Proč si vlastně ptáci působí smrtící zranění tím, že bourají do skleněných výplní? Odpověď má několik částí a nedá se říct, že by chyba byla na jejich straně. A řešení, to je na nás, lidech.
Člověk se pohybuje průměrnou rychlostí 5 km/h, občas neelegantně přidá na 9 km/h, když chvátá k zavírajícím se dveřím autobusu nebo metra. Průměrných 12-13 kilometrů v hodině pak ze sebe vydávají kondiční běžci, čtyřicítku na krátké trati si střihnou sprinteři, štafetáři a skokani přes překážky. To, že u toho občas zakopneme nebo do někoho/něčeho narazíme, se občas prostě stává. A čím vyšší rychlostí se pohybujeme, tím víc se přesouváme od uražené ješitnosti k rozbitým nosům, krvavým kolenům, až ke stavu, kdy nás musí odnášet na lehátku do sanitky. Důležité je vědět, že minimální rychlost ptačího letu začíná tam, kde naše maximální rychlost sprintu končí.
)
Pěvci, i přes drobnost svých těl, běžně létají padesátkou. Holubi, a to nejen ti poštovní, se v průměru pohybují tempem 70 – 80 km/h. A to už raději nemluvme o husách, kachnách nebo rorýsech, kteří si dávají i stovku. Zádrhel je v tom, že ptáci ani při tak rychlém letu nekoukají úplně dopředu. Ne že by tedy nechtěli, ale jejich oči jsou umístěni po stranách hlavy. Výseč jejich výhledu tedy zobrazuje situaci před nimi méně ostře a jasně, než jak ji třeba vidí lidé. I lidé umí narazit a zakopnout. Jenže ne v takové zničující rychlosti, jako ptáci.
)
Města plná pastí
Co si budeme povídat: evoluce by všechny opeřené letce, sebevražedně narážející do neviděných překážek, nejspíš dávno vymazala z historie. Jenže charakter těchto překážek je zatím relativní novinkou.
Nápady jako průhledný skelet autobusové zastávky, prosklená hala čekárny nádraží, velkoformátová prosklená okna výškových budov, průhledně transparentní rohy k nebi čnících objektů, spojovací krčky a průchody mezi budovami vedené ve skle, skleníky a prosklené pavilony, skleněné protihlukové stěny - to vše jsou skutečně rafinované pasti na nic netušící letce. Ptáci je totiž nemají šanci zaregistrovat. Zvlášť když vidí skrz a myslí si, že cesta tudy pokračuje dál. A když se podíváte, jak intenzivně moderní architektura s transparentními, skleněnými a zrcadlovými plochami pracuje, je vám hned jasné, jak moc máme na ptáky všude políčeno.
I efekt odrazu ve skle je problém, když zrcadlí například zeleň: pták si myslí, že vidí křoví k přistání. A ono je to tvrdé a placaté. Dost často také ptáci mohou v odrazu zahlédnout sami sebe, a považují se za nezvaného hosta ve vlastním teritoriu, konkurenta, na kterého chtějí po právu zaútočit. Nedopadne to pro ně dobře. Stejně jako velké okno do zimní zahrady, za nímž roste bujná zeleň.
)
Pro ptáky jsou vražedné všechny okolí zrcadlící výplně, čistě umytá skla bez šmouhy, čirá skla. Tuhle estetiku průhledných pastí nastražených lidmi prostě nepobírají. Naopak méně riskantní jsou pro ně špinavě zaprášené, žvýkačkami polepené a sprejery zvandalizované autobusové zastávky. Které svým osobitým způsobem poukazují na možné řešení problému. Tedy, ne nechat zvandalizovat všechny skleněné výplně ve městech a vesnicích, ale učinit je výrazně prostorově odlišené, s definovanou povrchovou strukturou. Zkrátka, ubrat jim na jejich transparentnosti a průhlednosti. Musí se to ale udělat chytře.
)
A vás by snad silueta zastavila?
Poměrně dlouho se například držel mýtus, že pěvce od kolizí odradí na sklo přilepená silueta dravce. Šance, že by se něco takového stalo, byla podobná asi tak, že za na okně do ulice nalepenou hvězdičku dostanete tisícikorunu. Ptáky totiž silueta jejich predátora nezajímá, dokud se nepohybuje. Je to pro ně jen flek na skle. On to není úplně špatný nápad, tedy za předpokladu, že takovými siluetami překryjete souvisle celou transparentní plochu. Pak už je skutečně nepřehlédnutelná, ve svých konturách zvýrazněná. Jen tedy lidským uživatelům pak přijde jako scéna vystřižená z Hitchcockova hororu. Přitom to jde udělat vzhledněji, s jistým vkusem. Jak?
Chytrá a dostupná řešení
Zvýraznit skleněné plochy v prostoru, ukázat, že za nimi prostor k letu nepokračuje dál, můžete obyčejnými záclonami. Nebo venkovními žaluziemi, sítí proti komárům. Nic z toho nám úplně nebrání v prostupu denního světla, a přitom to zviditelňuje okno/sklo jako pevnou překážku. Podobně fungují neinvazivní potisky prosklených ploch. Mohou to být různé polepky, reflexní prvky, samolepící fólie, dohromady vytvářející nejrůznější motivy a geometrické obrazce. U škol a školek to mohou být motivy mile hravé a inspirující u knihoven nebo univerzit naopak umělecky působivé.
Jen musí být ony obrazce být dostatečně nahusto. Zdroje uvádí jako optimální rovnoměrné pokrytí oken vzory jakýchkoliv tvarů s mezerami optimálně 10 cm při vertikálním pokrytí a 5 cm při horizontálním pokrytí), aby se jimi ptáci nepokoušeli proletět skrz. Ptáky nevaruje před sklem tvar vzoru, ale celkový vizuální podnět. Víc obrazců vedle sebe na skle více upozorňuje ptáky na neprostupnost skla. Jednotlivý vzor by měl mít minimální velikost alespoň 0,5 cm. Měl by svojí barvou co nejvíce kontrastovat s čirým nebo reflexním sklem, aby byl pro ptáky co nejvíce viditelný.
)
Architekti se shodují, že jedno z nejsnazších řešení je materiálová úprava povrchu skla. Variantou je například fotovoltaické sklo (se zabudovanými fotočlánky). Budova s takovou fasádou je výhrou pro ptáky, a současně mají ze solární elektrárny prospěch i její provozovatelé. Dá se také pracovat se sklem v různé míře transparentnosti (průhlednosti) a různě je kombinovat. Sklo lze „zviditelnit“ keramickým potiskem, uměleckým rytím nebo vlysy. Zneprůhlednění je možné dosáhnout vrstvou vplétaného hedvábného vlákna, ať už v pravidelné mřížce nebo ornamentech. A samozřejmě, jsou tu možnosti vícebarevných okenních výplní, vitráží. Jde to manuálně, digitálně i s pomocí 3D tiskáren.
Sklo také může být translucentní, průsvitné (ale nikoliv zcela průhledné), případně dichroické, vícebarevné. Že byste raději dali přednost neutrálnímu vyznění oken? Proč by ne - vyzkoušet můžete i reflexní UV folie (tady pozor, neplést si s UV foliemi, které se lepí na okno a odráží sluneční paprsky, aby se místnost nepřehřívala. To je něco jiného).
Lidské oko rozdíl nepozná, ale ptačí ano. Ptáci to totiž vidí jinak.
Ze světa nehezkých kolizí
Rizikové období, kdy dochází ke srážkám a kolizím u skleněných/transparentních překážek nejvíce? Prochází v podstatě celým kalendářním rokem. Nepříjemné je jaro, kdy se ptáci rozkoukávají a hledají si nová teritoria a partnery, které se pokouší hájit. Nemilé je už období hnízdění, kdy se ptáci překotně snaží hledat potravu pro mláďata, a přitom nekoukají po bariérách. Nehezký je start do ptačího života, kdy se opeřenci poprvé rozlétají, aby záhy zažili svůj první a poslední střet s prosklenou realitou. Problematické jsou fáze migrací a dálkových tahů, i epizody vyplašení a úprku, které končí srážkou. Je to prostě celoroční past.
Nebezpečná letová výška
Prosklené siluety obřích mrakodrapů a skleněné kaňony ulic světových metropolí? Podle současných výzkumů jsou nejriskantnější oblasti ve čtvrtích, kde se sklo nadužívá do výšek kolem 3. patra. Právě tohle je výška, letový koridor, který využívá nejvíce ptačích druhů. A tady dochází k největšímu počtu ztrát. Ztrát, které ani neumíme přesně vyčíslit, protože se sumy globálně pohybují v miliardách kusů ročně. Dravci to odnáší hlavně při pohybu mezi budovami o výšce 150-100 metrů. Obecně nejčetnější jsou ale srážky v „denní kolizní zóně“, do 15 metrů výšky.
Zdroj: Ekolist.cz, ABCbirds.org, OchranaPtaku.cz, Birdlife.cz
