Stovky pohádkových zámečků, které měly nabídnout luxusní bydlení klientům z Perského zálivu, dnes stojí opuštěné v turecké krajině. Projekt Burj Al Babas měl být městem snů, místo toho se proměnil v bizarní město duchů. Příběh jeho vzniku a krachu přitom ukazuje, jak snadno se může představa o luxusu změnit v architektonický kýč a velkolepý záměr v developerský propadák.
A dost možná taky soukromý harém...
Je to zvláštní věc. Když po našinci chcete, aby si představil rozmařilý život v luxusním paláci, myšlenky se mu často zaběhnou řekněme východním směrem. K orientální exotice. K sídlům, která připomínají pohádky Tisíce a jedné noci. Nechybí u toho tepané mříže, stinná zákoutí s tropickými rostlinami, mísy plné vybraných pochoutek, zurčení pozlacených fontán, tlusté ručně šité koberce. A dost možná ani soukromý harém.
Co je na tom vyobrazení zajímavého? Především to, že když se na představu života v luxusním paláci zeptáte někoho z Blízkého východu, tuhle iluzi hodnou života starých sultánů vám vykreslí docela jinak. Středem jejich představ o pohádkovém luxusu je pevný kamenný hrad se spoustou věží, gotické sály se štíhlým sloupovím, tapisérie na kamenných stěnách, krb s římsou a plápolajícím ohněm, na němž se rožní nějaká pečínka. A dost možná taky soukromý harém.
)
Představy rostoucí z osobně nepoznaného
Plyne z toho – s čestnou výjimkou příkladu těch harémů – že symbolika bohatství paláců je mezi těmito dvěma světy v podvědomí hluboce zarytá a nabývá fakticky opačné podoby. Zjednodušeně řečeno, nás fascinuje okázalost paláců šejků a sultánů. A je naopak fascinuje romantika středověkých hradů a sídel aristokratů, která je nám vzdálená.
Proč? Částečně nejspíš proto, že tyhle představy rostou z osobně nepoznaného.
Našinec nejspíš nebude snít o životě na středověkém hradu. Už proto, že si je vědom jejich praktických nedostatků: studených a vlhkých kamenných zdí, věčného průvanu. Toho, že je nemožné je v zimě vytopit do komfortního tepla. Proto spíš přemýšlí o luxusu orientálního formátu, s jehož nedostatky jsou zase dobře obeznámeni obyvatelé blízce i dálně východních zemí, kteří touží po pohádce věží a zubatých hradeb.
)
Mít to, co nemá jen tak někdo
Vlastně to až tak nepřirozené není. Chceme to, co nemáme a neznáme. A je tu ještě jeden aspekt. Chceme vyniknout hlavně tím, co nemají naši nejbližší sousedé.
Je to sice delší úvod, ale jako most k tématu o stavebním projektu v tureckém Mudurnu poslouží víc než dobře. Protože tohle nedokončené dílo, příklad stavebního selhání a nelichotivého bankrotu, se východního pojetí exotických paláců úzce dotýká.
Celé to začalo v roce 2014, když se turecká developerská společnost bratrů Yerdelenových pustila do rozsáhlé výstavby tzv. Burj Al Babas. Luxusních vilek, určených pro blízko- i dálněvýchodní klientelu. Projekt to byl zajímavý svým architektonickým pojetím.
)
Zmíněné vilky totiž v ničem nepřipomínaly orientální standard, ale blížily se spíše idealizovanému pojetí evropských mini-hradů a opevněných zámků. Pohádkových sídel, jejichž silueta by připomínala spíš zámek na Hluboké anebo sídlo Popelky z animáku od Disneyho. Tedy štíhlé vysoké věžičky, zanořené vstupní portály připomínající hradní brány, vysoká okna gotického profilu. A vnitřní sály s výrazným klenutím, pokoje blízké spíše komnatám.
Jedna taková „středověce“ vypadající vilka by se dala považovat za zajímavý stavební experiment. Shluk takových staveb je spíše příkladem nehezky podaného architektonického pastiše, neumělého a nevkusného napodobení minulých slohů. Ovšem v té lokalitě u Mudurnu takových vznikalo 732 najednou. A pro to už slušné pojmenování asi ve slovníku spisovné češtiny nenajdeme.
Kýč na prodej
Sedm stovek „hrado-zámků“, namačkaných jeden vedle druhého do řadové zástavby, to prostě popírá jakýkoliv smysl i vkus. Dílem i proto, že se celé to řešení staveb odehrávalo podle unifikovaných stavebních plánů. Dostupná byla jen tři dispoziční řešení, z nichž drtivá většina nabývala podoby třípodlažních staveb.
Nad jedním pseudo-zámečkem, honosnou vilkou oplývající kýčem, se dá povzdechnout. Dáte-li jich ale do jedné řady padesát vedle sebe a zbudujete-li z nich celé malé město, nedá se k tomu říct nic.
Zvlášť když se to celé stavělo „manufakturou“ – tedy tak, že stavební čety sekaly v návaznosti na sebe jednu část na druhou. Jedna parta připraví základy a jde hned na další úsek. Po ní další četa připraví půdorys i první patro kruhové věže, a přechází na vedlejší parcelu… jako Baťa cvičky.
)
Nedá se ovšem upřít, že by to nebyl efektivní model výstavby. A hlavně se bratrům Yerdelenovým nedá upřít komerční úspěch. Alespoň v počátcích. O tohle idealizované bydlení „na soukromém zámku“, v luxusní vilce, byl nebývalý zájem. Polovina objektů se prodala ještě předtím, než byly položeny jejich základy. A kupci? Ti v drtivém zastoupení pocházeli především z Kataru a Kuvajtu.
Jsme přesně tam, kde jsme byli na začátku: šejkové ze zemí Perského zálivu netouží po bydlení v orientálním paláci. Chtějí svou vlastní verzi exotiky, a tu pro ně představuje archetyp evropského hradu, aristokratického sídla.
Kdo to platí a komu to patří?
Zprvu vysoce úspěšný projekt Burj Al Babas se ale záhy zaseknul. Proč? Bližší podrobnosti se stávající turecká vláda snaží přinejmenším tutlat. Prapůvod komplikací byl ale velmi pravděpodobně v tom, že bratrské duo developerů tu středověkou feudální mentalitu přejalo až příliš za svou, a odmítalo dělníkům vyplácet mzdu včas.
Těch komplikací bylo pochopitelně víc. Řešilo se například porušení stavebních předpisů a nedodržení norem o likvidaci stavebního odpadu a zavážení suti. Chyby byly též na úrovni pozemkových úprav. To bylo problematické zejména proto, že jen nedaleko této rozsáhlé parcely se nacházela přírodní lokalita s horkými prameny. Ty „věže z Babasu“ – jak se dá přeložit název projektu, odkazující na slavné lázně z osmanské éry – tím dostávaly značné trhliny.
Podle původní brožury měla být středem komplexu kupolovitá stavba s nákupním centrem, zdravotními a kosmetickými zařízeními, a také nezbytné hamámy, mešita, kino a další zařízení. O tom si ale mohli stavitelé nechat jen zdát. V roce 2016 se celý projekt významně zpomalil, až se zastavil. Těch 2500 zedníků, kteří nedostali zaplaceno, se taky začalo bouřit.
)
Z projektu odstoupil hlavní projektant, kterému developeři dlužili přes milion dolarů. A nakonec došlo i k „násilnému převzetí“ celého záměru, od bratrů Yerdelenových směrem ke společnosti Sarot Group. Přičemž to násilné převzetí mělo skutečně akční náboj, při kterém padaly dávky ze samopalů, jak si dosavadní ostraha staveniště a ostraha nové společnosti měnily místa.
Část problémů pak začala vycházet i ze strany samotných kupců, investorů. Jak se ukázalo, osobně se jim pozdávalo, že by mohli vlastnit něco jako malý soukromý palác, luxusní vilku středověce šlechtického stylu. Ale už jim nesedělo, že by tou samou exotikou měli disponovat i jejich sousedé. Přeci jen, jak chcete vyniknout, když všichni budou mít to samé?
)
Paláce, kde bydlí jen duchové
Pak došlo k neúspěšnému červencovému vojenskému převratu v Turecku, a celé staveniště pohltil chaos. Zbankrotovali bratři Yerdelenovi, a finance na výstavbu zařízla i Sarot Group. Zhruba od roku 2018 tak Burj Al Babas „stojí“ za plotem, a nic se s domečky neděje. Připomínají jen nedokončené dílo, ducha městečka, které se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodlo předvést stovky kopií těch samých kýčovitých zámečků.
Formálně z nich není dokončen žádný, ale 587 už významně pokročilo co do formátu hrubé stavby. Nicméně na většině se za těch posledních osm let podepsala voda i sníh. Dá se odtušit, že strukturní problémy na sebe nenechají čekat. V roce 2022 se dostal celý projekt Burj Al Babas pod nucenou správu turecké vlády, která má zajistit dokončení díla. I proto, že si to vyžádali původní investoři z Kuvajtu.
Stavba ale dál nepokročila a zarůstající bludiště hrado-zámků působí jen rozpaky u náhodných diváků. Těch ale moc není.
Pokud náhodou zavítáte do provincie Bolu, tři hodinky od Istanbulu, dál než k plotům vás většinou ostraha nepustí. Touhle nenaplněnou pohádkou o bydlení v palácích se Turecko zatím moc chlubit nechce. Je to škoda, protože takové panoptikum zhmotnělých představ o luxusu v evropském formátu se jinde nevidí.
Zdroj: Bloomberg.com, NYtimes.com, TheGuardian.com, domusweb.it, ČeskéStavby.cz
