Po celém západě Evropy, na Islandu, v Norsku. A nakonec nejvíc asi na americkém venkově. Tady všude je zvykem, aby stodoly a hospodářská stavení byly vybarveny do červené. Proč? Vysvětlení překvapí.
Když se na českém nebo moravském venkově obdivujete nějaké skanzenové architektuře, není to obvykle barva, co vás k takovým stavbám přitahuje. Většinou se totiž drží v „původní“ přírodní barvě dřeva, tu a tam vylepšené o dehtovou čerň nebo bílé vápenné výmalby prokládaných fasád.
Oproti venkovu řekněme nizozemskému, anglickému nebo třeba tomu v USA.
Tam totiž na sebe zemědělské stavby a hospodářské přístavby berou zpravidla jásavě nápadnou červeň. A otázka, která vás při pohledu na takové objekty nejspíš napadne, je, proč je to právě červená? Odpověď je překvapivá a sahá nad očekávání hluboko do minulosti.
)
I ve zmíněných zemích totiž nebývalo prve zvykem, aby se tu hospodářské stavby – stodoly a chlévy – něčím natíraly. Logicky proto, že farmáři nikde na světě neměli peníze navíc. A utrácet za barvu bylo zbytečným zkrášlujícím luxusem.
Racionální potřeba neutrácet za zbytečnou parádu ale ve výsledku k úsporám nevedla.
Neošetřené dřevo mělo řadu praktických nevýhod. Například se rychleji rozkládalo vlivem živlů. Což se v pojetí vícegeneračních farem určitě nevyplácelo. Proto farmáři využili to, co pro ně bylo dostupné, k vlastní improvizované výrobě co nejlevnějšího ochranného nátěru.
)
Vyrob si sám
První složkou domácky vyráběné nátěrové hmoty býval rostlinný (respektive lněný) olej. Spotřební, snadno dostupné a vůbec laciné zboží. V nápadité směsi jej doprovodilo ještě zkažené, zkyslé mléko a taky vápno. A tou poslední složkou, která měla zajistit lepší přilnavost nátěru na povrchu, pak byl přídavek mazlavě jílovité hlíny.
A to je právě ta drobnost, která se ukázala být podstatná.
Jílovitá půda v sobě totiž zpravidla nesla i nemalý podíl oxidů železa. Byť tedy primární umíchaná barva měla v kbelíku spíše špinavě šedý blátivý nádech, působením přírodních vlivů pár dní po nátěru převládla na povrchu rezavá červeň oxidovaného železa. Půdní pigment zvítězil.
)
Stavbám tak byl docela nezáměrně propůjčen špinavě-červený vzhled. Načervenalá barva ale přinášela řadu výhod. Oxid železa totiž přirozeně bránil růstu mechu, lišejníků a hub na takto natřené stodole. A jak se ukázalo, čím sytější barva byla, tím lépe absorbovala sluneční paprsky a teplo.
V krátkosti, v chladných zimních měsících bývalo v takových stodolách a chlévech tepleji.
Rozlousknutí hádanky, co vlastně z té směsi surovin propůjčuje nátěru červenou barvu, netrvalo našim předkům dlouho. A protože výsledky se červenavým oxidům železa upřít nedaly, začaly je do směsi přidávat ve stále větších koncentracích. Běžné bylo odmáčení rezavých hřebíků, starých podkov anebo strouhání rzi přímo do barvicí směsi.
Nátěr pak měl konzistenci polotekuté pasty a stodoly se s ním stávaly červenějšími. A tak už to zůstalo.
Je to prostě tradice
O zbytek se postaral psychologický efekt a kulturní přenos. Jinými slovy, brzy se na červeno natíralo proto, že se na červenou natíralo „odnepaměti“. A když už se komerčně vyráběné barvy staly o dost menší vzácností, a farmáři si už jejich nákup mohli dovolit, automaticky sáhli z barevné palety po zažité a pro ně tolik tradiční červené.
Nehledaly se důvody, proč by to neměla být červená – ale proč to jiné barvy být nemají. Černá by působila pochmurně, bílá by se zase rychle špinila, pro extravaganci zelené nebyl prostor a modrá byla příliš studená. Červená to zkrátka vyhrála.
)
Když se farmáři z Evropy zabydleli ve Státech a potřebovali něčím natřít stodoly, nepřemýšleli už nad tím, že by to měla být jiná barva. Červená pro ně byla typická barva venkovských stavení.
Zdroj: Almanac.com, FarmersAlmanac.com, HowStuffWorks.com
