: Neseďte venku v zimě na chodníku, pojďte se ohřát do tepla. Tady si můžete usušit oblečení, uvařit si něco k jídlu. Pokud se chcete prospat, tamhle na palandě se můžete natáhnout. Chvilku pobuďte, když je venku tak hnusně. Až se zase trochu vzpamatujete, můžete jít, ale nikdo vás odtud nevyhání. V ledničce je vždycky něco na zub, dřevo na otop v kamnech se taky najde. Prostě takové malé útočiště, bezpečné zázemí.

„Aha, takže chlapík, který má na účtu miliony a nudí se, postavil za ani ne promile svého majetku jeden jediný mini-domek, a tím si odškrtl dobrý skutek?“ říkáte si teď možná. Kriticky se tu dá podotknout, zdali jste vy někdy sami alespoň promile svého majetku na takový dobrý skutek sami věnovali, ale tím si to kazit nebudeme. Protože ono to tak skutečně vypadalo a do jisté míry to v jeho případě pravda byla. Víceméně se opravdu nudil, prostředky měl nemalé a stavění domku ho bavilo i těšilo současně.

Takže vedle toho prvního tiny-domku záhy postavil druhý. A pak třetí, čtvrtý… postavit jeden dům, byť i malinký, je docela kumšt. Ale když už získáte potřebné zkušenosti, know-how, tak jsou „ty další“ vždycky o něco snazší. LeBrun do procesu stavby pronikl rychle a dokázal replikovat design ve stejné kvalitě stále lépe. Pokud první stavěl dva týdny, další už zvládal v třídenním režimu. A už je taky nestavěl sám. Do procesu se zapojili obyvatelé jeho prvního útočiště.

Když to zkrátíme, na jeho pozemku ve Frederictonu vznikla mezi lety 2021 – 2024 kolonie 96 takových domků. To už není plivnutí do moře, ale docela slušná kapacita, schopná měnit k lepšímu sociální situaci ve městě. Při stavbě významné většiny z nich Marcel LeBrun sám asistoval. Milionář, který v montérkách řezal fošny, oháněl se kladívkem a jezdil pro materiál, se tím pochopitelně proslavil v celé Kanadě. Potažmo v celé Severní Americe.

Minimálně v Kanadě ale jeho příklad mocně zapůsobil. Jakože to je opravdu tak snadné, začali se lidé ptát? Opravdu stačí, když bezdomovcům dáte střechu nad hlavou, a stanou se z nich „domovci“? Samozřejmě, že tak přímočaré to úplně není. Ale asi nikomu není milé sledovat, jak na ulicích mrznou v patnáctistupňových mrazech lidé. A tohle byla pro daný moment odpověď. Řešení, osobní příklad, který inspiroval.

Ne každý Kanaďan se hned hotovil k tomu, aby šel stavět tiny-house pro bezdomovce. Ale rádi ze své kapsy přispěli LeBrunovi na to, aby těch tiny-house postavil ještě pár. A taky aby se postaral o jejich další provoz. Jen na příspěvcích od dárců tak získal 13 milionů dolarů. Neříkal si o ně, dostal je. Z projektu, který byl na první pohled jednoznačně osobní iniciativou - a iniciativou řekněme ekonomicky ztrátovou - se stal projekt, který stojí na vlastních nohách. A docela pevně. Založil nadaci 12 Neighbours (tak se dnes jmenuje i ta kolonie ve Frederictonu), která finanční prostředky i komunitu po každodenní stránce spravuje. A která též řeší zavádění podobných projektů do praxe v dalších kanadských městech.

Kanaďan Marcel LeBrun má sedmapadesát let, a pokud bude někdy svůj život bilancovat, má se rozhodně za čím ohlížet. Vzpomínat se na něj totiž nebude jako na milionáře, ale jako na člověka, který dal lidem naději. To, co začalo z pocitu „asi bych neměl být lhostejný a měl bych něco udělat pro to, aby byl svět lepším místem“ je dnes fascinujícím dílem.

Zdroj: Wikipedia.org, 12neighbours.com, Macleans.ca, cooldown.com, GreenMatters.com