Sledovat projekty, které architekti nepřipravují pro své klienty, ale sami pro sebe, bývá zpravidla mile škodolibou zábavou. Protože už to není o tom, že mistři své profese čelí cizím nejistotám, nerozhodnosti a protichůdným požadavkům investorů, ale jen sami sobě. A je přinejmenším zajímavé pozorovat, jak se (sami se sebou) nakonec poperou.
Dobře to ilustruje práce, kterou na svém funkcionalistickém bytě o výměře 49 metrů čtverečních odvedl architekt Martin Čeněk. Kdo? Jistě jste už o něm slyšeli. Jeho studio - martin cenek architecture – se totiž nedá považovat za nějakou malou rybu v českém rybníčku. Jeho poslední realizace, například Dům Srbín, Tři domy na skále nebo návrh Domů pod Hvězdou, se nedají považovat za nevýrazná díla, a docela dobře se propsala do širšího povědomí. Takže?
)
)
)
)
Jak píše Čeněk: „Vlastní bydlení architekta je projekt s mnoha omezeními. Být sám sobě klientem je v mnohém náročnější, než plnit zadání formulované klientem. Tím spíš, pokud jde o rekonstrukci. Protože nezbývá, než sám přijmout odpovědnost za všechna rozhodnutí a vystavit se těm rizikům, která běžně jako architekti pečlivě diskutujeme s klienty.“
Ale jak je i z letmé prohlídky fotogalerie patrné, architekt v této zkoušce obstál. Jen se to krapet natáhlo. Rekonstrukce bytu do finální podoby trvala nekonečných deset let, což je výkon, za který by jej investoři jen asi těžko pochválili. Tady byl ale investorem, klientem, sám architekt. A musel být trpělivý sám se sebou. Otázky, jež si při rekonstrukci kladl, byly především zaměřeny na konflikt mezi zachováním silného ducha místa a naproti tomu míry otisku vlastní identity a invence. Co má zvítězit? Jak najít balanc?
Starý dům, nová řešení
Jím rekonstruovaný byt se nachází v domě z konce 30. let, v docela poctivém ztělesnění stavařského modernismu, tedy klasickém pražském činžáku. Domu s kachlíkovou fasádou a malými byty, který kdysi navrhl architekt Ladislav Šimek a postavil jeho bratr Jaroslav. Ta minulost, domu i bytu, se tu za deset let procesu připomínala často. Provedena tu například byla kompletní stavební „aktualizace“, zahrnující veškeré technické vybavení bytu, konstrukce podlah, povrchů.
)
Bylo též navrženo v obývacím pokoji odhalit a nechat očistit železobetonový trámový strop, který byl jinak krytý podbitím a omítaným podhledem, a vytvořit z něj nový, originální výtvarný prvek. Byla také realizována repase původních oken, dveří, veškerého kování, nahrazení původních dubových parket replikou. A pochopitelně se sáhlo ke změnám programových dispozic, rozložení funkcí.
Dispoziční změna spočívá především v novém využití původní kuchyně a v kompletním vybourání původní spíže a koupelny, které byly nahrazeny novým vloženým nábytkovým blokem obsahujícím úložné prostory, skrytou komfortní koupelnu i část kuchyně. Tato nová vrstva využívá tradiční materiály, například kombinace mořených dubových dýh a bílého laku, ale vše sladěné tak, aby uvnitř vznikl naprosto čistý, minimalisticky bělostný prostor.
)
)
Velká péče byla věnována vhodným kombinacím originálních prvků a detailů z 30. let a nových designových kusů nábytku a doplňkům. Celou jednu stěnu bytu tvoří bíle olejovaný dubový obklad skrývající úložné prostory. „Je to pomyslná páteř, která drží celý byt pohromadě,“ vysvětluje Čeněk.
Jejím protipólem pak je vzdušná konstrukce knihovny, vyrobená z velmi subtilních ocelových profilů. Při zařizování bytu se pak sáhlo k předmětům a nábytku s minulostí. Repasovaným kouskům.
)
)
Zvláštní postavení mezi nimi měl malý taburet, růžové prasátko, které je dárkem od přátel. Architekt jej uchopil jako předmět, kterým dodává funkcionalistickému bytu na lidskosti. Stojí v předsíni a každému připomíná, abychom se nebrali vždycky tak vážně. Ať už jako investoři, klienti – tak i jako architekti.
Zdroj: martin cenek architecture
Foto: Alex Shoots Buildings
