Betonovaly, svařovaly, obsluhovaly jeřáby. A nakonec postavily jeden z nejslavnějších londýnských mostů. Jenže když přišlo na slavnostní projevy, na ženy se jaksi zapomnělo. Příběh Waterloo Bridge je tak nejen připomínkou pozoruhodného stavitelského výkonu, ale i jedné poněkud trapné historické nespravedlnosti.
Ten most totiž nepostavili muži pane místopředsedo vlády
Když necháte nějakého státníka mluvit k davům delší dobu, je průšvih vždycky ve vzduchu. Nejinak tomu bylo i v případě místopředsedy britské vlády, ctihodného a váženého pana Herberta Morrisona. V prosinci pětačtyřicátého roku měl totiž tu čest hovořit při příležitosti otevření nového mostu přes řeku Temži. A jak už to tak bývá, vlastní nevědomostí se veřejně docela znemožnil.
„Muži, kteří postavili tento most, jsou šťastní muži. Vědí totiž, že i když jejich jména mohou být zapomenuta, jejich práce bude pro Londýn hrdostí a bude sloužit po mnoho dalších generací,“ hřímal z tribuny. Copak o to, projev to nebyl v jádru špatný. Jen fakticky silně posunutý nesprávným směrem.
Ten most, konkrétně šlo o nový Waterloo Bridge, totiž nepostavili muži. Alespoň tedy ne zcela a bezvýhradně.
)
Staré a nové mosty nad Temží
Zmíněný „nový“ Waterloo Bridge přes Temži nahradil ještě donedávna zde stojící původní most Strand Bridge. Pokud vám to jméno starého mostu nic neříká, netruchlete. Od roku 1816, kdy byl dostavěn, totiž změnil jméno asi pětkrát. A i on na konci své slávy, tedy po více než sto letech fungování, byl přezdíván podle místa slavné Napoleonovy prohry. Nejspíš proto, aby byl zmatek v názvech o něco větší.
Podstatné je, že ten starý most už dávno nevyhovoval kapacitě londýnské dopravy a k dovršení tragédie se ještě začal nebezpečně naklánět. Takže padlo rozhodnutí o jeho odstranění a nahrazení. Nebylo to ze dne na den, připravovalo se to už od třicátých let. A k zahájení nové stavby mostu – nového Waterloo Bridge – pak došlo až v roce 1939.
Tedy v roce, kdy už měla celá Velká Británie docela jiné starosti. Země byla ve válce, a se starou dobrou Anglií to tenkrát vůbec dobře nevypadalo. Mužů bylo třeba v armádě, a ne nutně na stavbě mostů přes Temži. Proto byla ta stavitelská práce ve stále větší míře přenechávána ženám.
Zedník, svářeč, kameník? Jeřábník a někdo, kdo roztlouká nýty? Všechny tyhle profesní pozice postupně obsazovaly ženy.
)
Čísla nelžou, tohle muži nepostavili
Na konci devětatřicátého jich na stavbě nového Waterloo Bridge dělalo kolem padesátky. To byla ještě novinka. O rok později už jich pracovalo na stavbě kolem dvou stovek. Stejně jako mužských stavitelů. A v jednačtyřicátém už se kolem celého mostu motalo jen asi padesát chlapů, zatímco žen bylo ke čtyřem stovkám.
V pětačtyřicátém byste už na téhle stavbě o muže prakticky nezavadili
Britská profesní organizace WES - Women’s Engineering Society, tedy Ženská inženýrská společnost – vede v patrnosti velmi podrobný rozpis toho, kolik a v jaké fázi stavby se žen na stavbě mostu podílelo. A velmi přesvědčivě může argumentovat tím, že v pětačtyřicátém, během dokončovacích prací, byste už na téhle stavbě o muže prakticky nezavadili. Byli ve válce, takže ho stavěly ženy.
Je to moderní železobetonový trámový most (s komorovými nosníky), jehož nosné trámy jsou vytvarovány do podoby pěti mělkých oblouků. Architekt Sir Giles Gilbert Scott jej navrhl tak, aby betonová konstrukce působila lehce a elegantně; z vnějšku je obložena světlým portlandským vápencem, který má samočisticí schopnost při dešti.
)
Na délku má buď 370 anebo 381 metrů – to podle toho, jestli a jak započítáte i nájezdy – a široký je čtyřiadvacet metrů. Šířka vozovky pak činí 17,5 metru, takže se na něj vejdou čtyři až šest jízdních pruhů. Po obou stranách ji lemují chodníky, a pokud jde o jeho rozpětí, v tom nejdelším oblouku dosahuje jednasedmdesáti metrů. Je to opravdu povedený most. Stejně jako byla povedená řeč místopředsedy Morrisona. Který se ovšem přepočítal.
Nový Waterloo Bridge je sice pro Londýn hrdostí a slouží mu se ctí. Jen ho nepostavili muži.
Zdroj: Wikipedia.org, Structurae.net, c20society.org.uk
